Disclaimer: Heleďte se, autor tohodle příběhu vůbec nejni autorem Harryho Pottera. Toho moc dobře znám, moc fajn kluk to je, a to už zažil tolik špatnýho... To nejni spravedlivý, nejni!! Co řikáte? Komu patři Harry Potter? Tak to nevim, a i kdybych to věděl, tak vám to nepovim, páč vám po tom nic nejni, jasný? To je mezi J. K. Rowlingovou a autorovejma právníkam- to sem vám neměl řikat, to sem vám fakt neměl řikat...

Sedím za stolem v učebně kouzelných formulí a svět je zase v pořádku. Protože včera byla cesta na hodiny tak katastrofická, použila jsem svůj nesmírný intelekt a poprosila Ernieho MacŘíma, aby šel do třídy se mnou. On souhlasil, což bylo dobré rozhodnutí, protože jsme na tom oba něco získali – já jsem konečně dorazila včas, i když ne přesně včas, protože on z nějakého důvodu vyrazil skoro čtvrt hodiny před tím, než hodina začala, a on zase dostal možnost dozvědět se z první ruky smutnou baladu mého tragického života plného žalu a oplakávání. Hodně lidí by bojovalo o takový úspěch a on ho získal už druhý den, co je se mnou! A byl opravdu pohnutý – byl dokonce pohnutý tak moc, že jen co jsme dorazili do správné učebny, okamžitě byl svýma nohama pohnutý do nejvzdálenější části učebny. Očividně tak udělal proto, aby tam mohl všem povyprávět ten příběh, zatímco já ho povyprávím vepředu.

No každopádně, bohužel pro něj, já ten příběh nevyprávím, protože jednak je to čest, kterou si jen tak někdo nezaslouží, a jednak si nechci znepřátelit i tohoto profesora. Hodiny s ním nám samozřejmě nebudou na nic, protože je to očividně ještě dítě (dokonce si musí pod sebe dávat knížky, aby na nás vůbec viděl!), ale i tak jsem moc přátelská na to, abych se snažila dělat něco špatného v jeho hodině. Ó, a on nás vyvolává našimi jmény! To je od něj moc hezké!!

„Hannah Abbotová?"
„To jsem já!"
„Díky. Angela..."
„...Ori Gami Fuku Džima Mitsu Bishi Ja Ponka Dae Woo Belladonnová!" dokončím vítězně. On se na mě podívá, překvapeně vypískne, a pořád na mě zírá s otevřenou pusou. Tohle je zato extrémně nezdvořilé!

„OMG, ty snad nevíš, že je neslušné takto na člověka zírat?" zeptám se ho slušně.

No, aspoň má dost slušnosti na to, aby se tvářil, jako že se stydí. „Máte pravdu, slečno Belladonnová. Omlouvám se," říká zahanbeně a pokračuje ve vyvolávání jmen, i když to nejdůležitější už vyvolal.

No, každopádně teď jsou všechna ta nedůležitá jména vyvolaná a on může konečně pokračovat s hod... Cože??? Proč nás zase nudí s těmi nedůležitými technickými věcmi?? Pokud by to někdy mělo smysl, bylo by to, když je McGonagallová říkala poprvé! Nepotřebujeme slyšet ta samá nudná slova dvakrát!! Koho to zajímá, že kdysi si nějaký idiot nevšímal svého buvola, než ho ten buvol pošlapal?

„Ale my jsme to už slyšeli v Přeměňování, nemá smysl to samé říkat znovu!" prohlásím, a tentokrát to vypadá, že aspoň několik mých kamarádů, včetně Ernieho McTurína, souhlasně pokývlo hlavami.

„Tomu věřím, že jste to tam slyšeli, profesorka McGonagallová je velmi pečlivá," kývne to děcko hlavou, „ale principy přeměňování a kouzelných formulí jsou trochu odlišné, a navíc rozhodně neuškodí připomenout vám základní informace. Čím více je uslyšíte, tím rychleji se je naučíte." K mé nevoli mí kamarádi zase souhlasně přikývnou. Už by si měli vybrat stranu!

„No tak to je zbytečné, protože už je umíme, takže se je nemusíme znovu učit, ať už rychleji nebo pomaleji," zesměšňuju úplně jeho argument, „místo těch nudných pravidel bychom se mohli učit kouzla!"

„Dobře, tak mi tedy vyjmenujte tři vlastnosti nejdůležitější pro úspěšné seslání kouzla," překvapí mě on. Věřili byste tomu? On mi vážně zkusil položit otázku!! Asi si myslí, že nevím tolik, kolik si myslím, a že nebudu schopná správně odpovědět. No, tak to ho čeká kruté vystřízlivění – technicky vzato si odpověď nepamatuju, ale vypadá to na lehkou otázku, protože odpověď je očividná.

