Disclaimer:
Tento pisatel, z jehož každého slova čiší neúcta ke starým kouzelnickým tradicím a jenž dokonce do svého příběhu umisťuje podřadný druh kouzelníků, bratříčkující se s mudlovskými šmejdy, což už by samo stačilo na vyřazení tohoto braku z jakékoli sbírky příběhů, která si drží nějakou úroveň, rozhodně nevlastní žádná práva na svět kouzelníků, o kterém by správně ani neměl vědět a to, že o něm vůbec ví, je nepochybně jednou z mnoha vin poněkud neortodoxního bradavického ředitele beze smyslu pro tradice, Albuse Brumbála.

Jdu do vlaku, protože venku už nemám co dělat, a z okýnka to krásné místo aspoň můžu pozorovat bez obav, že do mě zase někdo narazí. Ta scéna je vážně tak hezká, jak se mi zdálo předtím! Mohla bych se na ni dívat celý den! Zvlášť se zajímám o lidi, kteří vypadají jako mí budoucí spolužáci. Už vidím i některé, které už znám. Hodně lidí je kolem kluka s dredy, kterého už jsem viděla – určitě kouří trávu nebo tančí reggae nebo sledují Kokosy na sněhu nebo dělají něco jiného jamajského. Taky jsem si všimla toho brýlatého idiota nebo té holky z banky (jak se ta banka vlastně jmenovala?). Koukala bych se ještě dýl, ale najednou cítím, že někdo vzal moje rameno a zatřásl za něj. Vzhlédnu a věřili byste tomu? Je to ta holka z knihkupectví! Na to mimochodem nemusíte odpovídat, to byla řečnická otázka. Jistěže byste tomu nevěřili.

„Proč mě rušíš?" zeptám se jí. Vážně, existuje někdo kromě mě, kdo má pořádné vychování? A kromě starého Neda z té hnusné hospody. Vážně si myslela, že mě může chytit za rameno a nenaštvat mě? Já mám city, nejsem jako ti oškliví skřeti!
„Je mi líto, ale jinak bys nezareagovala," usměje se na mě ta holka naštvaně. Podívám se na ni a nádherně se začervenám – vážně jsem se tak zakoukala do toho krásného pohledu? Jo, mimochodem, miluju svoje červenání. S tím začervenáním vypadám jako výkvět vší krásy, roztomilosti a nevinnosti, a každý, kdo mě uvidí červenat se, se do mě hned zamiluje. Jakmile na to pomyslím, okamžitě se přestanu červenat – opravdu nejsem na holky, zvlášť ne na stupidní šprtky.

A jo, ona pořád mluví. „Ve skutečnosti je toto mé místo, můžeš si nahoře všimnout mého zavazadla, a říkala jsem si, jestli bys mi to místo konečně uvolnila nebo ne," řekne a kývne hlavou nahoru, kde její zavazadlo vážně je. Taková opovážlivost! Jak někdo může být tak hrubý? No ale každopádně se rozhodnu přesunout, koneckonců jsem hrozně milá a přátelská a nechtěla bych zabrat cizí místo. Vezmu si věci a přesunu je na protější sedadlo. „Nemyslela jsem... No tak si tam tedy sedni!" řekne ta holka rozmrzele. Páni. Jak hloupý může člověk být? Řekla mi, že se mám přesunout, přesunula jsem se, a jí to pořád vadí! Měla by zjistit, co vlastně chce. No, každopádně se mi vůbec nechce s tou holkou bavit, takže si prostě lehnu na sedadla, abych se cítila pohodlně, a chci se zase podívat na nástupiště, když ta holka promluví zase a očividně zhnuseně: „Tohle nedělej, ta sedadla tu nejsou jenom pro tebe! To tě máma s tátou doma nenaučili, jak se chovat? Kromě toho na tom sedadle vedle tebe už jeden kluk sedí."
„Jo? A řekni mi, proč teda není tady? Proč jsi tu nebyla ty, když to má být tvoje sedadlo?" odseknu vítězně. „Protože jsem se šli rozloučit s rodiči, pochopitelně," řekne ona a nevěřícně se na mě podívá. Chci říct něco o tom, jaká je nezdvořilá, ale nedostanu se k tomu, protože nás přeruší slabé vyjeknutí. Ve dveřích našeho kupé stojí kluk a všimnu si, že je to ten zbabělec z té ulice. Podívá se na mě nesmírně vyděšeně. „Ahoj! Na tebe si pamatuju z té kouzelnické ulice! Pamatuješ si na mě? Schovával ses za tou starou ježibabou!" řeknu mile, protože jsem tak neuvěřitelně přátelská a zasloužila bych si za to medaili, ale myslíte si, že mi ji někdo dá? Ne. Život je tak nefér!!

