Disclaimer: 
Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).
Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).

Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).

...   

Ten obchod je dost moderní, ale s úzkými prostory mezi regály, což je dobré. Měla bych být schopná vejít tam, říct, že hledám knihy, a konečně si odpočinout od Snapea. Což přirozeně udělám. Sebevědomě ukážu na nejbližší regál a vysvětlím: „Jdu najít své knihy. Myslím, že začnu v tomhle regálu, protože věřím, že tam bude jedna z knížek, které potřebuju."
„Ne," ušklíbne se Snape, „snažíte se mi utéci. Což si náhodou přeji také, na shledanou za deset minut."

Co si to dovoluje? Teď má možná náhodou pravdu, ale jeho konstantní podrývání mé osobnosti musí přestat! „Ne! Opravdu jsem očekávala, že tam najdu své knihy!" propíchnu ho svým nejlepším naštvaným pohledem, třeba to pomůže.
„Ne," zase se ušklíbne, „předně jste si nepamatovala žádné věci, které si máte koupit."
„Knihy jsem si zapamatovala, ty mám ráda!" odpovím vzdorně.
„Proto jste se mě snažila přesvědčit, abychom je přeskočili?"
„Ehmm..." nenapadá mě odpověď.
„A za druhé, tento regál obsahuje knihy o kuchařských kouzlech, která nejsou jedním z vašich předmětů."

Uvnitř běsním. K čertu s kuchařskými kouzly a k čertu s tím nesnesitelným chytrákem! „No, já si teda myslím, že je tady někdo až moc chytrý! Jak se říká, nebuď zvědavý, budeš brzo starý netopýr!"
„Zase špatně, říká se jen ‚Nebuď zvědavý, budeš brzo starý'. Co budete dělat, když budete muset na konci roku ukázat, že něco víte, to opravdu netuším."

„No ale to, že netopýr už jste, není zrovna moje chyba," utahuju si z něj a okamžitě jdu k nejbližšímu regálu. Pak si vzpomenu, že to byl vlastně ten s kuchařskými kouzly, takže se zastavím, snažím se ignorovat Snapeův úšklebek a zoufale se rozhlížím po jakémkoli vhodném regálu. Přeměňování, knihy o famfrpálu, kouzelných tvorech, Přeměňování, Kouzelné formule, Lektvary... Lektvary! Ten kluk mi řekl, že Snape učí lektvary! A kupovali jsme přísady do lektvarů! Jo, to je ono, tak tam jdu.

Na začátku se vážně snažím najít své knížky, ale nepamatuju si, které jsou na mém seznamu, takže brzo přestanu. Pak si všimnu, že tu nejsem sama. Je tu hnědovlasá dívka zabořená v knize, kterou přímo hltá. Hloupá šprtka. Ale pak mě každopádně napadne, že mi může být užitečná.

„Ahoj!" zavolám na ni sladkým hláskem, ale ona neodpoví, vypadá to, že je moc zaujatá knihou. „Hej, ty, holko, jejíž jméno mě nezajímá!" promluvím hlasitěji. Pořád neodpoví, takže ji chytnu za rameno a zatřesu s ním. Ona se konečně probudí ze svého transu a rozzlobeně se na mě podívá.
„Proč mě rušíš?" zeptá se očividně naštvaně. „Je mi líto, ale jinak bys nezareagovala," sladce jí vysvětlím. Ona se na mě podívá a začervená se. Wow. Nevěděla jsem, že moje krása působí i na holky, ale je to trochu trapné.

Abych se vyhnula pokračování té trapnosti, rychle pokračuju: „Ve skutečnosti jsem ztratila svůj seznam knih, a říkala jsem si, jestli bys mi neprozradila jméno té z lektvarů?" Ona se na mě okamžitě nevěřícně podívá. „Co tím myslíš, že jsi ztratila svůj seznam knih? Ó můj bože, jak hloupá bys musela být?!" podívá se na mě. „Kromě toho sis ji měla zapamatovat, bylo to jen pár knih a jména knih se dají zapamatovat tak snadno, že ano? Jsou to Kouzelnické odvary a lektvary od Arsenia Stopečky, pochopitelně. No, pokud to je všechno, vrátím se ke své knížce, a už mě nevyrušuj, ano?" S těmito slovy se vrátí ke čtení, a nevypadá to, že z ní ještě něco zase vytáhnu. To je ale jedno, protože už mám, co jsem chtěla.

