Disclaimer: Och, to opravdu není moc dobrá ruka, drahoušku! Takovou krátkou čáru hlavy jsem ještě neviděla - vy určitě nemáte dostatek fantazie, abyste si ten svět a postavy v něm vymyslel. Nemýlím se, když řeknu, že patří J. K. Rowlingové? Hned jsem si to myslela, zlatíčko. A ten začátek čáry srdce jasně naznačuje, že jste prošel velkým emocionálním traumatem. Kdo vám zabil rodiče? Že ještě žijí? Na vašem místě bych si tím nebyla tak jistá, drahý chlapče. Mé vnitřní oko vidí všechno. A ta čára života... ale drahoušku, to mi nesmíte takhle tu ruku vytrhnout! Z čeho já vám teď mám vykládat budoucnost?

--------------------------------------------------------------------------------------

„Teď mě dobře poslouchejte," říká McGonagallová.

Protože tento hrad si na mě zasedl, další schodiště na mě zkusilo stejný trik a chytlo mi nohu. Tentokrát jsem naštěstí na tu možnost byla připravená a začala jsem hlasitě plakat. Tentokrát můj zachránce přišel velice rychle, ale bohužel to byl jen ten sprostý negr z vlaku, který se mi hned začal smát, že brečím jako malé děcko. Nejenom že mi nepomohl, ale ani neměl pravdu, protože brekot děcek je o dost ošklivější než moje holčičí a elegantní vzlyky! Ale když jsem mu to řekla, začal se z nějakého důvodu pochechtávat. Určitě vůbec nepochopil, co vlastně říkám, protože je NEGRamotný (všimli jste si té skvělé slovní hříčky? Zdůraznila jsem NEGR ve slově negramotný, protože slovo negramotný obsahuje slovo negr a mluvím o tom negrovi, který je negramotný. Chápete? To nevadí, pokud nechápete, každý nemůže být tak inteligentní jako já! A máte ohromné štěstí, že jsem dost laskavá na to, abych si to uvědomila.)

Naštěstí k nám přišel nějaký nepodstatný kluk z Havraspáru a zachránil mě, ale skončilo to tím, že jsem zase přišla pozdě. A vypadá to, že McGonagallovou to tak moc nepotěšilo. Z toho, co jsem pochopila z jejího proslovu, to vypadá, že je zrovna ta stará nudná čarodějnice poučovala o tom, že nestrpí pozdní příchody. No nic, ona na mě ještě pořád mluví.

„...a příště již vám to nebudu tolerovat. Pochopila jste?"

„Jo, však je to jedno," odpovím zdvořile a jdu si sednout ke svému stolu. Vedle mě sedí Ernie MacCosi. Ani mi nevadí, že mi McGonagallová vynadala, protože teď konečně začne kouzelný předmět bez toho zlotřilého netopýra Snapea, a hrozně se těším na kouzlení. Bohužel to vypadá, že McGonagallová mou nadšenost v tuto chvíli nesdílí, protože nás nutí psát složité věci na pergameny. To je mimochodem další věc, proč musíme psát na pergameny? Papíry jsou rozhodně levnější! Slyšel ten pitomý ředitel vůbec někdy o ekonomii? Škoda že nejsem ředitelem já, škola by vypadala úplně jinak! No ale určitě se ředitelkou stanu, jde jen o to kdy. A ta pitomá stará čarodějnice ještě pořád odříkává ta hloupá „pravidla"!

„Nudaaaaaa!" řeknu nahlas, když to vypadá, že nemá v plánu nikdy přestat. Ona nevypadá moc šťastně.

„Nebuďte hloupá holka," řekne chladně, „přeměňování je velmi složitý kouzelnický obor, a je prostě nemožné jej plně pochopit bez teoretického základu. Obávám se, že pokud chcete pokračovat ve studiu na této škole, budete jednoduše muset přetrpět i jeho méně záživné části. Nyní si prosím sedněte a už mě nepřerušujte. Jak jsem říkala..." A začne odříkávat další nudnou věc o poměru kalorií a chuti přeměněného jídla nebo tak něco. Já vřu vzteky. Kolik lidí už zemřelo nudou kvůli téhle osobě?

