Disclaimer: Nejsem autor Harryho Pottera.
.........
......
...

Očividně.

Zrovna si balím všechno, co potřebuju do Bradavic. Nikdy jsem sice předtím nebalila, ale jsem perfektní ve všem, co dělám, což musí zahrnovat i balení. Kromě toho není tak těžké najít všechno, co potřebuju. Sbalím si rtěnku, všechny své růžové šaty kromě mých oblíbených, které mám na sobě, nějaké sexy spodní prádlo, růžové boty na podpatku, moje oční stíny a brýle, které ukážou, jak jsem chytrá. Ajaj! Já jsem zapomněla na to hlavní! Á, tady to je. Beru si barvu ve spreji a nastříkám si batůžek, aby byl taky růžovoučký! Jenom si to představte, jak bych asi v Bradavicích vypadala celá v růžovém s černým batůžkem! Fuuuj!

No každopádně, všechno mám konečně nabalené, takže vycházím ze dveří a jdu do Bradavic. Až na to, že nemůžu, protože mě někdo chytil za ruku.
„A kam přesně si myslíte, že jdete, slečno?" říká ten někdo.

Vzhlédnu k jeho tváři a vím, že on z našeho sirotčince není. Neusmívá se, jeho krutá ústa se očividně dokážou maximálně samolibě ušklíbnout, jeho černé vlasy jsou mastné a očividně dlouho nebyly umyté, jeho skobovitý nos je prostě hnusný a nosí černý hábit, jaký je z módy už asi sto let. A je to muž, na rozdíl od mých kamarádek a „tet".
„Do Bradavic," utrhnu se na toho neznámého.
„Vážně?" zvedá on jedno obočí. „A kde přesně to místo je?"

A do-A sakra. Ačkoli jsem se tak pečlivě přichystala, zapomněla jsem, že vlastně nevím, kde Bradavice jsou. Věřili byste tomu? Na to nemusíte odpovídat, to byla řečnická otázka. Vím moc dobře, že byste tomu nevěřili, nejsem blbá.
Když mu nedokážu odpovědět, ušklíbne se. „Myslel jsem si to," informuje mě. „Pro vaši informaci, tento sirotčinec leží na malém ostrůvku mezi světy, aby kterákoli z vás mohla vejít do toho světa, kam tvrdí, že patří. Ale klidně pokračujte v chůzi a spadněte do prázdna, sotva se najde něco, co si přeji víc, než být zbaven této hrozné povinnosti."
„Které povinnosti?" ptám se zvědavě. Nemám tohoto muže ráda – nevypadá tak nádherně jako já a jeho slova jsou sarkastická, takže není ani trochu milý – ale musím zjistit všechno, co můžu, abych potom mohla ty znalosti použít v Bradavicích a ukázat lidem, jak jsem chytrá a skvělá. I kdybych ty znalosti nabrala od takového odporného muže.

Když jsem se na to zeptala, zúžil oči a mám takový pocit, že se mu to nelíbilo. Jsem velmi přátelská osoba a se všemi v sirotčinci jsem se kamarádila, ale mám takový divný pocit, že s tímto mužem kamarádi nebudeme! Pravděpodobně žárlí na moji krásu! Jo, to bude ono.
„Které povinnosti?" zavrčí. „Ten váš druh z nějakého důvodu žádal o mě jako vašeho průvodce do kouzelnického světa tolikrát, že jsem k vám teď přiřazován automaticky."
Zalapám po dechu. „Žádaly o vás? Nedovedu si představit proč, když jste ke všem tak hrubý. Radši bych požádala o kohokoli kromě vás."
V jeho očích se objeví záblesk rozhořčení, ale jeho ústa se poprvé usmějí, i když křivě a výhružně. „Pak jste pravděpodobně v tomhle blázinci jedinou osobou, která má aspoň náznak zdravého rozumu. Silně vám doporučuji si ho ponechat a snažit se být v mé přítomnosti co nejméně. No nic, dost už toho vykládání. Chci to mít z krku co nejrychleji."
„Bezva," odseknu, „tak pojďme."
„Počkejte chvíli," zavrtí hlavou, „nejdřív půjdete do koupelny a smyjete ze sebe všechnu tu růžovou barvu, do které jste očividně spadla. Když už tam budete, tak se i převlečte. Korzety vyšly z módy tak před třemi stoletími, a i tehdy bývaly zakryté většími kousky oděvu."

