Disclaimer: 
...

Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).  
Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).  

Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).

Hotovo!!  

Další den se probudím velice spokojená. Sluníčko svítí, ptáčci cvrlikají, ale to mě nezajímá. Já jsem spokojená, protože konečně půjdu do Bradavic. Pravda, to jsem si myslela už předevčírem, ale to hlavní je, že se tam dostanu. Kromě toho, prázdné Bradavice by byly taková nuuuuuuda! Jak bych se naučila kouzla, kdyby mě neměl kdo učit? Jak bych si našla kamarády, když bych tam byla sama? A co je nejdůležitější, jak bych mohla oslnit lidi svým perfektním vzhledem a oblečením, kdyby tam nikdo nebyl? Ne, já tam musím dorazit se všemi ostatními studenty.

Sejdu dolů do hospody a objednám si snídani. Snídám déle než obvykle, protože se pořád koukám kolem sebe, abych uviděla toho barmanova syna. Opravdu doufám, že nevypadá jako on, ale nemyslím si, že mám velkou naději. I tak může být aspoň zdvořilý jako jeho otec, ale bože, ten jeho otec je tak ošklivý! Ale ne. Ne, ne, NE! Právě jsem uviděla někoho se stejně starou, vrásčitou tváří; to bude jeho syn! Opravdu doufám, že je aspoň zdvořilý, ale teď mě uviděl, jak si ho prohlížím, a zamračil se. To je špatné. Okamžitě změním svou rychlost jídla a snažím se sníst své jídlo co nejrychleji. Zrovna dojím a chystám se vyplížit se nepozorovaně do svého pokoje, když se někdo za mnou nejistě zeptá: „Ehm, jste to vy, koho mám doprovodit na nádraží King's Cross?"

Okamžitě se otočím a cítím velkou úlevu. Řekl to asi čtyřicet let starý blonďák s měkkým hlasem. Není zase tak nádherný, chápejte, ale je určitě o dost méně ošklivý, než jsem si myslela.
„Jo, to budu já," radostně kývnu hlavou, „pokud jste teda syn starocha Toba!"
„Tak to nebudete vy," zamračí se na mě, „můj otec je tu hospodským a jmenuje se Tom."
„A jo, pravda," zase kývnu a snažím se rychle přijít na vysvětlení, „já... já báb prosdě rýbu a debůžu pořáddě vyslovovat! Byslela jseb Toba, sabozřejbě."
Sama si gratuluju za to perfektní vysvětlení, ale pak se mu podívám do tváře. A do- A sakra. Nevypadá, že by ho to přesvědčilo. „Můžeš tu svou ‚rýbu' přestat předstírat, holka. Nikdo jen tak nechytne rýmu uprostřed věty. Kromě toho bylo to první ‚d' navíc, ‚t' můžeš vyslovit i s rýmou."
„S mojí rýmou ne!" rychle odseknu.
„Sláva, vypadá to, že už jsi vyléčená," řekne ten idiot ironicky. „Hele, oba víme, že to nepřiznáš a já ti na to neskočím. Pojďme na cestu, než řeknu něco, co by tátu nepotěšilo."

Naštvaně oddusám pro svůj kufr. Jak se opovažuje? Mluvil se mnou, jako bych byla nějaké hloupé děcko! Jsem velice chytrá mladá dáma, to přece musel vidět! Své zavazadlo vezmu a konečně se energicky vrátím dolů. Plánuju mu energicky říct všechno, co se mi honí hlavou, ale uslyším známé hlasy, tak se schovám za dveřmi.