„Ale my už určitě víme dost, McGonagallová! Bojíte se, že nás praxe zabije, nebo co?" Ještě než dokončím větu, většina lidí zalapá po dechu a nevěřícně se na mě podívají. Pravděpodobně uviděli v mých slovech pravdu a přemýšlejí o tom, jak jsem ji mohla odhalit tak brzy!

„Odebírám vaší koleji deset bodů za váš nedostatek respektu, slečno Belladonnová. Kromě toho si buďte jistá, že se o tom zmíním profesorce Prýtové," probodne mě McGonagallová ledovým pohledem. „A obávám se, že na praktické využití znalostí si budete muset pořád ještě chvíli počkat. Jakkoli mne to láká nechat vás na vlastní kůži zjistit, proč potřebujete všechny ty teoretické znalosti, nenechám vás přijít k úrazu."

„Já bych se nezranila, tak nemotorná nejsem," pochopitelně namítnu, protože to vypadá, že ona neví, o čem mluví.

„To už by stačilo!" Ona ale nevypadá ochotná naslouchat logickým argumentům. Bohužel to vypadá, že jsem odmrštěná nadřízeným idiotem, jako obyčejně. NEMŮŽU TOMU UVĚŘIT!! TO JE KLETBA!! Ona má určitě oba rodiče!! Se svým perfektním zamračeným výrazem na tváři si potichu sednu.

Naštěstí to vypadá, že moje slova mají aspoň nějaký efekt (samozřejmě, člověk by musel být hluchý, aby mi nenaslouchal), a ta nudná přednáška brzy skončí. McGonagallová to konečně vzdá a dokonce nám dá zápalky, abychom je proměnili na jehly. Pche! To je ale jednoduché! Vážně si myslí, že to bude někomu dělat problém? No, asi ano, ale ona je taky hloupá. Ale kdo v téhle škole koneckonců není? Já, samozřejmě. NO VĚŘILI BYSTE TOMU??? Nemusíte odpovídat, to byla řečnická otázka. Jistě, že byste tomu věřili. Já jsem jediný paprsek naděje pro tuto příšerně zkostnatělou školu, a všimnou si toho oni? Ne!! To je pořád „Slečno Belladonnová, nedělejte tohle" a „Slečno Belladonnová, nedělejte tamto", vysmívají se mi, ukazují si na mě, nechtějí se se mnou kamarádit, dávají mi hloupé dárky, neoslovují mě celým jménem, i když moje ubohé jméno si ten trest ničím nezasloužilo, a vůbec, NEZBOŽŇUJÍ MĚ!! A nechají mě myslet si, co chci? NENECHAJÍ!! Vždycky, když myslím na ty nefér věci, co se mi stávají, i když každý nestranný člověk musí uznat, že jsem si je ničím nezasloužila, oni moje myšlenky přeruší nějakou hloupou otázkou, protože ti idiotští idioti... „Slečno Belladonnová, vysvětlila byste mi laskavě, proč jste začala nahlas plakat jako malé dítě místo toho, abyste se snažila přeměnit tuhle zápalku?"

Vzhlédnu na McGonagallovou přes závoj mých perfektních slz, které vypadají jako čiré oči. „T-to nic není," hrdinně vzlyknu a začnu zase naplno brečet, „m-m-mně prostě napadlo něco smutnééééééhoooooo!"

„Vás to napadalo pět minut?" zvedne ona obočí. „Každopádně bych skutečně ocenila, kdybyste přestala s tím směšným nesmyslem a začala se snažit přeměnit svou zápalku."