Vezmu tu knížku z regálu a přinesu ji k pokladně, kde zjišťuju, že Snape už mi koupil všechny knížky. „Jak se vám to povedlo?" zeptám se ho velice překvapeně.
„Měl jsem váš dopis z Bradavic a jsem jedním z profesorů. Bylo pro mne tudíž jednoduché nadiktovat všechny vaše knihy prodavači, který všechny z nich našel celkem jednoduše. Mnoho studentů prvního ročníku si je totiž nyní kupuje, takže je má blízko u sebe." Podívá se na knihu, kterou jsem zvládla najít. „Druhý díl Stopečkovy knihy. Není to tak mizerná práce, jakou jsem od vás očekával, ale bojím se, že tento díl je pro pokročilejší studenty, takže jej vraťte. A udělala byste dobře, kdybyste po cestě poděkovala tomu hlasu, který vám pomohl," informuje mě s povýšeným úsměvem. Hehe, jako by si myslel, že to udělám.

Po cestě se na tu holku ani nepodívám, ne že by to vypadalo, že jí to vadí. Vzdorně tam vrátím tu knihu a vrátím se ke Snapeovi, který mě konečně nechá jít pro hůlku.

Ten obchod je malý, starý a nevypadá tak úplně nádherně, ale v tu chvíli mi to nevadí, protože pokud Snape nelhal, konečně mi vrátí zpátky starý vzhled! Ale k mé hrůze to nevypadá, že by se k něčemu takovému chystal, a už otevírá dveře! Věděla jsem, že mu nemám věřit!

„Lháři!" zakřičím rozzuřeně. „Řekl jste, že mi vrátíte můj starý vzhled!" K mému překvapení se nezatváří ďábelsky, ale zamračí se a poté si povzdechne: „To je pravda, slečno Belladonnová. Naivně jsem doufal, že nebudete trvat na tom, abyste zase vypadala jako příšera, ale vypadá to, že takové štěstí nemám." S těmito slovy mi vrátí mou starou podobu a urychleně se mnou vstoupí do obchodu, jako by nechtěl, aby lidé viděli, jak opravdu vypadám.

Obchod s hůlkami je přesně takový, jaký vypadal zvenku. Je malý, starý a zaprášený, se spoustou regálů, které se tyčí ke stropu a obsahují spoustu krabic. Nesnáším tu zaprášenost, ale s těmi krabicemi to vypadá jako obchod s botami, a já miluju nakupování bot! Takže si nestěžuju na to, že jsem v tomhle obchodě. Místo toho jdu k nejbližšímu regálu a zkouším nahlédnout do první krabice. Už se jí skoro dotýkám, když... „Ach. Jsme zvědaví?"

Rychle se otočím. Stojí tam starý muž se spoustou vrásek. Má přízračně bílé vlasy, které mi přijdou nádherné! Ale na druhé straně má oči, které vypadají i zasněné i pronikavé, a prohlíží mě jimi tak intenzivně, že bych to označila za svlékání očima, kdyby se mi nedíval do očí. Prasák!

Ale potom, co se na mě na chvíli podívá, si povzdechne a otočí se ke Snapeovi. „Ach, ano, myslel jsem si, že vás uvidím. Přijde mi to jako včera, když jste si zde koupil svou hůlku. Dvanáct palců dlouhá, dřevo cypřiše, jádrem je ocasní pero fénixe. Je to tak?" Snape úsečně přikývne. „Skutečně skvělá hůlka, zvláště na lektvary... Tahleta, naopak..." Prodavač se na mě zase podívá a povzdechne si. „Přesně vím, jakou hůlku hledat," prohlásí nakonec a jde někam do bludiště polic.

Já pochopitelně jeho vytahování neberu na vědomí, protože je mi jasné, že se dobrým jen dělá; Snapea pravděpodobně předem požádal, aby mu svou hůlku připomenul. Místo toho si všimnu, že jedna hůlka je venku z krabice, a zkusím s ní trochu zamávat, jenom abych věděla, jaké to je mít hůlku a moci kouzlit. Vyvolává to ve mě docela hezký, teplý pocit, a z hůlky vyletí nádherné růžové hvězdičky! Pak uslyším hlasitou ránu a otočím se.

