Disclaimer:
Můj milý fanoušku, 
ne, svět Zlatoslava Lockharta autorovi tohoto příběhu rozhodně nepatří. Koneckonců, ač jsem slyšel, že jeho příběhy nejsou vysloveně špatné (samozřejmě, není to řada kouzelnických bestsellerů a pětinásobné vítězství v soutěži Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv, ale je to začátek!), myslím si, že by udělal lépe, kdyby psal o skutečných osobnostech kouzelnického světa - jako například o mně!

______________________________________________

Zrovna jsem se rozhodla, že tento akademický úspěch by se měl oslavit krátkým zaslouženým odpočinkem, a tak jsem si to namířila do ložnice. Ale nedostanu se tam! Věřili byste tomu?? Všechno je proti mně!! Celý svět se spiknul, aby mi stavěl do cesty překážky!! Právě jsem v hodině předvedla perfektní výkon, a když si chci potom odpočinout, nemůžu, a to jenom proto, že někdo mi už přišel pogratulovat... Moment, říkala jsem, že mi někdo už přišel pogratulovat? Věřili byste tomu?? Konečně někdo, kdo poznal mou úžasnou moc, a přišel mi skládat komplimenty!! Svět je zase v pořádku!!

„To jsi myslela vážně, když jsi řekla, že jsme oškliví?" ptá se můj kamarád Justin, který je už zase ošklivý.

„Jo, proč jste se zase změnili?" podívám se na něho zmateně.

„Chceš říct, proč jsem nezůstal v té růžové příšernosti?" řekne se znechuceným výrazem. „Mám svou tvář rád tak, jak je! Kdo by vůbec chtěl růžové oči nebo vlasy?"

„Lidi jako já!" odseknu mu. Vážně, to tady nikdo neví nic o přírodní kráse?

„Lidi jako ty?" řekne nevěřícně s otevřenou pusou. „To... to znamená, že je víc lidí jako ty?"

„Samozřejmě!" prohlásím, a mé věčně smutné oči začnou zářit. Konečně mám šanci říct mu něco o sobě, což znamená, že mě líp pozná, což znamená, že budeme lepší kamarádi, což znamená, že bude lepší osoba. Není to úžasné, jak moc se o ostatní starám? Já vím, že je. Dokonce se starám i o ty blbé idioty s oběma rodiči! Větší oběť prostě nemůže existovat! Ale oni samozřejmě nikdy pořádně nepřiznají, jak jsem milá. Máte velké štěstí, že vy jste jiní. Kde jsem to skončila? A jo... „Přišla jsem sem ze sirotčince, a ten sirotčinec je plný lidí jako já! Každá holka tam je ohromně mocná bytost, která zachrání svět, každý ji má rád, a která miluje růžovou! A žádná z nás nemá rodiče!"

„Cože, ty už nemáš rodiče?" zeptá se Justin, zdaleka ne tak tvrdě jako předtím. „To je mi líto, to pro tebe muselo být opravdu hrozné."

„No to bylo!" šťastně potvrdím. Konečně někdo, kdo chápe, jak se musím cítit! „Díky, díky, díky! Jsem hrozně šťastná, že chápeš, jak se musím cítit! Celý můj život byl vždycky příšerný! Na každém rohu čekala další pohroma! Myslím, že osud si na mě zasedl! Ale já bych si samozřejmě nikdy nestěžovala. Nejenom že nenávidím lidi, co si pořád stěžují, ale taky nesnáším, když mě někdo lituje, protože mě lidé litují pořád. Jak si mě vůbec můžeš dovolit litovat? Měla jsem si uvědomit, jak jsi zlý, když jsi začal ohrnovat nos nad růžovou barvou, ty spratku! Vsadím se, že máš oba rodiče!"

Jeho výraz plný účasti se během mého řečnění postupně mění na zmatek a vztek. Vsadím se, že nečekal, že ho prohlédnu! Dobře mu tak! „Ale... co jsem... cože?" zvládne nakonec vykoktat.