Pořád ještě s pláčem elegantně přikývnu a zase vzlyknu. A zase. A potom se uklidním jako velká holka a bez jediného náznaku pláče vezmu svou zápalku a vesele se usměju. Konečně můžu kouzlit! Podívám se kolem sebe a všimnu si, že nikomu z mých spolužáků se to ještě nepovedlo. Ó můj bože, no chápete je? Tak to je snadno zvládnu šokovat svou nepřekonanou mocí! Vstanu, zvednu svou hůlku do výšky a vykřiknu: „Crepitus Magnus!"

Objeví se jasné světlo, ale místo toho, aby se zápalka přeměnila na perfektní jehlu, ohlušující výbuch mi zmate všechny smysly a já objevím, že jsem na zemi. Ernie McMilán mi rychle pomůže vstát, ale McGonagallová bohužel tak přátelsky nevypadá.

„Odebírám Mrzimoru deset bodů za to, že jste mě neposlouchala, slečno Belladonnová!" vyštěkne. Ta musí být ale hloupá, že štěká jako pes, místo aby normálně promluvila. Někdo by jí měl říct, že kočky jsou milionkrát lepší, její reakce by za to stála. „To kouzlo zní Acuare. Doufám, že již chápete, proč se musíte naučit základní informace, než se pokusíte kouzlo zvládnout sama. Pane Macmillane, zajděte s ní prosím na ošetřovnu." S těmito slovy snadno nechá zmizet malou černou věc, která vznikla z mé zápalky a na kterou se z nějakého důvodu ani nemůžu pořádně podívat. Ale to by mohlo být proto, že moje hlava se podivně motá a moje oční víčka jsou tak těžká. Pitomá hůlka, proč musí být tak špatná?

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Zasténám a podívám se kolem sebe. Divné, vůbec to tu nevypadá jako v učebně přeměňování.
„Nehýbejte se," říká McGonagallová. Já tomu nemůžu uvěřit, nejdřív nás unudí k smrti a kvůli ní mě to odhodilo přes celou učebnu, a ona se ještě pořád snaží mi rozkazovat?? Otevřu pusu, abych jí to všechno řekla, ale ona rychle přijde ke mně a nalije mi do pusy nějaký hnusně chutnající lektvar. Lektvar! Snape se mě snaží otrávit! Rychle to vyplivnu a otočím se, abych McGonagallovou obvinila, že se snaží pomoct Snapeovi mě otrávit, když si konečně všimnu, že to McGonagallová vůbec není.

„Kdo jste?" přirozeně se jí zeptám.

„Jsem slečna Pomfreyová, léčitelka," odpoví mi, zatímco mi přesune polštář pod hlavu, „a teď se prosím přestaňte hýbat a vypijte si ten léčivý lektvar, v té hodině jste spadla dost ošklivě."

„Ten lektvar! Oddělejte ho! Snape se mě s ním snaží otrávit!" vykřiknu a natahuju proti němu ruce.

„Samozřejmě, drahoušku, teď vypijte toto a budete se cítit líp," zašeptá ona uklidňujícím tónem. „Ty halucinace brzy přestanou."

Šťastná, že jsem konečně našla někoho, kdo mi věří, si lehnu na postel, zatímco Pomfreyová zřejmě kontroluje moje tělo.

„Hmm," konečně konstatuje, „vypadá to, že je všechno v pořádku. Nechám si vás tu na pozorování po zbytek dne, abych zkontrolovala, jestli se neobjeví nějaké vnitřní zranění, pak budete moci jít." Konečně někdo, kdo nepodceňuje rizika! Šťastně si lehnu a odpočívám, zatímco Pomfreyová dělá nějaké ty věci, co má dělat.

Najednou asi po deseti minutách nebo tak nějak někdo zaklepe na dveře. Pomfreyová je otevře a stojí tam starý muž s brýlemi. Vypadají takhle staří šprti?

„Dobrý den, Albusi," pozdraví ho Pomfreyová pokývnutím. „Přišel jste sem z nějakého bližšího důvodu?"

„Přeji dobrý den i vám, Poppy," usměje se a přikývne, „vskutku ano; chtěl bych si promluvit tady se slečnou Belladonnovou, a protože to vypadá, že by mohla mít problém dostavit se do mé pracovny, přišel jsem ji navštívit sem."