No každopádně, je to divné, ale moje laskavá slova ho neuklidní. Oči se mu rozšíří, rozklepaně malinko přikývne, a zatímco mě podezřívavě sleduje, vezme všechny věci a dá je na sedadlo ke dveřím, tak daleko ode mě, jak to jen jde. To je ale srab.

No každopádně, nemám už žádný důvod s nimi mluvit, takže se zase zahledím z okna. Nástupiště ale trochu svou přitažlivost ztratilo – je teď míň nacpané, protože hodně dětí už nasedlo do vlaku a to znamená, že houkání už se ozývá taky míň. Všichni ale ve vlaku ještě nejsou. Všímám si, že rodina zrzounů je ještě na nástupišti a mluví tam. Možná se baví o mně! Trochu otevřu okýnko, abych mohla slyšet, co říkají. V tu chvíli zrovna jedno z dvojčat mluví s matkou:
„Jestlipak víš, kdo to je?"
„Kdopak?"
„Harry Potter!"

Skoro jsem přestala poslouchat hned, protože o mně se asi nebavili, ale teď jsem ráda, že jsem to neudělala. Kromě všech těch dalších věcí, ve kterých jsem perfektní, se skvěle vyznám v kouzelnických rodech, protože koneckonců z takového rodu jsem, i když je italsko-japonský. Vím, že Harry Potter je poslední živý člen rodu Potterů, a že by bylo bezva chodit s ním! Můžete si představit, jak bych vedle něj zářila? Jo, hned se rozhodnu, že se s ním teď musím aspoň spřátelit, i když trocha flirtování by rozhodně neuškodila taky. No, ale pokud to chci, musím ho vidět nastupovat do vlaku a pak se přesunout do jeho kupé. Zrzavou rodinu jsem poslouchat stejně přestala, protože ta malá holka začala nekontrolovatelně kňourat, jak už to děti dělávají, a to já nesnáším. Vážně, to ty malé děti neví, že mají rodiče? Měly by být veselé a ne pořád bulet. Je vážně hrozné, jak jsou sobecké, ne že bych si stěžovala. Nesnáším lidi, co si pořád stěžují, no chápete je? Pokud si stěžuješ, v podstatě říkáš „Nemám něco rád a jsem moc sobec na to, abych poznal, že ostatní to můžou mít rádi," takže to je absolutně odporné a já si nikdy nestěžuju, když mám jinou možnost.

No každopádně, protože už nemám proč koukat se z okna, rozhodnu se, že nejlepší bude jít ke dveřím, abych ho mohla i vidět, když nastoupí do vlaku. Jediný problém je, že tam už sedí ten srab. Já si vezmu věci a přesunu se k němu; všimnu si, že se tváří dost podezřívavě. „Změň si místo, prosím, kluku. Myslím, že bych měla udělat dobrý skutek, a ty jsi ještě neměl moc příležitost dívat se z okna. A myslím, že tu šanci si každý zaslouží, protože mně se to moooc líbí! Máš fakt štěstí, že jsem tak laskavá," usměju se na něj.
On se zamračí a pokouší se něco říct třesoucím se hlasem. „A-ale já ne..." Hlas mu selže.
Zamračím se taky a řeknu přátelským hlasem: „Chceš tím něco říct!?" On zbledne ještě víc, a třesoucím hlasem řekne: „T-to ne!" Rychle sebere všechny věci a po celou tu dobu se vyhýbá mému pohledu, a potom se rychle přesune na mé původní místo a vyhlédne z okna, místo aby se mi podíval do očí. Měla jsem pravdu, je to rozhodně srab.