„To jsou moje oblíbené šaty! A růžová je moje oblíbená barva, máte s tím snad nějaký problém?!" zakřičím naštvaně. Věřili byste tomu? Takové urážky! Určitě má pořád oba rodiče, ta nevděčná svině, jasně to vidím z toho, jak se chová. Ale to je v pořádku, není jejich chyba, že dosud žijí a že jejich rozmazlování z něj udělalo takového mrzutého muže, jakým je. Stejně nikdo není bez chybičky, kromě mě.
„Chcete tím říci, že tahle... věc byla kdysi vašimi šaty?" zvedne obě obočí. „Ať je to jak chce, oblečte si na sebe pořádné oblečení. Místo, které jdeme navštívit, je dost známé a nikdo vás tam nepustí v tomhle. Obzvlášť ne má sebeúcta."
Zaskřípu zuby. Jaká opovážlivost! Vrhnu na něj svůj nejlepší rozzlobený pohled, který by kohokoli donutil bát se mě, ale vypadá to, že na něj to nepůsobí. Stejně má asi sebevražedné tendence.

Vyjdu nahoru a převleču se. Naštěstí nacházím nějaké růžové oblečky, takže jsem pořád celá v růžovém. Toho se nevzdám, ať si říká, co chce.
„Tak vidíte! Jste konečně spokojen?" zařvu na něj, když se konečně vrátím.
Podívá se na mě, očividně znechuceně. „Samozřejmě, že ne. Ale taky jsem nikdy neočekával, že budu ve vaší přítomnosti spokojen. Ještě jedna věc, vybalte si to mizerně zabalené zavazadlo a zabalte si jej pořádně. A to, co dnes koupíme, si tam přidáte, takže bych vám doporučoval spíše kufr než batoh."
Šokovaně se zarazím. „Co myslíte tím ‚mizerně zabalené'? Já jsem si ho balila sama!"
„Bál jsem se, že tomu tak bude," posmívá se, „proto jsem taky použil slova ‚mizerně zabalené'. Zabalila jste si alespoň nějaké boty bez vysokého podpatku, hlupačko?"
„Ne," odpovím mu hrdě.
„A rtěnku?"
„Jistěže ano," zase mu odpovím.
„Jak předvídatelné," samolibě se zašklebí. „Bohužel váš druh znám dost dobře na to, abych věděl, co si samy od sebe zabalíte. Tak se na to podívejme." S těmito slovy vezme můj batůžek a otočí ho spodkem nahoru. Všechny moje pečlivě vybrané pomůcky k zazáření v Bradavicích vypadávají a já mám sotva čas zachytit svou rtěnku a oční stíny, než spadnou a rozbijí se. Teď jsem opravdu rozzuřená. „TY ZVÍŘE!" zakřičím na toho muže.
„Je mi to hrozně líto," ušklíbne se, „ale protože žádná normální jedenáctiletá dívka nepoužívá rtěnku, stoprocentně jsem neočekával, že by se ve vašem batohu nějaká našla, to tedy ani omylem."
„ZROVNA SES MĚ ZEPTAL A JÁ JSEM POTVRDILA, ŽE JI MÁM!" třesu se zlostí.
„Jelikož mě očividně nesnášíte, zavrhl jsem vaši odpověď jakožto pokus o mé zmatení," jen tak pokrčí rameny a než ho stihnu bouchnout, chytne mou ruku. „Kdybych byl vámi, držel bych svůj temperament na uzdě a pokračoval v balení. A ve vykání," řekne s výhružným odleskem v očích. „Nechcete přece přijít o výlet do kouzelnického světa, že?"

Zúžím na něj oči, ale nakonec se mi podaří stroze přikývnout. „To už je lepší," ušklíbne se a okamžitě začne kritizovat vnitřnosti mého batohu. Přesněji řečeno bývalé vnitřnosti. „Toto je na druhou stranu ubohé. Budete v Bradavicích deset měsíců, šaty a toto směšné, skoro neviditelné spodní prádlo vám určitě stačit nebudou. Vy tu nemáte ani ponožky?"
„Víc mi to sluší naboso!" utrhnu se na něj.
„Vážně? No pokud se nechcete stát Miss Ošetřovna, nabalte si i nějaké ponožky. A myslím si, že takový titul byste zrovna moc neoslavovala."
Jsem naštvaná, že to musím přiznat, ale má pravdu. Takový titul by se mi moc nelíbil – vsadím se, že na ošetřovně moc lidí nebude, takže by to zas takový úspěch nebyl. S nechutí sáhnu po kufříku, nabalím do něj všechno, co jsem předtím nabalila do svého batůžku, a přidám nějaké ponožky. Můj přísný rádce se se mnou nepřestává hádat, než je asi po hodině můj kufřík o dost plnější a on konečně vypadá spokojeně.
„No, to by mělo stačit. Naivně doufám, že si zvládnete zapamatovat, co jsme vám právě nabalili, a příště si to zvládnete nabalit sama. Jinak by vám to chybělo po celý školní rok, a ředitel z nějakého důvodu zastává názor, že by to byla škoda. Teď si to vezměte a pojďte se mnou." S těmito slovy se zase chopí mé ruky, a když vezmu své zavazadlo, otočí se na místě.

