Disclaimer:
...
Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).  
Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).  
Nejsem autor světa z Harryho Pottera, ani postav vyskytujícím se v tomhle příběhu (kromě jedné).

...  

Druhý den se probouzím ve velice radostné náladě. Konečně půjdu do Bradavic! A konečně potkám všechny svoje budoucí fanoušky, včetně těch, co jsem už potkala! Pravda, potkám i Snapea, ale jsem statečná a nějak to přežiju. Kromě toho, i když je to nebezpečný zmetek, jsem stejně moc chytrá a mocná na to, aby mi ublížil.

No nic, ale nejdřív se musím dostat na vlak. Snape mi řekl, jak se dostat na nástupiště, a na mém kufru byl lístek. Ten mi řekl, že vlak odjíždí v jedenáct hodin. Jediný člověk, který ho tam mohl dát, musel být Snape, protože nikdo jiný se mnou nebyl. Jakmile mě to napadne, okamžitě lístek pouštím a umývám si ruce pro případ, že by se ho ten odporný záporák pokusil otrávit. No ale necítím žádný problém, takže prostě doufám, že na to, aby to zkusil, se moc bál mojí síly.

No každopádně, ze všeho nejdřív vezmu svůj lístek a svůj kufr plný kouzelných věcí a vyrazím na nádraží King's Cross. Když vycházím z hospody, ten přestárlý hospodský se mě snaží zastavit, ale já si ho pochopitelně nevšímám, nenechám se nějakým starým bláznem zastavit na své cestě ke slávě. Cesta přes Londýn je moc bezva a prostě nemůžu odolat některým bezva obchodům v něm, takže když se dostanu na King's Cross, je už za deset minut jedenáct. Mohla bych dorazit dřív, kdybych běžela, ale půjdu do té školy poprvé a první dojem dělá zázraky, takže jim chci ukázat, jak perfektní jsem. Proto moje vlasy prostě musí být načesané a nádherné. Rychle se dostanu ke zdi mezi devátým a desátým nástupištěm a už se k ní chystám rozběhnout, když mě napadne hrozná myšlenka. Co když tohle je Snapeův ďábelský plán? Co když prostě chce, abych vběhla do zdi, ztrapnila se a přitom i zabila? To je ale bastard, pomyslím si naštvaně. Ale mě nedostane! Pomalu přijdu ke zdi, opatrně se k ní nakloním, aby si mě nikdo nevšiml, a konečně k ní můžu přiblížit ruku. Ale jakmile to zkusím, ruka mi ve zdi zmizí, takže nejsem schopná zadržet malé radostné vypísknutí. Vypadá to, že ten starý netopýr pro jednou nelhal! Jenom pro jistotu ruku několikrát prostrčím tam a zpět a začnu se chichotat, protože moje ruka tak vypadá zábavně, než se mě někdo zeptá zpoza mých zad: „Nezmizela teď tvoje ruka ve zdi??"

Rychle se otočím a strnu. Za mnou je muž ve středním věku, který se na mě dívá s velice vystrašenou tváří. „Jo, to bylo kouzelnický trik. Jsem kouzelnice," rychle mu vysvětlím. Nechci, aby mudlové věděli o tom vstupu, protože pak by do Bradavic chtěli taky a já bych tam tak nevyčnívala. „Páni, tak to musíš být dobrá," odpoví ten muž, „opravdu jsem si myslel, že tvoje ruka zmizela."
„No a to není všechno!" improvizuju, abych se dostala na nástupiště, protože už mi zbývají jen dvě minuty, „umím dokonce zmizet úplně!"
„Vážně? Ukaž mi to!" řekne ten mudla.
„Tak jo. Zavřete oči a počítejte do tří," usměju se na něj.

Jakmile zavře oči, rychle skočím do zdi, aby mě už neuviděl. Jsem úspěšná a uvidím nástupiště devět a tři čtvrtě, takže si gratuluju za to, že jsem tak velice inteligentní. Pak pospíchám do vlaku (koneckonců by měl odjet každou chvíli), když si všimnu moc podezřelé věci. Jeden by řekl, že chvíli před odjezdem vlaku u něj budou aspoň nějací rodiče, kteří posílají své děti pryč a čekají na jeho odjezd. Chci říct, ne každý má stejně smutný a mizerný život jako já, určitě tu budou někteří ti odporní lidi, co mají oba dva rodiče a nejsou dost vděční. Jsou to vážně hloupé svině! No každopádně, co chci říct, aspoň jednoho dva rodiče bych očekávala, ale tady není nikdo! To je moc podezřelé! Možná mě chtěli napálit kanadským žertíkem a všichni se schovali ve vlaku. Haha, jako kdyby mě mohli nachytat. Jak jsem řekla, jsem velice inteligentní a jejich trik jsem hned prohlédla. Rychle se vydám k vlaku, abych je mohla najít a nějak jejich kanadský žertík obrátit proti nim, když si všimnu ještě podezřelejší věci. Nejen že chybí lidé, ale vlak taky!