Ta holka to sleduje se stisknutými rty a pak vyhrkne: „K čemu ti je, že jsi ho chudáka tak vystrašila? Podívej se na něj! Je bledý jak smrt, že ano?" ukáže na něj naštvaně prstem. Pak se na něj podívá a pokusí se ho mile zeptat: „Jak se vlastně jmenuješ?"
Ten kluk ale zbledne ještě víc, a i když se snaží otevřít ústa, v tuto chvíli není schopný mluvit. Ha! Věděla jsem, že to není mnou, je prostě moc velký srab na to, aby na někoho mluvil!

„Není to moje chyba, že nedokáže unést, když ho nádherná dívka o něco hezky požádá," vysvětlím té holce. Snad konečně uvidí pravdu. „Kromě toho, podívej se na něj teď, když jsi promluvila taky. Je ještě vyděšenější, to není mnou, on je prostě..." Zmlknu a větu nedokončím. Někdo, kdo není tak milý nebo tak chytrý, by mohl pokračovat, ale já si s mým nepřekonatelným intelektem rychle všimnu, že kdybych oběma řekla, že je srab, nemusel by to dobře vzít. Ano, rozhodně bude lepší to neříct a ponechat ho v sladké nevědomosti.

Bohužel si musel něčeho všimnout, protože zatímco jsem přemýšlela, kupé naplnilo trapné ticho. Aspoň to vypadá, že ta holka pravdu uviděla, protože se zase červená – určitě kvůli své hlouposti. Ten kluk se teď tváří, jako by se chtěl stát sedadlem sám a pozornosti se vyhnout napořád. To všechno mi jen vyhovuje, protože se aspoň nemusím soustředit na rozmluvu s nimi a můžu sledovat uličku. Bohužel to vypadá, že štěstí na mé straně není, což je hrozně smutné a hrozně povědomé. Nikdy nemám štěstí! Vážně, potkali jste někdy někoho, kdo má větší smůlu než já? No, to jsem si myslela, že ne. Vždyť mě do kouzelnického světa dokonce musel uvést Snape, proboha! Dokážete si to představit? Taková muka! On se vždycky strefí do mé perfektní inteligence nebo vzhledu nějakou štiplavou poznámkou, a to je tak kruté! A to všechno jsem musela podstoupit jen proto, abych přespala v odporné kouzelnické hospodě, pod jednou střechou s kouzelníky, kteří vůbec nejsou nádherní, a teď jdu do kouzelnické školy, kde jedním z mých učitelů bude Snape, a ředitel nám říká, co máme nosit, a nemám rodiče! Já jsem takový chudáček!

A myslíte si, že teď mám štěstí? Ne! Vím, že mladý Potter má brýle (zatím je měl každý Potter) a zatím okolo mě nikdo s brýlemi nešel! Aspoň se ukázal ten kluk z té zrzavé rodiny, ale když jsem na něj vesele zamávala a ukázala mu, že tu jsou volná místa, rychle zezelenal a vběhl do vedlejšího kupé. Než rychle zavřel dveře, uslyšela jsem jen: „Sedí tu někdo? Všude jinde je plno." Nad tím prostě musím zavrtět hlavou. Fakt je tak blbý? Ani neprošel celým vlakem, jak to mohl vědět? Kdyby počkal, než zkontroluje jen jedno další kupé, věděl by, že moje kupé je skoro prázdné! Vážně, proč je každý, s kým se potkám, blbý, zbabělý nebo zlý? Nebo dokonce ošklivý? No jo, ta dvojčata z té zrzavé rodiny kolem mě přešla těsně potom, ale ani se na mě nepodívala, ani nezareagovala na má gesta.

Trochu smutně si zase sednu. Vypadá to, že nikdo jiný se mnou nechce sedět, což je velké a smutné překvapení, ale holt s tím budu muset žít. Taky jsem musela minout toho Potterovic kluka; nevím teda jak, ale fakt je, že jsem ho neviděla. Kouknu se kolem sebe – je tu jen ten srab a ta šprtka. TO není ten materiál, co jsem si přála mít, ale budou mi muset stačit. No nic – je čas se s nimi spřátelit!

