Disclaimer: Slavnostně přísahám, že přisvojit si Harryho Pottera ani jiné světy, které se v této kapitole objeví, za lubem nemám.

Ahoj, jmenuju se Angela Ori Gami Fuku Džima Mitsu Bishi Ja Ponka Dae Woo Belladonnová. Jsem posledním členem svého rodu, protože moji rodiče byli zabiti, když jsem měla dva roky. To znamená, že jsem sirotek. To je moc smutné a každý, kdo mě potká, říká, že můj život musí být opravdu těžký. Ale já si nestěžuju, něčí život takový být musí, jinak by nikdo nebyl vděčný za to, jaké štěstí má. Každý v Lostomilém Lůžovoučkém Sirotčinci pro Mary Sue, kde bydlím, říká, že mám mozek po tatínkovi a dobré srdce po mamince, protože mě tu mají všichni rádi a jsem hrozně chytrá. Moc netuším, jak to myslí, protože když můj tatínek zemřel, nemohl přece mít čas na to, aby mi předal svůj mozek, ale oni by mi přece nelhali, že ne? No tak vidíte. Jo, a taky říkají, že vypadám jako moje maminka, a to vám musím popsat, jak přesně vypadám, protože o tom mluvím moc ráda!

Mám hrozně nádhernou tvář, která sama o sobě by každého kluka donutila se do mě zamilovat, ale zatím jsem žila jenom s dalšími holkami a personálem sirotčince. Ti jsou ke mně hodní, ale nejsou to rodiče. Ale to je v pořádku, nestěžuju si, můj život prostě takový je. Mám nádherné růžové oči a všechny holky mi je závidí, protože samy mají normální barvy očí, jako třeba fialová, modrá jako čirá voda nebo stracciatella. Mám nádherné růžové vlasy, které pořád vlají, jako by kolem mě vál vítr. Mám vysoké lícní kosti, růžové tvářičky, roztomilou bradičku a fantastické růžové oči, ve kterých jsou často malé jiskřičky, ale když jsem naštvaná, tak z nich jde strach. (Moje oči se mi moc líbí.) Neustále nosím hezké růžové holčičí šatičky, jsou moje oblíbené, dostala jsem je ke svým šestým narozeninám. Teď mi začínají být trochu těsné, ale to nevadí, protože vyzdvihují mou úžasnou krásu. Je mi jedenáct, ale každý tvrdí, že vypadám na míň, nanejvýš na deset let a jedenáct měsíců.

Už od té doby, co jsem byla dost malá, se kolem mě vždycky projevovala magie. Moje „tety" v sirotčinci si toho nevšímaly tak, jak by měly, protože vždycky, když jsem svoje úžasné schopnosti ukazovala, musely přesvědčit nějakou Poseidónovu dceru, aby přestala při sprchování surfovat, nebo elfí princeznu bojovnici, aby si přestala hrát se svým lukem. Zato jsem je vždycky udivovala svou schopností mluvit italsky a japonsky (můj tatínek byl Ital a moje maminka Japonka, chápete?). Vím, že teď, když o mně všechno víte, mě asi milujete. Je mi to líto, ale to už nevrátíte, to jsem prostě já. Ale taky jste mohli začít obdivovat někoho, kdo si to nezaslouží, že jo. Chci jako říct, mohl to taky být někdo s oběma rodiči, kdo není vůbec vděčný za to, jaké velké má štěstí. Ale to je v pořádku, rozhodně si nechci stěžovat, někdo musí žít i ten mizerný život.

Zatím si pořád vesele žiju ten svůj mizerný a depresivní život se svými přítelkyněmi tady v sirotčinci, ale vím, že to nevydrží. Každou chvíli dorazí něco jako sova, havran, satyr, upír nebo Legolas, aby jedné dívce řekli o tom jejím světě a přivedli ji tam, aby tam zazářila. Doufám, že pro mě dorazí brzo, protože je to tu bez mých rodičů příšerné. Ne že bych si teda chtěla stěžovat, samozřejmě. Oni by si to rádi poslechli a politovali mě, ale nesnáším lítost, a tak se o tom nezmiňuju, když nemusím.

Zrovna teď do místnosti vchází moje nejlepší kamarádka Harriet Fredda Joanna Pursey Edwys Taubie Peta Delaboneuxová. Je o rok mladší a podle ní jsem její vzor, protože mám ty úžasné kouzelné schopnosti a ty růžové oči. Ona je zosobněnou nezkazitelnou nevinností. Je to moje kamarádka, ale tak tady je nakonec můj kamarád každý, protože jsem tak neuvěřitelně přátelská.

„Ó MŮJ BOŽE TO JSI TY ANGELO ORI GAMI FUKU DŽIMO MITSU BISHI JA PONKO DAE WOO BELLADONNOVÁ CO ZROVNA DĚLÁŠ MŮŽU TI NĚCO ŘÍCT?" zašeptala nadšeně.
„Jo, čau, Harriet Freddo Joanno Pursey Edwys Taubie Peto Delaboneuxová, prostě tu přemýšlím o té smutné věci, že nemám rodiče. Jasně že si nestěžuju, zvlášť ne tobě, co nemáš rodiče taky, ne jako ti idioti, co je mají a nejsou za to vděční, ale jo, můžeš mi něco říct," odpovím zamračeně.
„Ó, Angelo Ori Gami Fuku Džimo Mitsu Bishi Ja Ponko Dae Woo Belladonnová, chtěla jsem ti říct tohleto, jak se máš?" zeptá se nesměle.

Chci jí odpovědět, že je to dobrý, ale už se k tomu nedostanu (pořád je všecko proti mně!), protože sem dorazí obrovský výr. S DOPISEM PRO MĚ! Ó MŮJ BOŽE TO JE TAK HUSTÝ! Otevřu ten dopis svými perfektními třesoucími se prstíky a píše se tam:

„ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál (nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar., Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun, Mezinárodní sdružení kouzelníků)

Vážená slečno Belladonnová,
s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás. Vy jste ovšem tak mocná, že můžete přijít i jako učitelka nebo jednorožec.
V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení. Pochybuji tedy, že vy něco z toho budete potřebovat, protože jste hrozně mocná a úžasná, ale taková už jsou pravidla.
Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července. Nebo taky můžete dorazit neohlášená uprostřed Zařazování jako většina Mary Sue.

Se srdečným pozdravem
Minerva McGonagallová, Vaše největší fanynka (a taky zástupkyně ředitele)"

Složím dopis o přijetí a v mých smutných očích, které dosud znaly jen slzy, se poprvé objeví jiskřičky. Konečně půjdu do Bradavic, konečně půjdu domů. Je čas zazářit a ukázat světu, jak mocná jsem.