„Rozhodně ne, Albusi! Ta mladá dáma potřebuje odpočívat a nevzrušovat se..."

„...což se už pod vaší znamenitou péčí nepochybně děje," podotkne on a na její tváři vyvolá malý úsměv. „Obávám se, že musím na své žádosti trvat, Poppy. Mohu vás ale ujistit, že jednám v jejím nejlepším zájmu."

„To říkáte vždycky, Albusi. Vy sám byste měl nejlépe vědět, jak vzrušené ty děti většinou jsou, že mají mluvit s vámi osobně! Které dvanáctileté dítě by nebylo nervózní, že má potkat slavného vítěze nad Grindelwaldem a druhého nejznámějšího kouzelníka v Británii po Chlapci, který přežil, v jedné osobě, když ještě k tomu vypadáte, že víte o všem, co se v této škole stalo? Nemůžete zpomalit jejich léčení takovým rozrušením mysli!"

„To mi lichotíte," odpoví. „Rozhodně všechna tajemství Bradavic neznám, a nemohu ani doufat, že bych je někdy poznal! Znalosti jsou tajuplná věc – čím více člověk ví, tím více se mu skrývá, a přesto se může snadno ztratit v té malinké části, kterou už poznal. Máte tudíž mé slovo, že nebudu tu drahocennou mysl vaší pacientky rozrušovat déle než pět minut."

„Vaše moudré průpovídky mě neobměkčí! Jste možná moudrý člověk a nejlepší ředitel, jakého kdy Bradavice měly, ale tady jde o zdraví mé pacientky!"

„Obdivuhodný přístup, Poppy," říká on, ale já už je neposlouchám. Jednak je neslušné naslouchat cizím rozhovorům, takže bych to neudělala, ani kdyby to mělo zachránit svět, a taky jsem velice překvapená tím šokujícím odhalením! Takže tenhleten Albus je tím pitomým ředitelem, o kterém jsem toho už tolik slyšela? Kdo by si to byl pomyslel?

No vlastně, teď, když o tom tak přemýšlím, všimnu si, že má bílé vlasy, což logicky znamená, že je senilní, a ten ředitel udělal věci, které by se daly vysvětlit senilitou, takže tak! No nic, jen počkejte, já mu tak vynadám, pokud se pokusí se mnou mluvit! Ale třeba má Pomfreyová nějaký rozum a nepustí ke mně tak senilního člověka! Zatím mu pořád stojí v cestě. Začnu zase naslouchat, abych věděla, jestli se jí to podaří.

„...a přesto mě vždycky necháte je navštívit, Poppy," říká zrovna on, a ona si k mému překvapení jen povzdechne.

„Já vím, Albusi, protože vy zřejmě vždycky opravdu dobrý důvod máte. Dobře, ale jen deset minut a ani o sekundu víc!"

Cože??? JAK??? Jak tenhle očividně senilní člověk dokázal přemluvit tu rozumnou léčitelku?? Určitě ji zmátl kouzly! Ale to je určitě nelegální, proč ho ještě nikdo nezatkl??
No nic. Vypadá to, že jde sem a usmívá se. Nejspíš si myslí, že když se usměje, budu ho považovat za moudrého nebo tak nějak, jako ta blbá léčitelka. Smůla, kámo, na to jsem moc chytrá!

Po chvíli konečně promluví: „Zdravím tě. Možná mě neznáš, ale jsem Albus Brumbál, ředitel této školy. Jak se ti v ní líbí?"

„Ale ano, je nádherná," musím přiznat, ale rychle dodám, „chtělo by to ale líp ji zabezpečit proti požáru."