„Těšíte se do Bradavic? Já musím říct, že ano, bude to taková zábava!" zeptám se jich. Ani mě nezajímá jejich odpověď – je jasné, že se těší každý, ani jsem se ptát nemusela – ale je vždycky dobrý nápad se jich na něco zeptat, aby viděli, že si vážím jejich názoru. Ale nefunguje to – šprtka se na mě podívá úplně zmateně a ten kluk se snaží něco říct, ale pořád roztřeseně, a tak pokračuju, abych jejich dobrý názor na mě ještě upevnila: „Chci říct, spřátelit se tam se všemi, a naučit se ještě víc kouzel, než umím teď, a prostě být ta nejlepší žákyně ve třídě, na to všechno se těším! Co vy?"
Oči šprtky zazáří a ona se na mě podívá s novým zájmem: „Víc kouzel, než umíš teď? Jaká kouzla už umíš? Taky už sis zkusila přečíst svoje nové učebnice?"

„Samozřejmě že ne, drahoušku, nejsem nějaká blbá šprtka, svoje knihy jsem hned hodila do kufru a asi tam zůstanou celé moje studium," laskavě ji ujistím. Z nějakého důvodu to vypadá, že ji to naštvalo, a teď se na mě kouká jako na nějakého kacíře. To je špatně. Musím tu škodu napravit, takže pokračuju: „Ale jsem prostě kouzelná. Můj úsměv je prostě perfektní a moje tvář vypadá jako tvář anděla, jsem hrozně laskavá a chytrá a samozřejmě jsem hrozně mocná čarodějka. Nebude to bezva kamarádit se se mnou?"
„Kamarádit se s tebou?" zasyčí šprtka. „To určitě ne! Jsi ta nejnafoukanější, nejarogantnější a nejmarnivější kráva, kterou jsem kdy potkala nebo o ní četla!"
Ale ne, to pokračuje hůř a hůř. Zmínila už jsem dneska, jakou mám smůlu?

„Nemyslím, že by to bylo tak špatné, drahoušku... Mimochodem, jak se jmenuješ?" zeptám se jí. Pak si vzpomenu, že bych se vlastně měla snažit spřátelit i s tím druhým, takže se otočím k němu a zeptám se i jeho: „A jak se jmenuješ ty?" On ke mně vzhlédne, očividně překvapený, a roztřeseně řekne: „N-Neville." Neville – to se hodí pro takového sraba!
„Neville – to se hodí pro takového sexouše!" Pokouším se mu zvednout sebevědomí malým mrknutím, ale on už je zase bledý a tvrdohlavě se kouká z okna.
„Sexouše?!" odfrkne si šprtka. „Co je zas tohle za blbost? Je nám všem jedenáct! Popravdě jsem překvapená, že chudák Neville ještě nevyrazil z kupé, s tím, jak ho pořád strašíš. Byl by na tom lépe v kterémkoli jiném kupé! Že ano, Neville?"
Nevillovy oči se zase rozšíří a on sám se ve svém sedadle skoro zmenší. Nekoukne se ani na jednu z nás a zavrtí hlavou. Sám se třese tak, že bych si jeho zavrtění hlavou skoro nevšimla.
„Podívej! Je v pořádku, sám to říká! Že jo, Neville?" Chci ho poplácat po zádech, ale najednou se dveře našeho kupé rozevřou.

Za nimi je stará a vrásčitá čarodějka s vrzajícím vozíkem. Usměje se a řekne: „Dáte si něco z vozíku, drahoušci?" Moji dva noví kamarádi vzhlédnou a otevřou ústa, ale já jsem rychlejší. „Ale ne, neobtěžujte se, nic si nevezmu, držím dietu. A můj kamarád tady taky," řeknu a ukážu na Nevilla.
„Ale vážně už!" zakřičí zase šprtka. „Jak to můžeš vědět? Kromě toho to Neville taky mohl říct sám!"
„No, ale i pokud nedrží dietu, pomohlo by mu to být ještě hezčí a on nevypadá dost statečný na to, aby si to přál," mrknu na ni.
Ona si jen naštvaně odfoukne a otočí se na Nevilla. „Řekni, chceš si něco koupit? Jí si teď nevšímej, odpověz za sebe!"
Ten srab, který se zatím očividně trochu uklidnil a do tváře se mu zase začala vracet barva, zase zbledne a rychle zavrtí hlavou. „Vidíš?" usměju se na ni. Ona zúží oči a zastaví tu čarodějku, která už zavírá dveře: „Zůstaňte ještě, prosím. Ráda bych si něco koupila." Hodí na mě nenávistný pohled a pokračuje: „Doufám, že se NĚKDO nepokusí v tom zabránit i mně!"
„Ale neboj, ty si můžeš koupit tolik sladkostí, kolik chceš," potvrdím přátelsky, aby se uklidnila a konečně uviděla výhody kamarádství se mnou, „tobě by dieta stejně nepomohla! Že jo, Neville?"
Otočím se na něj, aby se ten chudák mohl konečně zapojit do naší konverzace, ale on začne bulet a v slzách vyběhne z našeho kupé. To je ale srab.

