Disclaimer: Vrták, brekot, veteš, c... AUUUUU! Notakjonotakjonotakjo!! Nevlastním svět Harryho Pottera ani jeho postavy kromě té růžové příšery! AUUUUUUU! NEMYSLÍM UMBRIDGEOVOU, ALE ANGELU!!

----------------------------------------------------

Dorazili jsme na malou stanici, která se mi rozhodně nelíbí. Je moc malá a vypadá jako normální stanice a vážně, nemůžou kouzelníci mít nádhernou vlakovou stanici, jako třeba tu, ze které jsme vyjeli? Popravdě, nikdo by neřekl, že to je kouzelnická vlaková stanice, a to je tak hloupé! No, stejně nemám moc času si tu stanici prohlédnout, protože chraptivý hlas najednou řekne: „Prváci! Všechny prváci sem! Jseš v pořádku, Harry?"

Pohlédnu do směru, odkud ten hlas volá, a jsem prostě vystrašená! Ó můj bože, je to obr? A jak je to chlupaté, fuuuuj! Jsem najednou šťastná, že jsem v zadní části davu, protože kdo ví, co ten obr udělá v příští chvíli? To zní přesně jako ten pitomý ředitel, kterého má ten Snape tak rád, nejdřív nás v podstatě donutí chodit nazí a potom na nás pošle zabijáckého obra, aby nás nemusel učit. Jsem vážně zvědavá, proč tuhle školu ještě nezavřeli, když má takového ředitele.

Za tu dobu si všimnu, že jsem tomu vlastně přestala věnovat pozornost, ale naštěstí to pořád jenom mluví: „...eště je tu nějakej prvák? Dávejte pozor na cestu! Všechny prváci za mnou!" Takže, když vidím, že ostatní jsou fakt tak blbí a následují to, neochotně za tím jdu taky, ale hodně vzadu a pořád připravená začít běžet na druhou stranu v případě, že se něco stane.

Ale moment! Ten obr mluvil s nějakým Harrym! Mohlo by to být, že mluvil s Harrym Potterem? Wow! Začnu skákat nahoru a dolů, abych viděla předek davu, ale vidím jenom jejich hlavy zezadu. Kromě toho to po chvíli začne otravovat lidi kolem mě. Já je nechápu, já jsem na jejich nohy přece dopadnout nechtěla! Oni měli svoje nohy odsunout zpod těch mých, tak proč přesně jsou naštvaní oni na mě? Bohužel jsou moc hloupí na to, aby je napadla taková očividná myšlenka, a pořád se hádají, takže přestanu, protože oni očividně přehlíží fakta. Kromě toho je tu taková tma, že bych ho stejně neuviděla. Vážně, to zatím nikoho nenapadlo dát do toho lesa pouliční lampy? Je to vážně hrozná myšlenka, že tenhle „chytrý" ředitel na něco tak očividného nepomyslel, chci říct, nemůžete být přece opravdu chytří, pokud nevíte úplně všechno, jako já! No ne?

No každopádně, nemůžu si dovolit moc o tom přemýšlet, protože pořád pozoruju toho obra a nechci zase ztratit pozornost. Můžu vidět, že ten obr právě mluví, ale z té dálky nevím, co přesně to říká. Zvlášť s tím, jaký to má silný přízvuk, ani to neumí pořádně mluvit, to je skandální! Opravdu vážně doufám, že to není nakažlivé, protože bych nikdy nechtěla být takové zvíře, které ani neumí mluvit. Vidím ale, že ostatní se dívají doprava a dívají se jako u vytr... Óóóóóó! Páááááááni! Tam je takový velký a nádherný hrad! Tam my se budeme učit a bydlet tam? To je jako perfektní sen! Nechci se z něj nikdy probudit! Poprvé v mém životě se mé smutné oči rozzáří, protože to vypadá, že teď bude všechno lepší. Chci říct, tohleto je tak nádherné místo, že snad dokáže i napravit povahu těch, co v něm žijí. Ti, kdo se chovají jako spratci, snad uvidí, jak se chovají špatně, poprosí mě o odpuštění, které jim možná i dám (protože jsem hrozně laskavá), a budou mě šťastně až navěky zbožňovat jako dobří lidé.

