Disclaimer: N-ne, a-autor tohoto p-p-příběhu určitě H-H-Harryho P-Pottera nevlastní.

Rychle projdu vagónem a vejdu do posledního kupé. To je překvapivě úplně prázdné. Ne že by žádné kupé nemohlo být prázdné, ale zatím jsem neviděla kupé, kde by nikdo nebyl. Kromě toho, jak to, že tu není Ron, když oni mi říkali, že tu je? Málem se otočím, vyjdu z kupé a vynadám dvojčatům za jejich krutý vtip, který mě očividně ranil, když si všimnu malého růžového balíčku s velikou růžovou mašlí a připojeného malého růžového dopisu! To je určitě pro mě! Ach, Ron je takový drahoušek, on už nějak odhalil moji oblíbenou barvu!

Radostně vypísknu a začnu číst dopis. Píše se v něm: Nejdražší Angelo! Jsem velice rád, že jsem tvým kamarádem, a je mi velmi líto, že jsem musel jít do jiného kupé. V tom balíčku mám pro tebe dárek a prostě vím, že tě udělá ještě krásnější, než jsi teď. Doufám, že se ti bude líbit!
Ronald

Woooow! Ten je tak roztomilý! To od něj bylo hrozně pozorné! Konečně to vypadá, že je vše v pořádku – mám kolem sebe zdvořilé chlapce, kteří si myslí, že jsem perfektní, kteří mě obdivují a dávají mi dárky, a tak to taky má být. Radostně otevřu balíček, abych viděla, co je uvnitř.

NÉÉÉ, CO TO SAKRA JE, JÁ VŮBEC NEVIDÍM! Ve chvíli, kdy jsem otevřela krabičku, mě něco trefilo do tváře, a i když jsem hned zavřela oči, dostalo se to i tam! Pořád jsem ráda, že na mě Ron myslel a dal mi takový pozorný dárek, ale vážně, nemohl mě nejdřív varovat? Je to fakt idiot, když věci pořádně nepromyslel a nedošla mu taková očividná věc! Opravdu to vypadá, že jsem měla pravdu, když jsem říkala, že jsem jediná kolem sebe, kdo má mozek. No ale, kdy jsem pravdu neměla? No právě.

No každopádně, snažím se dojít do umývárny, abych si mohla vyčistit oči, ale je to těžké se tam dostat, protože nevidím. Co je horší, kolem mě je spousta smíchu a já nevidím tu zábavnou věc, která je tak baví! To by byl skvělý způsob, jak se s nimi spřátelit! Konečně se do umývárny dostanu, ale musím si oči čistit opravdu dlouho, než je jsem schopná otevřít. Jediná věc, která mi zabraňuje se naštvat, je pomyšlení na to, o kolik krásnější už asi teď jsem. Protože já si to aspoň zasloužím, zasloužím si to o dost víc než nějaká ošklivá mrcha, která prostě není perfektní a kterou nemají všichni rádi. No každopádně, skončím s vymýváním očí a konečně se můžu podívat do zrcadla na mou novou krásu, a zvládnu jenom šokovaně zírat.

Ó MŮJ BOŽE, TO JE HROZNÉ!! V tom balíčku byla ve skutečnosti černá barva, a když jsem ho otevřela, ta barva mi vystřelila do tváře a úplně ji zakryla! TEĎ VYPADÁM JAKO NĚJAKÝ BLBÝ NEGR!! Na co to Ron myslel? To byl příšerný dárek! No já mu teda příště ale vynadám, protože ten jeho příšerný dárek se mi ale vůbec nelíbil! Ó můj bože, tohle je přesně to, co se mi pořád děje! Když to vypadá, že osud přestal být mrcha, a že jsem našla někoho, kdo mě má rád, ukáže se, že je to úplný idiot! Ó můj bože, no nejsem ta nejsmolařštější slečna pod sluncem? Já vím, že jsem, a přiznejme si to, vy to víte taky.

No nic, vyrazím z umývárny, abych vynadala Ronovi Weasleymu, ale tam konečně uvidím ty smějící se lidi a ti do sebe začínají strkat, ukazovat na mě a smát se ještě víc. Ó MŮJ BOŽE, ONI SE SMÁLI MNĚ, NO CHÁPETE TY ZMETKY?? Jako, oni se mi smějí a ani nepomyslí na tu možnost, že to, co dělají, může tu druhou osobu ranit! Já takové spratky nesnáším!

„Čemu se všichni smějete, řekněte mi!" zakřičím na ně."Není to moje chyba, že tak vypadám, je to kvůli Ronovi Weasleymu a jeho idiotskému dárku, měli byste se smát jemu! Všichni jste zmetci, co si myslí, že nemůžou udělat nic špatně, a máte všichni štěstí, že nejsem jako vy a přeju vám jenom to nejlepší! Doufám, že vaši rodiče zemřou!!" skončím triumfálně a oddusám pryč. Snad si svoji chybu uvědomí. Ale potom uvidím věc tak překvapující, že se okamžitě zastavím.

V jednom kupé, dobře schovaní na kraji davu, jsou ta hloupá dvojčata a nadšeně naslouchají tomu, co kdo říká! Jako když blesk udeří, konečně spatřím pravdu a nechápu, jak jsem ji mohla tak dlouho přehlížet a ty bastardy nepotrestat ve chvíli, kdy jsem je potkala! Očividně věděli o Ronově dárku pro mě, a nevarovali mě, protože si mysleli, že to bude sranda! Ó můj bože, to jsou takoví šílení spratci, vůbec nechápu, že je někdo má rád!

