Disclaimer: Tenhleten mudlovský šmejd určitě nevlastní svět Harryho Pottera... pffff. Typické. Jenom proto, že má Potter nějakou hloupou jizvu na čele, myslí si, že mu patří celý svět. O tom se dozví můj otec!

------------------------------------------------------------

Příští den se probudím v našem pokoji velice spokojená. Je to částečně proto, že jsem konečně tady a můžu si tu udělat přátele, ale myslím si, že je to částečně i kvůli tomu, co se stalo včera večer. To, že můj plán byl tak úspěšný a nakonec jsem ho dostala k tomu, aby udělal všechno, co jsem chtěla, mi zvedá náladu a slibuje to, že další dny budou stejně tak dobré. Zvlášť pokud splní, co slíbil, a setká se se mnou znovu.

No, každopádně to vypadá, že už bych měla vstát, protože musím posnídat a spřátelit se a pak tu jsou vyučovací hodiny, které bych asi měla navštívit, protože jinak by se učitelé asi mými fanoušky nestali. S touhle myšlenkou vstanu a podívám se po pokoji. Je to celkem hezký, většinou žlutý pokoj, který vypadá domácky a přívětivě. Bydlí v něm se mnou čtyři kamarádky, ale teď tu bohužel není žádná, asi protože všechny jí. Včera večer jsem byla moc unavená na to, abych se s nimi skamarádila, a to znamená, že bych měla jít do Velké síně a pojíst s nimi!

Sešplhám tím hrozným špinavým tunelem a zamířím do Velké síně, a samozřejmě ji hned najdu, protože jsem perfektní úplně ve všem, samozřejmě včetně zapamatovávání si cesty. Rozhlédnu se kolem sebe a rychle objevím Megan Jonesovou, jednu z dalších holek v mém pokoji. Rychle si sednu vedle ní a zdvořile jí oznámím: „Ahoj, sednu si vedle tebe, protože nikdo jiný, kdo by si vedle tebe mohl sednout, by nebyl tak dobrý kamarád jako já."

Ona se na mě podívá, trochu nakrčí čelo a nakonec přikývne: „Ano, sedni si sem, pokud chceš. Není vytahování se spíš znakem špatného kamaráda?"
Já se k ní spiklenecky nakloním a s mrknutím jí pošeptám: „Já se nevytahuju, já se chovám skromně!"
„Vážně??" zeptá se ona, očividně překvapená. Chudinka, je jasné, že není zvyklá na přátelské lidi a ta moje ohromná přátelskost je mimo její chápání. „No, nebyly to zrovna nějaké sladké řečičky, ale jestli jsi vážně tak přátelská, jak říkáš, jsem si jistá, že budeme kamarádky," usměje se na mě.

„Jé!" vykřiknu. „To mi připomíná jeden vtip! Chceš ho slyšet?" zeptám se jí zdvořile a vesele pokračuju, než může něco říct: „Kdo je tu sladký? Ty ani omylem, německé děti, protože jsou... ééé... italské děti, protože jsou bambini!"
Začnu se smát, ale pak si všimnu, že ona se nesměje, ale dívá se na mě se zmateným a trochu ublíženým výrazem.
„Cože, tebe urazil zábavný vtip?! Chceš mi říct, že nemáš smysl pro humor???" zeptám se jí velice přátelsky.
„N-ne, to nechci!" řekne Megan rychle a trochu si ode mě poodsune židli.
„To je dobře, doufám, že to tak zůstane!" řeknu jí mile.

Po tomhle už spolu nemluvíme, ale mně to nevadí, protože taky musím jíst, a je jasné, že už jsme s Megan začaly mít báječné přátelství. Rychle sním svou snídani (jím párky, protože miluju párky a jsem tak perfektní, že se nemusím bát toho, že bych přibrala), a potom čekám na své židli.

„Měla bys už jít do třídy," slyším Megan říct, když dojí a vstane. Zatřesu hlavou. Samozřejmě že půjdu do třídy, ale čekám, abych přišla přesně na čas a stala se středem jejich pozornosti. Takhle budou mít všichni šanci stát se mými kamarády, a co víc můžete od života očekávat?