„Copak? Překvapilo tě, že jsem tě prohlédla?" zeptám se ho sarkasticky.

„Co jsi prohlédla? Vůbec nic jsem neudělal!" protestuje.

„To jsi teda udělal! Lituješ mě, i když víš, že to nesnáším! A hlavně nesnášíš růžovou!" odpovím, trhaje jeho chabou obranu na cucky. (Použila jsem přechodník! Vidíte, jak jsem chytrá?)

„A to je špatně? Vždyť se ti to i líbilo, poděkovalas mi!" zeptá se nevěřícně a rozhlédne se kolem sebe, pravděpodobně ve snaze najít někoho, kdo s ním souhlasí. To je samozřejmě beznadějné. Nejen že jsem v právu já a každá rozumně přemýšlející osoba to musí vidět, ale kromě toho je společenská místnost úplně prázdná, tedy až na Ernieho McFlorencie, který se zřejmě snažil nenápadně couvat ke dveřím, a na Justina jen pokrčil rameny, než se otočil a vyběhl ven.

„Vidíš, nejsi v právu, a on to ví!" prohlásím vítězně.

„Jak přesně nejsem v právu, a jak by to on asi tak poznal?" snaží se Justin bránit slovíčkařením. Samozřejmě, on nemůže být tak skvělý řečník jako já!

„Protože ses hádal se mnou," vysvětlím mu milostivě. Věřili byste tomu? Choval se jako spratek a já jsem s ním pořád tak trpělivá! Jak je možné, že pořád nikdo nevidí, jak jsem skvělá?

„Cože? Řekl ti vůbec někdy někdo, že nejsi středem vesmíru?" zeptá se Justin, otočí se a odejde, než mu stihnu odseknout. Věřili byste jeho drzosti? Na to nemusíte odpovídat, to byla řečnická otázka. Samozřejmě, že byste jí nevěřili.
____________________________________________

Mračím se na celý svět a sotva potlačím zívnutí. Který idiot vytvářel ten rozvrh? Některé hodiny jsou až moc pozdě. Já jsem samozřejmě hrozně tolerantní (ale proč vám to vlastně říkám? Vy už to všichni dávno víte...), dokonce ještě nějak přežiju víc než jednu hodinu denně, ale tohle je prostě moc. Někde už musím určit čáru, za kterou nejdu, a co se mě týče, tahleta část dne je prostě noc.

Bohužel to vypadá, že ten senilní ředitel ignoruje mou konstruktivní kritiku a nechává nás studovat v tu nejšílenější denní dobu. Jestli se tomu vůbec dá říkat denní doba, protože já pevně věřím, že tohle už je noc. On prostě odmítá o mých dobrých nápadech vůbec přemýšlet, a řídí školu tak, že je nemožné ji brát vážně. On dokonce...

„Nějaký problém, slečno?"

Vzhlédnu. Vypadá to, že jsem se na chvilku ztratila v myšlenkách, protože učitelka se na mě divně dívá. Věřili byste tomu? Na to nemusíte odpovídat, to byla řečnická otázka. Moc dobře vím, že byste tomu nevěřili, já se v myšlenkách neztrácím nikdy!

„Nějaký problém?" opáčím nevěřícně. „Děláte si srandu? Nejdřív tu musím zažít ten nejhorší týden vůbec, všichni moji přátelé jsou tak nevděční a všichni učitelé tak příšerní, a teď máme hodinu i ve chvíli, kdy je na hodiny už moc pozdě? Nikdo rozumný by nám tu hodinu tak pozdě nedával!"

„Vím, že první týden může být těžký, zvlášť s tak dlouhým pátkem," řekne učitelka chápavě. „Jsem si jistá, že brzy uvidíš, že tvoji kamarádi a učitelé nejsou zase tak hrozní. A je mi líto, že ti nesedí čas mé hodiny, ale doufám, že si na něj brzy zvykneš, protože se obávám, že se změnit nedá."