Ve chvíli, kdy si všimnou, že se na ně naštvaně koukám, vyzařující magickou moc ze všech částí svého těla a nebesky krásná i přes tu barvu na mém obličeji, polknou a začínají ode mě utíkat, ale prostě nemůžou utéct mé mocné magii a mým nepřekonatelným reflexům!

Tedy chci říct, normálně by samozřejmě nemohli, ale je tu ta hloupá holka, co mi stojí v cestě a prostě nemůže ztrácet čas tím, že by se ohlédla a uhnula mi z cesty, když se za nimi rozběhnu, takže do ní narazím. Než se zase rozběhnu, oni už proběhnou kolem mě. Ale samozřejmě, já jsem velice rychlá, takže je eventuálně chytnu a prokleju je jako krysy, a to všechno proto, že mi teoreticky mohli říct o Ronově dárku. Hele, já mám prostě tuhletu skvělou cílevědomost, za to mě musíte pochválit. Když se na něco upnu, nic mě nezastaví. Taky jsem hrozně vychytralá, jak už jste mohli vidět.

No každopádně, utečou ode mě až do vedlejšího vagónu, ale já si držím malý odstup a jsem si jistá, že už je skoro mám. Taky se toho bojí, vidím, jak se často ohlížejí s úsměvy na tvářích. Asi si myslí, že mě se svými úsměvy dostanou k tomu, abych je měla ráda, což zase ukazuje, že to jsou idioti.
BÁC! No bezva! Další idiot, který se ani neobtěžuje podívat se, kam běžím, a narazí do mě! Zrovna, když už jsem je skoro měla! No, než vstanu, dvojčata už zmizí, a na můj velký vztek se ukáže, že ten idiot je ta šprtounská mrcha!

„Aha, takže ty se ani nezvládneš koukat, kam běžíš!" zakřičím na ni. „Zrovna, když už jsem byla skoro na jejich úrovni!"

„Vážně? A kdopak to tady běžel jako šíle... jakožto šílená holka? Já ne! To je přesně to, co je na tobě špatného, prostě něco uděláš bez přemýšlení a když to pochopitelně nevyjde, viníš ostatní! Je to pro tvůj mozeček tak nepochopitelné, že i ty můžeš udělat chybu?" říká ta mrcha neférově.

„Samozřejmě, že můžu udělat chybu! Proto se chovám tak perfektně, protože ji nikdy udělat nechci! A přiznej si to, mrcho – kdo by taky chtěl?" odseknu moudře. To jsem ji setřela!

„Víš ty co? Já ani nevím, jak se s tebou pořád zvládám bavit! Ještě štěstí, že už tam skoro jsme, protože kdybych s tebou měla být ještě hodinu ve stejném kupé, asi bych vyskočila z okna!" zuří ona.

„No tak to je teda škoda, že už tam skoro jsme, svět mohl být hezčí," odpovím ledově.

„Je mi z tebe zle!" zasyčí ona a otočí se zrovna ve chvíli, kdy se dveře jednoho kupé otevřou a vyběhnou z něj tři kluci směrem k nám, což upoutá její pozornost. S posledním pohledem nenávisti, kterou jsem si ani trochu nezasloužila, zbaběle uteče do toho kupé. To je ale hrozná osoba.

No každopádně, zmínila, že už tam skoro jsme, a pro jednou si myslím, že nelhala. To znamená, že bych se měla vrátit, abych si vzala své věci. Vracím se do umývárny smýt zbytek barvy a potom do kupé vzít si kufr, ale vypadá to, že nemám dobré načasování, protože je tam Neville a zrovna skončil s převlékáním se do svého vlastního ošklivého černého pláště. Když vstoupím, rychle se otočí a zbledne.

„Ahoj, Neville! Proč si oblékáš ten ošklivý plášť? V normálním oblečení jsi tak hnusně nevypadal!" usměju se na něj a pokusím se zvýšit jeho ego, protože jenom kdyby nebyl takový blbý srab, byl by vlastně docela fajn kluk. Ne tak fajn jako já, ale kdo vlastně je?

Bohužel to nevypadá, že by to fungovalo, protože jen zafňuká a uteče, dokonce bez kufru. „Hej, Neville, kam běžíš? Vrať se, zapomněl sis tu kufr!" zavolám za ním, ale on se nevrátí.

„Nezapomněl," řekne chladně hlas za mnou, „oni naše kufry sbírají, my se tím nemusíme zatěžovat."

Otočím se, jenom abych viděla tu mrchu, která se na mě naštvaně podívá a zamíří do umývárny. Po pár krocích se otočí a přidá: „Jo, a měla by ses převléct do toho pláště. Je to povinné."

To je hrozné! Takže oni mě vážně můžou donutit nosit ten ošklivý plášť? No, mám pro vás jednu novinku, idioti – není žádná šance, že by se něco takového stalo!

Zrovna jak na to pomyslím, kovový hlas prostoupí celý vagón: „Za pět minut budeme v Bradavicích. Svá zavazadla nechte prosím ve vlaku, dopravíme je do školy zvlášť." Jako kdyby se snažili udělat dojem, že mě můžou komandovat! No nic, vaše smůla! Já si na sebe ten hnusný plášť nikdy, ale nikdy nevezmu!

No, každopádně to vypadá, že venku se lidi pohybují ke dveřím, takže se k nim přirozeně přidám. Ti, co jsou blízko mě, se divně dívají na mě a mé růžové šatičky, ale mně to nevadí. Aspoň si mě zapamatují. Kromě toho budu radši sama sebou než ovcí jako oni (všichni mají ty pláště).