Myslím si, že se mě tím asi snaží mučit, protože se po tom otočení cítím mizerně. Nemůžu se pořádně nadechnout, moje perfektně tvarované tělo se cítí, jako by bylo protlačováno zahradní hadicí, a co je nejhorší, moje vlasy jsou asi rozcuchané. To je kacířství! Ale potom to konečně skončí a zjišťuju, že jsme najednou v malé, úzké a neobydlené uličce.
„Co to bylo?" zasyčím. „To jste se mě snažil zabít?"
V jeho očích se nebezpečně zablýskne. „Ne, nesnažil, ačkoli tomu lákadlu ještě můžu podlehnout. Mohu vás ujistit, že kdybych se vás skutečně snažil zabít, rozhodně by se mi to podařilo. Toto bylo přemisťování, nejrychlejší způsob, jak se dostat sem do Londýna. Teď mě následujte."

Jdu za ním, než přijde ke špinavé a odporné hospodě a vypadá to, že chce, abych tam vstoupila. Tak naivní přece být nemůže? „Tak tam nejdu," říkám pevně, „tohleto je odporně špinavé a já bych tak hluboko neklesla. Kromě toho jsem stejně moc dívka na to, abych chodila do hospody a pila alkohol."
Protočí oči v sloup. „Vážně si myslíte, že bych vás vyzvedl v tom vašem sirotčinci jen proto, abych vás pozval na skleničku, vy hloupá náno? Toto je vchod do našeho světa. Samozřejmě mě pořád ještě můžete potěšit a vrátit se do svého sirotčince navždy, ale vybírejte rychle. Nikdo další ten dům nevidí a neměli bychom být středem pozornosti, ačkoli to by pro vás mohlo být nesplnitelným úkolem."

Nemůžu pořádně uvěřit tomu, co říká. Může to tak být, i když to vypadá nepravděpodobně? Je to pravda, co říká? No já doufám, že ne, protože nebýt centrem pozornosti by vážně byla muka. No, každopádně s ním vstoupím a náladu mi to rozhodně nezlepší, protože vevnitř je to ještě horší. Všechno je špinavé, malé a návštěvníci jsou prostě hnusní. Samozřejmě si mě okamžitě všimnou, protože jsem opravdu báječná a vytvářím takový kontrast, že celá hospoda se zdá být světlejší, jen co vstoupím. Mému průvodci se to ale nelíbí; jen zasyčí: „Čemu jste nerozuměla ve větě ‚neměli bychom být středem pozornosti'?" a posune mě do dvorku, ještě než stihnu osobně přivítat všechny lidi v hospodě a ujistit je o mé úžasnosti. Tam mi ukáže, na které cihly bych měla poklepat hůlkou, a otevře se velký kamenný průchod. Otočí se ke mně a řekne: „Slečno... Jaké směšné příjmení vlastně máte vy?"
„Jmenuji se Angela Ori Gami Fuku Džima Mitsu Bishi Ja Ponka Dae Woo Belladonnová, a jak se jen tak mimochodem jmenujete vy?" říkám.
„Profesor Snape. A ptal jsem se jen na vaše příjmení, ne že by tedy vaše prostřední jména neukazovala, že jsem k tomu měl zase jednou dobrý důvod," posmívá se mi. „Dobře tedy – slečno Belladonnová, vítejte v Příčné ul... Byla byste tak laskavá a dávala pozor, když mluvím, slečno?!?"
Přestala jsem profesora Snapea poslouchat, když se začal posmívat mým nádherným jménům. Profesor Snape... To je ale ošklivé jméno. Zní skoro jako profesor Knejp. Ne, to vlastně ne, to by mělo být něco obuvnického a já miluju boty! Takže to musí znít úplně jinak než Knejp. Každopádně si jsem jistá, že existuje nekonečno lepších způsobů, jak prožít den, než poslouchat Snapea, takže se radši rozběhnu do toho světa. Do svého světa.