V duchu protočím oči (ale samozřejmě jenom v duchu, tak nezdvořilá nejsem). Ta učitelka zjevně neví, o čem mluví, stejně jako každý další blbý učitel na této blbé škole. „Jo, fakt? Ten předmět se musí učit teď? Podívejte, vždyť už je tma!" upozorním na očividnou mezeru v její obraně.

„No, a kdy jindy by se měla Astronomie vyučovat, když ne v noci?" zeptá se učitelka naivně. „A nemusíš točit těma očima, uvidíš, že mám pravdu."

„Ó můj bože, to to jako fakt pořád nevíte? Nemůžu uvěřit, že vůbec potřebujete, abych vám to připomněla!" řeknu jí trpělivě, když to vypadá, že o tom opravdu nic neví. Já jsem skutečně anděl, ale to už jste věděli. Dokonce ani učitelům nedávám za vinu, že nejsou tak trpěliví a chytří jako já, protože to je nemožné, ale oceňuje to někdo? Ne!! Ani jeden z učitelů nemá ani kousek zdravého rozumu!! „Jste čarodějka, prostě dělejte kouzla!! Udělejte, ať hvězdy svítí ve dne, nebo tak něco!"

„To nikdo nedokáže!" vykřikne Ernie McJanov, čímž jenom dokazuje, že o mně neví vůbec nic.

„Pan Macmillan má absolutní pravdu," ukazuje učitelka, jak je nekompetentní, „žádný kouzelník není tak mocný, aby ovlivnil hvězdy. A i kdybychom byli schopní to udělat, neudělali bychom to, protože by to bylo nemožné zatajit mudlům, tudíž by to porušilo Zákon o utajení."

„Jaký zákon o utajení?" zeptám se jí.

„Ty nevíš? Jak je to možné?" zeptá se mě očividně překvapená učitelka. „I pokud bys byla z mudlovského světa, učitel, který ti došel říct o tom kouzelnickém, ti o Zákonu o utajení měl říct. Náš svět se ukrývá před tím mudlovským, a je potřeba, aby to tak zůstalo. Nemůžeme dělat věci, kterých si mudlové všimnou, máme pak příliš práce s tím, aby na to zapomněli."

„A co to jsou mudlové?" zeptám se samozřejmě. To slovo jsem nikdy ani neslyšela!

„Aha, promiň. Tak říkáme těm, kteří neumějí kouzlit a většinou o našem světě neví. To ti ten učitel neřekl aspoň to?"

„Ne, to neřekl!" prohlásím ve spravedlivém hněvu. „Snape mi nic neřekl, protože je zlý! Dokonce se snažil rozbít moji rtěnku!"

„Rozbít tvoji rtěnku?" nadzvedne učitelka obočí. „Jsem si každopádně jistá, že k tomu měl důvod. On není vážně zlý, je jen..."

„Ano, on je zlý!" prohlásím v ještě spravedlivějším hněvu. „Nikdy se to nesnaž popírat, stejně o něm nic nevíš! Rozbil mou rtěnku, nechal mě spát ve špinavé hospodě, a stahuje žáky zaživa z kůže! A co je ještě horší, POSMÍVAL SE MI!! Nesnáším ho a on si zaslouží, aby ho lidi nesnášeli, protože já vždycky nesnáším jen ty, co si to zaslouží, protože já jsem narozdíl od idiotů jako ty perfektní, takže už o mých slovech nikdy nepochybuj! Nejdřív si vymyslíš nějaký blbý zákon, abysme museli chodit do vyučování v takovém pitomém čase, a pak se nade mě ještě povyšuješ, jako bys věděla víc než já!! Všimla sis vůbec, jak příšerně jsi nezdvořilá?? To je jedno, já odcházím z této hloupé takzvané hodiny!"

„Moment!" řekne ostře a mračí se. „Tohle bylo velice nezdvořilé od TEBE. Beru to tak, že jsi pravděpodobně velice unavená a nevíš, co říkáš. Obávám se, že tato hodina je povinná, ale chvilku si zdřímni a budeš se cítit lépe. Jsem si jistá, že tvoji kamarádi ti půjčí své výpisky k opsání. Příští týden se snaž vyspat trochu víc v dalších dnech... Kam to jdeš?"