Podívám se na jeho tvář, abych viděla, jestli vypadá překvapeně, ale k mému opovržení se pořád usmívá, A V JEHO OČÍCH JSOU MALÉ JISKŘIČKY! To je plagiátorství!! Na to já mám copyright!! Ten je ale drzý!! Než vstřebám ten pochopitelný šok, on už odpoví: „Tvoje starost je chvályhodná, ale v kamenné škole plné lidí, kteří umí oheň uhasit jedním kouzlem, se nemusí na protipožárních pravidlech tak trvat. Ale je dobré, že na to myslíš. Když ale pominu obavy o bezpečnost, jak sis užila svůj první školní den v Bradavicích? Podle toho, co jsem slyšel, jsi už zažila víc než jiní za první školní týden." V jeho očích se přitom znovu zajiskří. No jen počkej, uvidíme, kdo se bude smát, až tě za to plagiátorství hodí do vězení! Zatím budu chytrá a budu se chovat, jako by to byl můj přítel.

„No je to prostě hrozné! Ti učitelé ve vaší škole jsou příšerní! Například Snape..." začnu mluvit, ale ten blábolivý idiot mi prostě skočí do řeči: „Říkej mu profesor Snape," a asi si ani neuvědomuje, jak je nezdvořilý.

„Ne, nebudu! Například Snape..."

„Profesoři v této škole jsou lidé tobě nadřízení, kteří se vám snaží pomoci s výukou. Očekává se od tebe určitá zdvořilost," snaží se mě poučovat, ale já toho mám konečně dost.

„Je tak zlý, že se snažil rozbít moji rtěnku a od té doby se mi pořád vysmívá, a dokonce si vymýšlí své vlastní body, které pak ostatním lidem bezdůvodně odečítá, a je prostě celkově tak zlý! Oba jeho rodiče ho určitě rozmazlují, i když už je dospělý! Určitě se mi nesnaží pomoct s výukou, tak mi neříkej, abych byla zdvořilá, ty senilní starý blázne, zvlášť když jsem ke všem ta nejzdvořilejší osoba na této škole a nikdo si toho ani nevšimne a nezbožňuje mě, jak by měl!" vítězně křičím. „A pak je tu McGonagallová..."
„Profesorka McGonagallová."
„Nesnaž se mě opravovat, starochu! Byla jsem s ní nucená vydržet celou hodinu, takže vím líp než ty, že si nezaslouží ani trochu respektu a taky ji nikdo nerespektuje! Je tak nudná, že nikdo z nás se nic nenaučí! A ještě k tomu jsem se v její hodině zranila! Musíš něco udělat!" skončím svoje stěžování a dívám se na Brumbála naštvaně.

On se konečně zamračí a rychle řekne: „Slibuji ti, že ti odpovím, ale uklidni se, prosím, jinak slečna Pomfreyová už nikdy nenechá mě ani nikoho jiného navštívit jejího pacienta."

Počká, než zdráhavě kývnu, a pak pokračuje: „Rozhodně zkontroluju, jestli je to tak, jak říkáš. Některými tvými zprávami jsem ale velice překvapen, protože to zatím vypadá, že profesorku McGonagallovou studenti respektují hodně. Ona i profesor Snape mají mou naprostou důvěru." Nato se zvedne a zase se na mě usměje. „No, i když náš rozhovor je skutečně plný informací, jsem si jistý, že ani jeden z nás si nepřeje mít odpovědnost za neustálé rozrušování tvojí mysli. Zvlášť, když je to pro léčícího se studenta jako ty tak nebezpečné. Pěkný den." A odejde, ještě než mu začnu sprostě nadávat. To samozřejmě neznamená, že odejde rychle – je velice starý, a já bych nikdy nikomu nenadávala, včetně zlých lidí jako Snape nebo ta přiblblá mrcha, kteří si to zaslouží. Musím uznat, že neodejde tak pomalu, jak bych od něj čekala, ale já bych rozhodně odešla rychleji. No nic. To je ale idiot.

Pomalu klesnu zpátky do polštářů a zavřu oči. Pomfreyová má nakonec pravdu, musím odpočívat. Ale nemyslete si, že to je všechno! I když studenti jsou hrubí, učitelé nekompetentní a ředitel senilní, já tu školu zlepším. Vy víte, že ano.