„Nezajímá mě to ani trochu, tati, ona je takový nezdvořák! Ani se neobtěžovala zapamatovat si tvé jméno!"
Všimnu si, že ten hlas patří barmanovu synovi, a i když jsem překvapená a je to pro mě trapné, musím uznat, že má úplnou pravdu. Je to vážně nezdvořilé si nezapamatovat jméno někoho důležitého, jako například Snape, který mě pořád odmítá oslovit mým celým jménem! Ale já se o tom, jak je to od něj sprosté, nezmíním, protože každý ví, že Snape je příšerný člověk, a kdybych to zmínila znovu, možná bych se už trošičku opakovala. No každopádně, oni vlastně pořád mluví.
„Ale ona není MOU zákaznicí! Já si můžu říkat, co chci!"
Typické, myslím si. Jedna z otcových zákaznic ho štve, protože nezvládne nebýt příšerně nezdvořilá.
Skoro bych ho litovala, kdyby si nezasloužil ještě horší věci. Vsadím se, že žena starého Todda ještě žije a toho idiota rozmazluje, i když je mu už nad čtyřicet. Je to vážně hnusný chlap. Ne tak hnusný jako Snape, ještě mi nezkoušel rozbít rtěnku, ale Snapeovu krutost a ďábelskost ani překonat nejde.
„Ano? Tak dobře, zkusím to, díky, tati. Ale aby bylo jasno, jestli tě bude zase znevažovat během té cesty na King's Cross..."
Moment! On mluvil o mě? Jak se opovažuje?? To je tak hnusné! On mě pomlouvá za mými zády, to je úplně zbabělý a hnusný čin! Naštvaně vtrhnu do místnosti a oni okamžitě přestanou mluvit. Ale já už jsem toho slyšela dost!

„Hej! Máte se mnou nějaký problém? Jestli ano, řekněte mi ho do očí!" zakřičím na ně tak hlasitě, že se většina zákazníků otočí naším směrem.
„Rozhodně ne, slečno, jste jedním z mých tišších zákazníků... většinou. Kromě toho, s vámi se lidé vždycky pobaví," odpoví barman mile. Usměju se na něj. Aspoň někdo tady je zdvořilý, ne jako jeho syn. „Díky, ale stejně jsem myslela hlavně vašeho syna. Jak můžete říct, že jsem nezdvořák, když vy nemáte dost odvahy mi to říct do očí!" zaútočím na něj se vší svou moudrostí.
Můj doprovod se zamračí. „Vzhledem k tomu, že jsi musela poslouchat u dveří, když víš, o čem jsme se bavili... Má to být chyták?"
Snažím se rozluštit, jestli byla jeho odpověď lichotivá nebo ne, ale barman mi přemýšlení rychle přeruší a vykřikne: „Panečku, to už mluvíme tak dlouho? Je nejvyšší čas, abyste vyšli, pokud nechcete dohánět vlak na poslední chvíli!"

Není to úžasné, jak oškliví lidé dokážou někdy nebýt hloupí? Chci říct, ten hospodský očividně není tak inteligentní jako já, a je prostě ošklivý, ale nemůžu popřít, že má nějakou inteligenci. Jeho poznámka je úplně správná, takže vyjdeme z hospody a jdeme na King's Cross. Procházíme kolem obchodů, které jsem navštívila včera, ale můj doprovod mě do nich nepustí. „Neslyšela jsi mého tátu? Musíme být na King's Cross už brzo, což znamená, že nemůžeme ztrácet čas v obchodech."
„Staroušek Ted je zdvořilejší než ty, ale nemůže vědět všechno o odjezdech vlaků. Vsadím se, že on sám stejně do školy jezdil na dinosaurovi," odseknu. „Jsem si jistá, že máme dost času."
„Je půl jedenácté. Nemusíme se hnát, ale nemůžeme se ani zdržovat. A můj táta se jmenuje Tom, Ted ani nezní podobně. A tak starý není, i když vím, že děti jako ty každého přes dvacet let za starého považují."
Ubohý hlupák, myslím si. Jak stará bych musela být, aby to platilo? Čtyři roky? O jeho chybě se ale nezmíním, bude asi laskavější ho nechat, aby zůstal ve své ignoraci a nevěděl o ní. Kdyby to věděl, mohlo by ho to celkem zdrtit.