Deset minut před začátkem hodiny vstanu a začnu se ladně pohybovat k učebně. Moje perfektní chůze by určitě přilákala pozornost všech, kdyby většina lidí už nedorazila do učeben. To zase ukazuje, že můj plán nemá jedinou chybu a že bude úspěšný. Nemuseli přece vůbec spěchat, ta škola není tak velká! Já například mám svou první hodinu hned pod Velkou síní. Ale ne, to asi znamená, že tam budu moc brzo! Naštěstí jsem ta nejinteligentnější osoba, co kdy navštěvovala Bradavice, a tak mám na ten triviální problém jednoduché řešení – prostě půjdu pomaleji. Jo, to bude ono. Teď už mě nic nemůže zabránit v tom nejbombastičtějším... NEEEE!!! Co to je za nesmysl, ten schod prostě zmizel a moje noha zapadla do mezery?? To nemá zmizet, to je rozbité! Zavolejte toho blbého ředitele, ten má ty schody hlídat, aby nedělaly takové blbosti! Rozhodně svou práci fláká, ne že by mě to teda překvapovalo.

To je prostě hrozné! Chyba toho příšerného ředitele je už zase proti mému vznešenému cíli! Všechno je proti mně, sám svět intrikuje, aby se můj život stal živoucím mučením! Mé jiskřící se oči, které by každý miloval, protože ukazují nepřekonatelnou moudrost a laskavost, jsou touto očividnou nespravedlností tak zlomené, že z nich zmizí jiskřičky, a začnou z nich téct nádherné, vodou zářící slzy. To je tak nefér! Proč není ke mně život hodný? Já si to zasloužím!

Konečně mi někdo laskavý pomůže vyprostit nohu z té mezery, ale proč vlastně ten líný spratek nepřišel dřív?? Teď hrozí, že nepřijdu včas! Probíhám do další chodby a odstrkávám lidi nalevo i napravo, aby mi přestali stát v cestě. Je to v pořádku, protože oni se můžou prostě zvednout a pokračovat v tom, co zrovna dělají, moje potřeba je očividně větší!

Ale potom uslyším, jak za mnou říká skřípavý hlas: „Co to děláš, ty malej spratku!?" Otočím se a uvidím mooc ošklivého a fuuuj člověka!
„Ne, co to říkáte? Proč mě zdržujete? Já musím do třídy!" řeknu mu zmateně.
„Tak na tos měla myslet, než ses začala rvát po chodbách. O přestávkách se rvete, a když máte být potrestaní, tak najednou musíte do třídy, co? Vy neřádi jste všichni stejní! Pojď za mnou!" zakřičí a začne pajdat po chodbě, zatímco v ruce svírá tu mou. Ó můj bože! Já se nemůžu dotýkat něčeho tak hnusného, ale on mě nenechá se vysmeknout! A musím jít do třídy! To je hrozné! No nic, možná jen nechápe situaci, a když ji vysvětlím, pustí mě.

„Pane, nechal byste mě, prosím vás, jít? Opravdu potřebuju jít do třídy, a jsem moc perfektní na to, abych se dotýkala vaší hnusné, vrásčité ruky, která je stejně asi plná hnisu," zeptám se ho zdvořile, ale on na mě jenom vrhne nenávistný pohled a zamumlá: „Vy malí haranti byste nebyli tak drzí, kdybyste věděli, že vás můžu pověsit v mých řetězech za kotníky ke stropu, co? Škoda, že mě je ředitel nenechá používat!" Mám takové tušení, že asi nebude k mým diplomatickým pokusům zcela vstřícný, a to je moc špatně.

Konečně vstoupíme do malé místnosti, která vypadá, že patří jemu, protože stejně jako on vypadá malá a ani trochu přátelská. Znovu se na mě naštvaně podívá, a pak si sedne, aby něco napsal. Ale zrovna jak začne psát, stará ošklivá kočka se spoustou chybějících chlupů vejde do místnosti a dvakrát zamňouká. Ten odporný muž vzhlédne, řekne: „Hned dva? Tak pojď, drahoušku!", vstane a odběhne s vítězně se tvářící tváří. Konečně svět vyslyšel moje modlitby!

Rychle vyběhnu z místnosti a snažím se dostat do té místnosti, do které jsem se měla dostat hned na začátku. Po několika proběhnutých chodbách konečně objevím, kde jsem (protože mám tuhletu skvělou mapu tohohle místa v mé hlavě, jsem totiž tak perfektní), a zamířím do správné chodby. Konečně, všechno je, jak má být, ale ztratila jsem s těmi dvěma věcmi moc času, a teď musím spěchat, abych dorazila přesně na čas. A to je špatně, protože se bojím, že pokud do té učebny poběžím, budu vypadat míň nádherná a sexy než obyčejně.