„Jednak je potřeba být čarodějka, potom je potřeba mít hůlku, a nakonec je potřeba být tak úžasný jako já, protože jinak bys udělal nějakou chybu!" vyhlásím sebevědomě.

„To je špatná odpověď. Teď na začátku studia se učíte celkem jednoduchá kouzla, na která rozhodně nemusíte být „úžasná", jak až trochu moc sebevědomě prohlašujete, a přestože je pravda, že většina kouzelníků a čarodějek neumí kouzlit bez hůlky, skutečně talentovaná osobnost, jakou je například náš ředitel, to může dokázat. Jediným předpokladem, který jste určila správně, je být čarodějkou (nebo čarodějem, mohl bych dodat), ale protože Bradavice jsou škola čar a kouzel, schopnost čarovat se u našich studentů bere jako samozřejmost. Správnou odpovědí by bylo soustředění, přesnost seslání kouzla a dostatečná magická síla, ačkoli to poslední ovlivňuje pouze některá složitější kouzla. Nemusíte se ale stydět, že jste neznala správnou odpověď – já od vás ani neočekávám, že byste ji už znali. Vím, že naučit se tyto základní principy zabere nějaký čas, a proto je v této hodině zmiňuji, i když jste je pravděpodobně už slyšeli," pouští se to děcko do monologu. Zmetek hloupý, no tak to zná, no a co? To ještě není důvod, aby se tím chlubil nejmíň pět minut. Ještě víc mě ale štvou mí kamarádi, kteří jeho slovům zase přikývnou. Měli si přece vybrat tu správnou stranu!!

„A co jako? Nemusíš se vychloubat, že znáš správnou odpověď, ty mimino!" zakřičím na něj. Uvědomí si, jak nezdvořilý byl?

„Máte školní trest, slečno Belladonnová," odsekne mi. Spíš si to neuvědomil. „Jste už dostatečně stará na to, abyste měla dobré vychování, tak ho používejte."

Ó můj bože, věřili byste tomu? Mimochodem, na tohle nemusíte odpovídat, tohle byla řečnická otázka. Vím moc dobře, že byste tomu nevěřili. On se chová skoro jako Snape, vždyť rozdává školní tresty jenom proto, že ho někdo nevzývá jako boha! Čím jsem si zasloužila takové hrozné učitele? Ničím! Chci si hlasitě stěžovat na to nespravedlivé rozhodnutí, ale to mimino už ode mě odešlo a pokračuje s těmi svými slavnými principy. To by normálně nebyl problém, ale já bych si nikdy nahlas nestěžovala, protože nechci vaši lítost, tak mě okamžitě přestaňte litovat!! Kromě toho mě ta blbá nudná pravidla uspávají. Uspávají mě tak moc, že moje perfektní ruka perfektně vystřelí k mým ústům, hlasitě potlačím zívnutí, a potom klesnu do náruče boha snů Morfea natolik, že moje hlava rychle spadne na stůl se zaduněním, které nikdo neslyší, protože ta těžká kniha kouzelných formulí, kterou jsem těsně předtím vzala do ruky, spadne na zem se zaduněním ještě větším, a pak už si nepamatuju nic, protože jsem usnula.

Můj krátký spánek mě velice osvěžil a teď se těším na zbytek hodiny. Spala jsem dvacet minut a neslyšela jsem vůbec nic z toho, o čem ten malinký učitel mluvil, protože jsem spala, ale pak přestal všechny nudit těmi nudnými pravidly a rozdal pera na první hodinu kouzelných formulí, kterou konečně začal učit. Naštěstí jsem se přesně v tu samou chvíli probudila, což znamená, že se dostanu ke kouzlení! Je to bezva, že je ke mně život aspoň občas laskavý!

Když se probudím, ten učitel-děcko přijde ke mně a říká: „Slečno Belladonnová, měla byste vědět, že pokud byste ještě neměla školní trest, za to předstírání spánku byste si ho zasloužila. Takové chování tady v Bradavicích netolerujeme. Teď buďte prosím tak hodná a zkuste kouzlem přebarvit na černo toto pero. Formule zní Color ater."