„To byl prostě omyl," řeknu laskavě, „nemůžete očekávat, že si budu pamatovat jména všech lidí jako on."
„Ach tak?" podívá se na mě naštvaně, „a proč ne?"
„Je na úplně jiné úrovni než já. Nemůžu se s tím obtěžovat, jsem hrozně inteligentní, a přesto bych si nedokázala zapamatovat všechny lidi na Zemi."
Podívá se na mě ještě naštvaněji, ale pak mu asi dojde, že mám pravdu, a s velkým přemáháním se usměje: „Musím souhlasit, vypadá to, že jsi na úplně jiné úrovni než můj táta."
„Takže to uznáváte?" usměju se na něj radostně. Možná pro něj není všechna naděje ztracená! „To znamená, že nejste tak hloupý, jak jsem si myslela!"
„No, ty rozhodně nejsi tak hloupá, jak jsem si nejdřív myslel, tolik můžu říct. Můžeme teda konečně jít? Chci říct, tato konverzace je nezapomenutelná, ale málo času máme pořád."

Se smutným povzdechnutím se zase vydám na cestu. Aspoň začíná vidět, jak se mýlil. Je to vždycky dobrá věc, když se člověk vykoupí z hříchů. Přesto nemám vůbec v plánu s ním moc mluvit, což znamená, že zbytek naší cesty je stejně tichý jako předtím.
Konečně jsme před King's Cross, což znamená, že jeho práce je u konce. Natáhnu k němu ruku a řeknu: „Nashledanou," protože tak se to má udělat a já jsem zdvořilá i k lidem, které nemám ráda, pokud se snaží ze svých hříchů vykoupit, protože to znamená, že nakonec nejsou úplní zmetci. To je další důkaz o tom, jak jsem milá.
On se usměje, potřese mou rukou a řekne: „Sbohem!" Opravdu oceňuju, jak se snaží, ale když se otočím, abych naposledy viděla mudlovský svět (i když je mým osudem stát se čarodějkou, mudlové mají lepší oblečení, takže jsem trochu smutná), všimnu si, že si čistí ruku o svou košili. Povzdychnu si. Ubohý chlapec, čeká ho ještě dlouhá cesta k tomu stát se dobrým člověkem. Ale snad to zvládne.

King's Cross je plnější než včera, ale přesto to stihnu. Já jsem aspoň vysoce inteligentní a nebudu mít žádný problém se na nástupiště dostat. Pochopím ale, že každý tak šťastný není, když uvidím malého černovlasého chlapce s brýlemi, jak očividně plánuje se hloupě zeptat zřízence, jak se tam má dostat. Je to idiot? No, to teda určitě je. I Snape, ten nejďábelštější záporák, mi musel říct, jak se dostat na nástupiště. Není možné, že by ten kluk dostal zlejšího člověka, který by mu to neřekl. Takže to musí být prostě idiot, který si prostě řekl: „Aha, ten chlápek mi zrovna říká něco důležitého, to je ten nejlepší čas pro to neposlouchat ho.". To je ale idiot, vsadím se, že má oba rodiče. No, každopádně, pokračuju na nástupiště, ale pak uvidím rodinu se spoustou vozíků a dokonce i sovou, jako mám já, což mi říká, že by to mohli být kouzelníci! Zvlášť když uvidím, že jednoho z nich už znám – toho kluka z toho obchodu s plášti. Ten obchod byl příšerný, ale ten kluk nebyl zase tak hrozný. Jasně, je pihatý a má dlouhý nos a celkově není nádherný, ale vypadá to, že většina z mých budoucích spolužáků nádherná nebude. To je asi druh mučení, který musím překonat, abych byla ještě silnější, než jsem teď. TO JE TAK NEFÉR! JE TO JAKO NĚJAKÁ KLETBA! No, každopádně bych si s nimi měla promluvit. Vždycky se hodí udělat si přátele. Zrychlím, takže je doženu, a okamžitě jdu k tomu klukovi, se kterým už jsem mluvila, a vypísknu: „Ahoj! Hádej, kdo to je!"