Najednou stoupnu do vody a vypísknu. Vypadá to, že jsem byla ve svých myšlenkách tak zamotaná, že jsem si ani nevšimla, že jsme přišli k vodě. Věřili byste tomu? Na to nemusíte odpovídat, to byla řečnická otázka. Moc dobře vím, že byste tomu nevěřili.

No každopádně, vypadá to, že očekávají, že přes to jezero přejedeme na hrubých loďkách, a moje perfektní nálada se zase zhorší. Cože, oni mají dost rozumu postavit takový nádherný a stylový hrad, kvůli kterému každý student touží, aby v něm studoval, a nějak přehlídnou očividný další krok, kterým je poslat pro nás luxusní jachty? Je dobře, že jsem sem konečně přišla, možná to tu udělám lepším.

Jo, a lidi do těch loděk nastupují po čtyřech. To mi teda přijde docela chytré, že jo, ty loďky vypadají tak křehce, že by se asi potopily, kdyby do nich zkusilo nastoupit víc lidí. Ale s kým bych měla jet? Rozhodně ne s Ronem, pořád se na něj ještě zlobím a kromě toho, je s tou nesnesitelnou mrchou v jedné z prvních loděk. No nic, je čas spřátelit se! Náhodně si vyberu jednu loďku s třemi dalšími lidmi. Oni se na mě podívají a jejich oči se rozšíří. To vypadá jako univerzální reakce na mě a já bych opravdu ráda věděla proč. Samozřejmě mě napadne očividné vysvětlení, že mě budou zbožňovat, ale bohužel to až moc následují kruté poznámky a hnusné chování, a to je moc smutné.

No, každopádně do té loďky vlezu a nikdo proti mně nic neřekne, a ten obr (který má mimochodem svou vlastní loďku. Ano, je to tak velké. Ano, taky si myslím, že by se to mělo držet dál od lidí.) se zeptá, jestli jsme všichni uvnitř. Nebo jestli jsme neviděli banánový shake tančit na mahagonovém stole vyřezaném na vršku kolotoče jednookým námořníkem a jeho opičkou, s tím přízvukem té věci můžu jenom hádat. Potom zakřičí: „JEDEM!" takovým hromovým hlasem, že je vlastně pro mě nemožné nevědět, co říká, a loďky se začnou hýbat. No, aspoň tak. Nerada bych pádlovala, kdybych byla jedním z těch tří ostatních kluků (vidíte, jakou s nimi mám účast?) Ale i tak, není to tak dobré jako ty luxusní jachty, že jo? No tak. No, taky to zakřičí: „Sehnout hlavy!" A vidím útes, takže vlastně pro jednou by mohl být dobrý nápad to poslechnout. Problém je, že jsem tím šokujícím zvratem tak překvapená, že na to skoro zapomenu. Naštěstí s pomocí svých nepřekonatelných reflexů sehnu hlavu včas na to, abych se do ní nebouchla, zatímco vjíždíme do temného tunelu. Ta vychytralá bestie! Vsadím se, že to mělo od začátku plán nás takovým zvratem překvapit natolik, že zapomeneme sklonit hlavy, takže upadneme do bezvědomí, aby nás to v té tmě mohlo sežrat bez vyvolání podezření! To nebyl špatný plán na takové zvíře, ale já jsem na to moc chytrá! Jenom počkejte, jestli po vyjetí z tunelu uvidím, že někdo chybí, začnu křičet!

Tenhle perfektně vymyšlený plán je bohužel překažený, protože loďky zastavíme ještě v tunelu a musíme vylézt po nějakých schodech, asi do hradu. Moment, pokud vidím ty schody, asi není dost tma na to, aby nás to pozřelo bez podezření, že? No každopádně, ten obr prohlíží loďky (asi hledá ty, kteří usnuli a zůstali vzadu), ale vypadá to, že to nenašlo nikoho. Až na... „Poslechni, ty tam! Je to tvůj žabák?" zeptá se to a zvedne to v ruce žábu. „Trevore!" vykřikne ten srab Neville šťastně. Hmm, to byl překvapivý incident. Nečekala jsem od toho obra takovou reakci. Víte, štve mě, že to musím přiznat, ale asi jsem se v tom zmýlila. Očividně to není všechno-žravá děsivá příšera bez jakéhokoli lidského citu. Musí to být všechno-až-na-žáby-žravá děsivá příšera bez jakéhokoli lidského citu. Kéž bych byla žába.