Co si to dovoluje?? Já jsem nepředstírala spánek, já jsem vážně spala!! On by to měl rozpoznat, vždyť se mě během té doby na něco ptal a viděl, že jsem mu neodpovídala ani jsem se nehýbala! Ale měla jsem to čekat, jak by mohl rozeznat skutečný spánek a předstírání spánku, je to prostě nekompetentní malé děcko, které předstírá, že je učitelem. Ráda bych věděla, proč ho na to někdo neupozorní! Nejspíš se bojí, že jim dá ty školní tresty, což je úplně hloupé, ale je to výsledek toho, že to děcko odporně zneužívá svou pozici autority!! Ale to je příšerné!! Takoví lidé by neměli učit!!!

No každopádně, teď na tom nezáleží, protože zase můžu kouzlit, a to odporné mimino bylo aspoň dost laskavé na to, aby mi řeklo správnou formuli. Přebarvení toho pera je možná obtížný úkol, ale já jsem moc mocná na to, aby mě to zastavilo!

Vítězně namířím hůlkou na pero a řeknu: „Color ater!"

A nic se nestane? Co to?? Ti idioti mi dali nefungující pero!! Naštvaně ukážu hůlkou na pero ještě jednou a zakřičím: „Color ater!"

Bohužel jsem na to pero mohla místo toho zakřičet svoje jméno a mělo by to stejný účinek. Ne, to není pravda. Bylo by daleko užitečnější zakřičet radši svoje jméno, to pero by bylo aspoň šťastné, že slyší tak nádherné jméno, a všichni ostatní taky. Moment! Vím, že je těžké si něco takového vůbec představit, ale já možná dělám chybu!! Učitel mi řekl, že mám přebarvit to pero na černo, a to by byla hrozná chyba, protože černá je ošklivá barva!!

Začnu velmi intenzivně přemýšlet o té formuli, co mi řekl. Jsem neuvěřitelně dobrá na jazyky, jak dobře víte, mluvím anglicky, italsky a japonsky, ale toto není ani jednou z těch řečí. Musí to být v úplně odlišném jazyce, kterému nikdo nerozumí, což je k nám hrozně nefér! Ale ta formule přesto něco musí znamenat, a vzhledem k tomu, co musíme udělat, asi upřesňuje barvu, na kterou máme to pero přebarvit. „Color" zní, jako že by mohla znamenat „barva", což znamená, že to druhé slovo musí znamenat „černá". Musím prostě změnit to druhé slovo a zvládnu to! Ach, já jsem tak chytrá!!

Vítězně namířím hůlku na pero a zakřičím: „Color..." Ajaj, máme problém. Jak se v jánevímjakštině řekne „růžová"? Já nevím. To je tak nefér! Udělali kouzla v tom neznámém jazyce, jenom abychom je nemohli změnit!! Ale moment, já přece nemusím hrát podle jejich pravidel. Jsem skvělá v kreativním myšlení, a uvědomím si, že vlastně nemusím nové kouzlo vytvořit v tom jazyce!! Opět vítězně namířím hůlku na to pero a zakřičím: „Color růžovoučkáááááá!!!"

Objeví se paprsek nádherného růžového světla, který mi oslepí oči, a pak oči otevřu znova. To pero je růžové!! Vždycky jsem věděla, že na to mám!! Já jsem taak mocná!!!

Vítězně se kolem sebe podívám, abych rozhlásila svůj úspěch, a dostanu další radostné překvapení, když zjistím, že nemusím, protože všichni se na mě už dívají. Teda abych byla přesná, dívají se na mě všichni kromě toho dětského profesora, ale myslím, že tentokrát mu můžu odpustit, protože to bude asi tím, jak spadl ze svých nádherných knížek za svůj nádherný stůl.

V příštím okamžiku se profesor zvedne zpátky nahoru a – jaký to příšerný zvrat! – jeho růžovoučká tvář se zamračí. „Slečno Belladonnová, měla jste to kouzlo říct v latině. Prosím, tohle už znovu nezkoušejte, experimentovat s kouzly může být nebezpečné i pro zkušené kouzlotvůrce. Kromě toho, mé instrukce zněly, že máte přebarvit to pero načerno."

Nemůžu uvěřit svým uším. On ode mě vážně očekával takový hrozný čin?

„Ale černá je tak ošklivá, a já mám radši růžovou!! Máte s tím nějaký problém??" řeknu výhružně.

„No, počítám, že ta barva není tak důležitá jako to, že se vám přebarvit to pero povedlo," přizná, zatímco se drbe ve svých nádherných růžových vlasech. Pak mě ale probodne svýma nádhernýma růžovýma očima: „Ale i tak, říkal jsem vám, abyste přebarvila to pero, a ne celou učebnu se všemi uvnitř."

„A co na tom? No tak jsem všechny udělala méně ošklivými, než byli doteď, v čem je takový problém?" odseknu, a protože zrovna zazvoní zvonek, vesele odejdu z učebny.