NEEE, co to je! Co to je?? Nemůžu dýchat! NEMŮŽU DÝCHAT!!! A nějaký hnusný, ďábelský hlas zakřičí „DRŽÍM TĚ ZA FRŇÁK!!!" tak hlasitě, že skoro ohluchnu!! Zpanikařím, začnu křičet nesrozumitelné věci a spadnu dozadu, protože jsem prostě tak zatraceně překvapená. Toto je skutečný svět, neměly by tu být jumpscary!!! Začnu se zvedat z podlahy, když si všimnu, že ten hrozný hlas se teď šíleně chichotá. Okamžitě vím, co to znamená – je po mně. Očividně je to Ronald, ten kluk, který neví, co dávat holce, a který se konečně zbláznil. Ne že bych se ho musela bát, zvlášť když jsem taaaak mocná, ale teďka nemám čas a on mě může zdržet ještě víc. To je přesně ta chvíle, kdy použít moji neuvěřitelnou nepřekonatelnou vychytralost!

Rychle se podívám kolem sebe a všimnu si otevřených dveří, které bych mohla použít, abych tomu šílenci utekla, takže ho prostě musím uklidnit a přesvědčit ho, že tam nechci jít. „Jenom v případě, že je někdo kolem mě, což si jsem stoprocentně jistá, že není, ráda bych té hypotetické osobě řekla, že zcela jistě neplánuju ti utéct těmito otevřenými dveřmi a přesvědčit tě o opaku, takže se rozhodně nesnaž do těch otevřených dveří vlézt, protože to by ti nijak nepomohlo, přísahám!" prohlásím, geniálně předstírajíce, že si myslím, že nikdo kolem mě není. Ó můj bože, mám takové štěstí, že jsem tak chytrá. Víte, kolik času jsem mohla jinak ztratit?

Náhle odskočím stranou, abych se dostala do těch dveří, a naštěstí zjistím, že můj nepřekonatelný mozek uspěl a nikdo tam nestojí, když JAU! Ty dveře se zavřely!! To ale není to, co mají dělat!! A teď se ještě chichotají! Začnu utíkat v panice pryč od těch blbých dveří, a naštěstí se ukáže, že teď běžím tím správným směrem, takže po minutě dorazím k učebně. V tuto dobu před ní nikdo nečeká, takže usoudím, že hodina už začala, což je špatné. Chtěla jsem, aby si mě všichni všimli, ale tohle je špatná reklama a to mi nepomůže ani trochu. Takže tiše otevřu dveře a jdu se proplížit ke svému stolu.

Chvíli se rychle rozhlížím, naštěstí nepovšimnutá, abych objevila místo, kde nikdo nesedí. Bohužel je tu jenom jedno, a je na opačné straně učebny. Naštěstí není nikdo lepší v plazení se než já, ale tahle výzva by mohla být moc těžká dokonce i pro mě. No, nebylo by na nic tu čekat, kdokoli si mě může kdykoli všimnout. Rychle jako blesk se sehnu a začnu se plazit učebnou.

Celkově to jde celkem hladce. Občas nějaký bezohledný pitomec vystrčí své nohy, takže na ně musím dupnout, aby je zase stáhl, a jednou jsem dokonce někoho převrátila (to je samozřejmě jeho vlastní chyba, má dávat pozor a být pořád připravený na to, že se někdo může plížit na své místo), ale celkově si myslím, že si mě nikdo nemohl všimnout, protože jsem se pohybovala moc rychle a pořád ve stínech!

Konečně se dostanu ke svému stolu a perfektním a estetickým pohybem si sednu na židli, jako bych tam seděla celou dobu. Rychle se rozhlédnu kolem sebe, abych zkontrolovala svou nenápadnost, a potom hned na učitele, abych udělala dobrý první dojem, a tehdy si všimnu těch tří katastrof. Zaprvé je to stůl těsně před tím učitelským (asi věděli, proč vybírají zrovna ty ostatní); zadruhé jsou oči všech spolužáků i přes mé perfektní nenápadné plížení upřené na mě; a zatřetí –

„Správně, slečno Belladonnová, váš pokus přivolat na sebe při vašem příchodu veškerou pozornost vyšel velkolepě. Odebírám Mrzimoru jeden bod, a odeberu jich pět, nebudete-li mi schopná dostatečně vysvětlit svůj pozdní příchod na svou první hodinu."