On vzhlédne, polkne a mlčky se podívá na dva ze svých starších bratrů, kteří mají oba na tváři stejný zhrozený výraz.
„Asi... Asi Angela... Mara Dona... jak že byly ty náhodná čínská slova?" řekne a omluvně se na mě podívá. To si snad dělá srandu!
„Co tím myslíš, náhodná čínská slova? Moje jméno je Angela Ori Gami Fuku Džima Mitsu Bishi Ja Ponka Dae Woo Belladonnová, to snad nemůže být tak těžké si zapamatovat! A ta slova jsou japonská!" zakřičím na něj.
On a jeho rodina na mě prostě zírají. Nakonec jeden z jeho identických bratrů vydechne: „To je to tak zlé?"
„Jo! Oba moji rodiče jsou mrtví! To je moc zlé a můj život je smutný a mizerný! Žiju v sirotčinci a můj život je peklo na zemi! Přesto si nestěžuju, protože někdo ten mizerný život žít musí a mě aspoň každý miluje, protože jsem tak milá a chytrá. Vidíte, jaká světice jsem?"
„Ach, ty chudinko!" rozpláče se žena, která vypadá na jejich matku, a obejme mě. „To musí být hrozné!"
Zatímco mě objímá, vidím, že všechny děti se na mě dívají s kompletně vyděšeným výrazem. Věděla jsem, že můj smutný příběh je dojme!
„Ach jo," povzdychne si kluk, kterého už jsem potkala, „a já si myslel, že jsem na tom byl předtím špatně." Tím si zaslouží hned několik lítostivých pohledů a jeden vyčítavý od té ženy. Úplně to chápu, jak si mohl myslet, že je na tom hůř než já? To je fakt hloupé.
„Jo," řekne jeden z těch stejných a zamračí se, „ani si tě teď nemůžeme dobírat..."
„...pokud tě ona považuje za kamaráda," dokončí ten druhý větu s vyděšeným pohledem.
Ach ne. Očividně je to dojalo natolik, že si teď na mé příšerné dětství vzpomenou, kdykoli mě někdo zmíní. Prostě se s tím musí vyrovnat, asi bude lepší, když půjdu. Stejně už nemám moc času.

Takže na ně zamávám a vesele řeknu: „Ahoj! Uvidíme se později!" Oni jsou mým smutným příběhem tak zděšení a šokovaní, že mi ani neodpoví. Až když jsem skoro u zdi mezi nástupišti, slyším, jak ta žena říká: „Opovažte se být na ni tvrdí, chlapci. Muselo to pro ni být těžké, nemít rodiče a ještě k tomu bydlet v tom sirotčinci – samozřejmě tam bylo plno mudlů, kteří sotva můžou pochopit kouzla kolem malého dítěte. Není divu, že je tak trochu..." Ale to už přecházím na nástupiště devět a tři čtvrtě, aby si mě nevšimli a nemysleli si, že je špehuju.

Tentokrát jsem to zvládla bez problému, a jen co jsem se tam dostala, okouzleně jsem vzhlédla. Páni! Rozhodně to vypadá jinak než včera! Nástupiště je plné lidí, sovího houkání a páry z vlaku, který tu je a čeká, až nasedneme. Nikdo ho neschoval! A páni, celá ta scéna je tak nádherná! Myslím, že jsem se do kouzelnického světa zamilovala! No, každopádně, stojím a tu scénu obdivuju, a najednou do mě něco udeří! Vstanu a sesbírám všechny svoje věci ze země. Když vzhlédnu, uvidím nejstaršího kluka z té rudovlasé rodiny, jak dělá to samé.

„Jak se opovažuješ do mě narazit!" zakřičím na něj.
„Promiň, slečno, ale myslím si, že jsi to byla ty, kdo zůstal stát před přepážkou jako hlupák!" odsekne naštvaně.
„No ale ty jsi mě vůbec nevaroval! Příště, až budeš přepážkou probíhat jako šílenec, nejdřív lidi varuj!" zakřičím naštvaně a jdu pryč, než mě udeří další zrzavý idiot.