„Do postele. Tahle hodina je stejně nudná a potřebuju se vyspat," odseknu jí. Vážně, ona je tak blbá! Kam si asi tak myslí, že o půlnoci jdu, do supermarketu?

„To, co jsem říkala, jsem myslela vážně. Tato hodina je povinná. Pokud odejdeš, budu muset upozornit tvou vedoucí koleje, a myslím si, že to by ani jednu z vás nepotěšilo."

„To je jedno!" zakřičím přes rameno a konečně opustím tu blbou hodinu.

___________________________________________

„Slečno Belladonnová, na slovíčko!" ozve se za mnou, když už jsem skoro u naší společenské místnosti. Otočím se a uvidím naši ošklivou vedoucí koleje. Pořád jsem nepřekonala ten šok, že jsem za vedoucí koleje dostala tu nejošklivější učitelku tady! Jsem si dost jistá, že ten zlý ředitel to udělal schválně, aby mě potrestal za to, že jsem chytřejší a mocnější než on! A jo, ta ošklivá žena (jestli se to dá vůbec nazvat ženou) pořád mluví. „...slyšela, že jste právě odešla z hodiny Astronomie. Je to pravda?"

„Ano, ta učitelka je imbecil a na hodiny je stejně už pozdě," vysvětlím trpělivě situaci, i když je ta učitelka tak hloupá. Vážně, copak nevidíte, jak jsem svatá? Já vím, že vidíte. Oproti vší pravděpodobnosti doufám, že si to uvědomí i ta ošklivá učitelka, ale stačí jeden pohled a vidím, že takové štěstí nemám. Já štěstí nemám nikdy!

„Slečno Belladonnová, z té hodiny odejít nesmíte! Lidé v celé kouzelnické Anglii, kteří ví o Astronomii tolik, co profesorka Sinistrová, se dají spočítat na prstech jedné ruky, takže se tam vraťte a odteď jí už prokazujte zasloužený respekt! Od několika dalších profesorů jsem se doslechla, že jste neuvěřitelně drzou studentkou, která si neváží nikoho kromě sebe, a to je absolutně nepřípustné, zvlášť pro studentku mé koleje!"

„Kdo vám řekl takový nesmysl?" zeptám se naštvaně. Vy jste všechno viděli z mého pohledu, takže musíte vědět, jak je takové obvinění směšné!

„Tak si to shrneme," začíná ošklivá učitelka vypočítávat na prstech, „Minerva – pro vás profesorka McGonagallová – mi řekla, že jste byla natolik nezdvořilá, že vám musela vzít deset bodů. Za tohle nemusela odebírat body posledních deset let! Profesor Kratiknot i profesor Snape – ne, mladá dámo, teď mluvím já, vy dostanete příležitost, až domluvím – mi oba ohlásili, že jste byla tak nezdvořilá, že jste dostala školní trest, k čemuž se zvlášť profesor Kratiknot musí uchýlit jen velmi zřídka, a pak jste se odmítla dostavit jak na tyto školní tresty, tak i na ty, které jste dostala za ignorování původních školních trestů! Profesor Quirrell mi oznámil, že jste absolutně odmítla ho poslouchat, protože je prý „muslimský terorista", což je to nejbláznivější obvinění, jaké jsem kdy slyšela, a pak jste opakovaně narušovala hodinu požadavkem, aby odešel a vrátil se domů! Pak jste mě v mé vlastní hodině nazvala „moc ošklivou na to, aby učila", a teď jste nazvala profesorku Sinistrovou imbecilem! Slečno Belladonnová, naše kolej si vždy zakládala na tom, že jsou v ní lidé přátelští, respektující ostatní a pracovití, a já své studenty nenechám naše hodnoty takto ignorovat! Takže mladá dámo, vy se vrátíte do třídy, omluvíte se profesorce Sinistrové za svou nezdvořilost, a příští týden v tom budete pokračovat, dokud se neomluvíte všem učitelům, ke kterým jste byla nezdvořilá. Rozuměla jste mi?"