No, každopádně, už jsme u hlavní brány, a s posledním potvrzením toho, že Neville má pořád svou ropuchu, to třikrát zaklepe na bránu. Slovo „zaklepe" je tam jen proto, že nemůžu dojít na lepší – ta brána je očividně magická, protože ani ten hloupý obr ji nezničil, když to do toho udeřilo. Chci říct, trefilo to tu bránu, ne že se to trefilo samo, a ta brána taky netrefila toho obra. Předpokládám, že to bychom po ní chtěli moc, protože zas tak magická není. Proč to vlastně vysvětluju? Pokud jste tak chytří jako já, pochopili jste to poprvé, co jsem tu větu řekla. A jo, moment, nikdo není tak chytrý jako já! Moje chyba! Vidíte, jak myslím na ostatní? Vážně, je to škoda, že si toho skoro nikdo nevšímá.

Každopádně, než skončím tuto komplikovanou myšlenku, dveře se už otevřou, ale to není to důležité. Důležité je, že si najednou mezi lidmi všimnu někoho s černými vlasy a brýlemi, to je určitě Potter! Jsem nakonec z čistokrevné kouzelnické rodiny, takže jsem se naučila rozpoznat nejznámější čistokrevné rodiny, i ty ze zahraničí. Zírám na něj s otevřenou pusou, ale on nevypadá tak nadšený z mé pozornosti (i když nevím proč) a jenom mi pokyne, abych šla dovnitř. Samozřejmě to udělám. Nejen že je vevnitř rozhodně tepleji, ale ta místnost je kromě toho taaaaak moc velká a nádherná! Pokud byste to náhodou nepoznali, já mám ráda, když je něco nádherné.

No každopádně, to mě těšilo, ale pak nás všechny nacpali do menší a rozhodně méně krásné místnosti. Rozhlédnu se kolem v naději, že ta část za mými zády je hezčí, ale takové štěstí já nemám. Jo, tahle místnost je o dost horší, a je to od nich vážně hnusné, že nás sem všechny donutili jít. Jsme tu vážně namačkaní, kdybyste hodili jablko, tak by nepropadlo na zem! No, možná ne jablko, jablko je koneckonců malé. Chci říct, každý by to jablko viděl a asi bychom se zmáčkli ještě víc, takže bychom byli opravdu slisovaní, ale to jablko by dopadlo. Muselo by to být něco většího, jako třeba pták. Ale to by samozřejmě zase vytvořilo další problém, protože pták by pravděpodobně přestal padat a začat lítat, takže to by nic nevyřešilo. Musím vymyslet něco jiného, jako třeba fotbalový míč, delfín nebo klavír. Klavír! To je ono! A jo, moment, klavír by na zem spadl, akorát by během toho několik z nás zabil. Opravdu si mimochodem přeju, aby na nás klavír nespadl, protože by taky mohl náhodou dopadnout na mě. Musím prostě vybrat něco ne tak malého a ne tak velkého.

Takže – jsme tu vážně namačkaní, kdybyste hodili velký kus papíru, tak by nedopadl na zem! Kromě toho je ta místnost příšerně tmavá a osvětlují ji jen nějaké pochodně. To je extrémně nebezpečné, co kdyby někdo ztratil něco hořlavého a ta pochodeň na to náhodou spadla a někdo jiný by se to pokoušel uhasit a zapálil by se a začal by běžet pryč a zapálil by ostatní lidi?? Ale hádám, že tady nikdo na základní bezpečnostní pravidla nemyslí. Nemůžu je z toho opravdu vinit, protože jsem moudrá a vím, že od idiotů se nedá očekávat, že na všechno budou myslet. Naštěstí jsem tady a můžu jim pomoct!