„Výborně, teď se podívej, co jsi udělala," vykřikne šprtka, „vyhnala jsi chudáka Nevilla z kupé!"
„To není moje chyba, asi chce být sám," pokrčím rameny.
„Samozřejmě, že chce být sám, když zrovna potkal tebe!" posmívá se mi ta holka. To je vážně prokletí! Pořád se snažím spřátelit s lidmi a každou chvíli se z nich vyklubou lidi bez srdce, kteří se mi dokonce posmívají! To je ale hrůza! Mám takový pocit, že i přes mou velice přátelskou povahu ani tahle holka nebude mou kamarádkou.
„To bylo naprosto nezasloužené," poprvé zvednu hlas, „jsem úplně přátelská ke každému, koho potkám!"
„Ne, to nejsi," zařve ta holka, „mě pořád znevažuješ! Nevilla jsi rozbrečela! Nedivím se, že nikdo jiný si k tobě sednout nechtěl!"
„Všichni by chtěli, akorát už seděli!" rychle odseknu.
„Přestaň lhát. Všimla jsem si, jak jsi dvakrát dělala ta směšná gesta a nikdo sem nepřišel. Kromě toho, když jsme sem dorazili, na nástupišti byla ještě spousta lidí. Ne, nikdo si k tobě nechtěl sednout, a já se jim vůbec nedivím! Jenom se podívej na sebe, vypadáš jako přerostlá Barbie a chováš se jako úplný zmetek!" Než to dořekne, vypadá to, že ona už je taky skoro na pokraji slz. Dobře jí tak, neměla být taková bezcitná kráva.
„Ne, nechovám se jako zmetek! Byla jsem úplně přátelská, tebe jsem se dokonce zeptala na jméno!" pokračuju v odhalování toho, jak se mýlí, ale ona na mě nepřestává útočit.
„No jasně, zeptala ses mě na jméno! Takový svatý čin! To je jedno, že jsi ani neposlouchala, když jsem ho říkala, protože už ses ptala Nevilla, ty ses zeptala!"
„Výborně! Takže vidíš, jak přátelská jsem byla?" usměju se, ale naše přátelská konverzace je zase přerušená.

Tentokrát je to Neville, kdo nakoukne do našeho kupé se svým vystrašeným a rozplakaným výrazem, podle kterého by ho už každý poznal.
„Vidělas..." začne se ptát té šprtky, protože mě si očividně nevšiml. Je čas ukázat mu, jaká jsem skvělá kamarádka!
„Ano, Neville, co jsem měla vidět?" zeptám se ho laskavě, což ho donutí podívat se na mě, zblednout a rychle se přesunout do vedlejšího kupé.
„Ty jsi vážně hrozná. Nikdo ti neřekl, že nemáš přerušovat cizí konverzace?!" naštve se zase ta šprtka.
„Samozřejmě, já jsem prostě byla nápomocná!" odpovím jí.
„Nápomocná? Tomuhle ty říkáš nápomocná? Víš ty co, já už to s tebou nevydržím, radši jdu pomoct Nevillovi! Tak aspoň udělám něco užitečného!" zuří šprtka a oddusá pryč.

To je idiot. Ona vážně nevidí, jak jsem přátelská? To je ztracený případ. No, každopádně to vypadá, že jsem tu chvíli sama, takže ze svého kufru vytáhnu svůj make-up a konečně se přirozeně usměju. Zatím to byla příšerná cesta, ale moje oblíbená činnost mě určitě rozveselí.