„Jste šílená a já se za to, že mám pravdu, nikdy omlouvat nebudu!" sdělím jí jasně. „Ale nebojte se, jsem hrozně přátelská, takže když oni přijdou se svou omluvou, já ji ráda přijmu. Řeknete jim to, že jo?"

„To už by stačilo!" řekne ošklivá učitelka naštvaně. „Odebírám Mrzimoru patnáct bodů za vaši zjevnou nezdvořilost a dávám vám školní trest, který začíná právě teď!" S těmito slovy energicky uchopí mou ruku a začne mě táhnout pryč. Pomoc! Zavolejte policii! Unášejí mě!!

_____________________________________

Zívnu a ospale si promnu oči. Ta hloupá učitelka mě držela ve své kanceláři celou hodinu, a celý ten čas nezdvořile mlela o tom, že nejsem dost zdvořilá a to se musím odnaučit. Když se k tomu blbému školnímu trestu ještě přidá ta blbá hodina, vůbec jsem se nestihla vyspat do krásy!! Ne že bych to samozřejmě potřebovala, já mám už teď dechberoucí krásu!! Věřili byste tomu, kolik kluků mě už požádalo, abych s nimi chodila? No, jistěže byste nevěřili. Já taky nemůžu uvěřit tomu, že pořád žádný!! No vážně, copak jsou všichni hoši tady úplně slepí??

No, každopádně, když sejdu dolů z ložnice, jsou tam všichni moji noví přátelé a čekají na mě. Jé, to je od nich tak milé, oni se rozhodli překvapit mě tím, že mi uspořádají oslavu!

„No to je dost! Už jsme si skoro začali myslet, že vůbec nevstaneš!" zavrčí Justin přátelsky.

„Jo, je to škoda, že ta oslava musí začít pozdě," přiznám.

„Cože, oslava? Ty si vážně myslíš, že jsme tě sem přišli oslavovat? Můj bože, to musíš být vážně hloupá, co?" zeptá se Zachariáš povýšeně. Vůbec se nedivím, že mu o té oslavě neřekli, on mi nepřipadá moc přátelský!

„Ne, Angelo, nepřišli jsme ti uspořádat oslavu, přišli jsme ti říct, abys přestala být ke všem tak sprostá!" říká Wayne, další z mých kamarádů. Moment, co? Oni mi nedělají oslavu?

„Ano, to si myslíš, že se s někým skamarádíš, pokud se budeš dál chovat takhle?" přidá se Susan, která tak přidá první názor holek. Měla být radši zticha!

„O čem to všichni mluvíte?" zakřičím, přemožená tou vší neférovostí. Proč mi nedělají oslavu, já si ji zasloužím!

„Mluvíme o tom, jak sprostá jsi k nám..." začne Megan.

„...a k učitelům," dokončí Leanne.

„Vy nezdvořilí hlupáci!" zakřičím. Jak se opovažují ke mně takhle mluvit? „Jak se opovažujete ke mně takhle mluvit? Po celé té době, kdy jsem vám byla tak dobrou kamarádkou?? Vy jste moji kamarádi, vy se ke mně nemáte chovat takhle!! Moc dobře víte, že jsem neudělala nic špatného, ale vy mě pořád ze všeho obviňujete, asi proto, že mi závidíte! Ano, to je ono, závidíte mi mé štěstí a krásu a přátelskost a inteligenci a... a... a tak se opravdoví kamarádi nechovají! Vy máte všichni takové štěstí, že se s vámi vůbec kamarádím, vy si to vůbec nezasloužíte, ale oceňuje někdo tuhle hroznou oběť? Ne! Vy jste takoví..."

„Tak dost!" uslyším další hlas. Otočím se a tam, nad křeslem, kde si procvičovala kouzla, stojí Hannah Abbottová s hůlkou v ruce a Ernie McCortina d'Ampezzo stojí za ní!