Každopádně, za tu dobu, než přestanu přemýšlet o různých nedostatcích této takzvané „místnosti", stihneme osamět a já se zase nudím. Na co nás nechávají čekat? Prostě mě přiveďte tomu ředitelskému chlápkovi, nechte ho poslat mě do nejhustější a nejkrásnější koleje (ani idiot jako on nemůže být přece natolik krutý), a nechte nás jít spát, protože všechno důležité už se stalo! Ale neee, oni nás přece musí nechat čekat! Prosím, ať už je čas, kdy tam půjdeme, zdá se mi, že už tu jsme tak hodinu!

Ale jo, já jsem známá svou neuvěřitelnou trpělivostí, takže se jí obrním a pokračuju v čekání. Když už si skoro začínám myslet, že by se to čekání mohlo v budoucnosti stát i snesitelným, stane se něco, kvůli čemu zaječím! Najednou se cítím, jako by mnou prošlo něco studeného, a přede mnou se objeví průsvitná postava! Vůbec neváhám a běžím o život.

Otevřu dveře a v panice se rozhlédnu, abych věděla, kam běžet příště, když si všimnu, že proti mně jde Potter. Konečně jsem zachráněná! On ostře řekne: „Proč se tady rozhlížíte? Pokud zjistím, že v té místnosti někdo něco provedl a vás vyslali hlídat, budete přísně potrestána, slečno."

„Ale ty to nechápeš, Pottere! Jsou tam příšery, skoro průsvitné!" vysvětluju mu, aby konečně uviděl pravdu.

On se otočí s divným výrazem ve tváři: „Jak jste mě to nazvala?"

A do- A sakra. Teď jsem pro něj podezřelá, protože já jeho jméno ještě vlastně nemám znát. Musím to vysvětlit, aby mi mohl začít věřit a pomoct mi bojovat s těmi příšerami, takže to udělám: „Jsem poslední členkou váženého rodu Belladonnů, takže mě naučili všechno o nejvlivnějších čistokrevných rodech z evropských zemí. To, že jsi dědic rodu Potterů, jsem vydedukovala, protože členové té rodiny mají vždycky černé vlasy jako ty, a nosí brýle jako ty, a..."

On mě najednou přeruší s bolestným výrazem, a jeho překvapivá slova změní doslova všechno: „Ale takové podrobné studium muselo přece nepochybně odhalit fakt, že ‚dědic rodů Potterů' je v současné době jedenáctiletý chlapec?"

Ó MŮJ BOŽE!! To je takový překvapivý zvrat, chci říct, neříkejte mi, že jste nebyli překvapení jako já!! Nemůžu uvěřit, že jsem si ty informace nespojila dřív! V mém nadšení, že jsem konečně našla dědice Potterových, jsem přehlédla, že tahle osoba je vlastně postarší žena!

Ta žena se mezitím podívá na mou šokovanou tvář a pokračuje: „Mé pravé jméno je profesorka McGonagallová. Nyní bych vám doporučila vrátit se do místnosti, kde jste na mě měli správně počkat. Mělo by to být absolutně bezpečné, duchové nejsou známi tím, že by zabíjeli živé osoby. Postrádání materiálního těla bývá koneckonců při manipulaci s vražednou zbraní podstatný problém."

Vzhledem ke slovům McGonagallové se o něco méně vystrašená otočím, abych se do té místnosti vrátila, ale ona mě zastaví ještě jednou. „A oblečte si prosím tu uniformu, je to povinné."

Já jí odhodlaně čelím. „Nemůžete mě donutit nosit tuto černou odpornost!"

Její pusa vytvoří tenkou čárku. „Obávám se, že pokud zde chcete studovat, tak zjistíte, že můžeme. Takže přestaňte vykládat nesmysly, slečno, a oblečte si to přes tu směšnou růžovou věc."

Jsem hodně naštvaná. Vážně mě můžou vyhodit jenom proto, že mají jiný smysl pro krásu? Moment, oni nemají jiný smysl pro krásu, protože oni nemají žádný. Nikdo, kdo má radši tu odpornost, než mé krásné a dívčí šatičky, slovo „krása" ani nemůže pochopit. Ale kouzla jsou můj celý život, a to já riskovat nechci. Prostě budu předstírat, že studuju, než si všimnou, že jsem mocnější než oni všichni dohromady, pak ze mě udělají učitele a já je vyhodím. Jo, to bude ta nejlepší pomsta!