Majitel obchodu se na mě dívá, absolutně překvapený, a u jeho nohou leží nádherná růžová krabice. Snape je také viditelně překvapený, jak vidím z toho, že se dokonce zapomněl šklebit. Prodavač přijde ke mně jako náměsíčník, a vezme tu hůlku z mých rukou.

„Třináct a půl palce dlouhá, z březového dřeva, s blánou z dračího srdce,"okomentuje ji. Pak se na mě podívá a usměje se. PANEBOŽE, TEN ÚSMĚV JE STRAŠIDELNÝ! „Rozhodně jsem nečekal, že si vyberete zrovna tuto hůlku, nebo přesněji řečeno, nečekal jsem, že si ta hůlka vybere vás; teď je ovšem, myslím, jasné, že od vás můžeme očekávat ještě větší věci než od většiny lidí, kteří si kdy ode mne hůlku koupili. Užívejte ji dobře."
Věřili byste tomu? Já jsem se spletla! On je rozhodně tak dobrý, jak ukázal, kromě toho já jsem ho na svou hůlku předem neupozornila! A je prvním, kdo pochopil, jak skvělá jsem!

No, po těchto slovech Snape, který z nějakého důvodu pořád vrhal na prodavače naštvané pohledy, mu zaplatí nějaké peníze a vyvede mě z obchodu. Venku se na mě zatrpkle podívá a řekne: „Nedělejte si přílišné naděje; Ollivanderova slova pravděpodobně vypovídají víc o stavu jeho mysli než o vaší skvělosti. Myslel jsem si, že v hlavě něco má, ale to už je zřejmě minulostí." Ale já si ho nevšímám, protože to říká jenom kvůli tomu, že na mě žárlí, to je jasné.

Vracíme se do hospody a k mému velkému znechucení mi Snape oznamuje, že tam mám zůstat, než mi začne školní rok. Dokonce odmítá vyslechnout mé námitky, že hospoda je špinavá, hospodský není nádherný a alkohol je fuj! Mávne nad všemi problémy rukou a odhalí, že můj pobyt tam byl už zaplacen, a že se se mnou do sirotčince vracet nebude, věřili byste tomu? Nemusíte na to odpovídat, to byla řečnická otázka. Vím moc dobře, že byste tomu nevěřili.

No každopádně, po těchto slovech skoro začnu plakat. Až do příštích prázdnin neuvidím své kamarády, to je tak smutné! Mám ten nejpříšernější život, jaký kdo kdy měl! Ale rozhodně si nestěžuju, někdo musí mít špatný život, aby ty ostatní nevděčné svině mohly mít dobrý. Ale pak si vzpomenu, že i když plačíc vypadám roztomile (aspoň to před pěti lety většina tet říkala), zničilo by mi to make-up, takže nakonec nebrečím.

Než konečně odejde (aspoň něco dobrého z tohoto utrpení!), Snape řekne: „Ach ano, málem bych zapomněl. Abyste se dostala na vlak, musíte projít stěnou mezi devátým a desátým nástupištěm na nádraží Kings Cross. Může to vypadat, že je tam pevná zeď, ale nebojte se a projděte přímo skrz ni. Osobně si ovšem myslím, že s touhle částí nebudete mít žádný problém – váš mozek je tak malý, že se domnívám, že si ani nevšimne, že tam nějaká zeď vůbec je. Přeji vám pěkný den." A ještě než mu to můžu vrátit, ten ďábelský netopýr odejde.

Jdu, velice naštvaná, k tomu ošklivému, bezzubému barmanovi, abych se ho mohla zeptat na svůj pokoj. Ukáže se, že můj pokoj je přímo pod střechou, což je příšerné, protože než tam dorazíme, moje vlasy jsou už zase rozcuchané. TO JE MUČENÍ! Aspoň, že ten pokoj je uklizený a domácký, mohlo to být o dost horší, zvlášť v této hospodě. S touto myšlenkou si lehnu na postel a nechám se unášet do svého velice zaslouženého spánku.