Tak to je ještě drzejší! Jak se opovažují schovat se do vlaku a ten schovat taky?? Na chvíli cítím něco jako nejistotu. Je možné, že ten vlak už odjel, a já ho nechytla? Co teď udělám? Ne, rozhodnu se, to určitě pravda nebude. Jsem tak skvělá, milovaná a důležitá; oni by na mě se svým vlakem určitě počkali. Jo, to tak určitě bude, já jsem tak chytrá! No nic, protože jsem teď dokázala, že je nemožné, aby ten vlak odjel, ten vlak tady pořád musí být, asi schovaný těmi vtipálky! Já mám kanadské žertíky ráda, ale na mě ho zkoušet neměli! Jen počkejte, jak je najdu, zakleju je jak myši! Ale nejdřív je musím najít, což se nějak ukáže jako těžké. I když bych si myslela, že vlak je velký a dal by se snadno najít, nějak ho zvládli schovat tak skvěle, že ho nedokážu najít, ani když zkontroluju ty nejmenší a nejkomplikovanější schovávačky! Nechci být nezdvořilá, ale tohle je od nich moc nepěkné! Zdržují vlak a jeho příjezd do Bradavic jenom proto, aby se mi mohli smát! Takové lidi by do Bradavic neměli vůbec pouštět! No, ale i když je to jejich chyba, já musím najít způsob, jak jim to překazit. Nejjednodušší cestou by bylo najít vlak, ale nevím, kdy by mohl být! Zatracení lidé s oběma rodiči, jak ho mohli schovat tak dobře? Není schovaný na kolejích, není schovaný za sloupem, není nikde! V tuto chvíli mě přemůžou emoce a začnu brečet. Blbí idioti! Je to jejich chyba, že jsem si právě zničila make-up! V záchvatu vzteku vezmu lístek a odhodím ho pryč, zatímco pořád brečím a koukám se na něj skrz slzy. Já chudinka! Mohla jsem nasednout na vlak do Bradavic a žít tam svůj život, ale ti blbí idioti schovali vlak a nám všem tu šanci vzali. MNĚ tu šanci vzali! Ale pak se podívám na lístek znovu a najednou uvidím něco tak překvapujícího, že najednou přestanu brečet! Jo, teď to vidím jasně – vlak odjíždí prvního září! To mi nedává smysl, protože proč by nás nechali přijít o den učení? Na to si ale určitě stěžovat nebudu, a aspoň to vysvětluje, kde je vlak a kde jsou lidi. Přišla jsem sem o den dřív, věřili byste tomu? Nemusíte na to odpovídat, to byla řečnická otázka. Jistěže byste tomu nevěřili.

Okamžitě vyskočím z nástupiště devět a tři čtvrtě, protože tam nemám co dělat. K mé velké radosti se ukáže, že muž, co viděl můj „kouzelnický trik", je už pryč. S lidmi to umím, ale asi bych nedokázala zajistit, aby nevěděl o vstupu k Bradavickému expresu, pokud bych jím zrovna vyšla. Snažím se do té hospody dostat co nejdřív a na toto co nejdřív zapomenout. Doufám, že se nikdo nikdy nedozví, že jsem na nástupiště šla o den dřív! Teď už jsem konečně zpátky v té hospodě, kde mě okamžitě zastavuje ten ošklivý barman.

„Kdepak jste byla, pokud se vás mohu zeptat, slečno?" zeptá se zdvořile.
„To teda nesmíte," řeknu mu stejně zdvořile jako on mně, protože mám zdvořilost ráda a obdivuju ji i u lidí, které ráda nemám. No ale popravdě, není moc lidí, které ráda nemám, jenom Snape. A Snapea nemá rád nikdo, jak můžu vidět z toho, že ten kluk v tom obchodě s plášti ho nesnášel taky. A všichni lidé (kromě Snapea) mě mají rádi taky. A Snape nesnáší každého kromě toho blbého ředitele, který je asi stejný typ zlé osoby jako Snape. Je smutná pravda, že lidé jako Snape jsou pro svět ztraceni a necítí nic kladného k nikomu kromě sebe. Jsou tak ďábelsky ďábelští, že se můžete vsadit, že drží s tou nejďábelštější osobou, co existuje. Ne že by teda někdo pochyboval o tom, s kým jsou. Ani moje perfektní a všemi milovaná osobnost nestačí na tu odpornou osobu!

No každopádně, v tu chvíli si všimnu, že ten barman vlastně zase mluví.
„...mi líto, slečno, ale profesor, se kterým jste dorazila, mi zaplatil, abych vás nepouštěl do Londýna samotnou. Měla byste jít do vašeho pokoje a prospat se, slečno, zítřek pro vás bude velice důležitým dnem. Můj syn vás dovede na nádraží King's Cross."
Vřu vzteky. To si vážně ten idiot, co se do všeho plete, myslí, že sama na King's Cross netrefím?? To je jen další důkaz toho, jak je krátkozraký. „Nepotřebuju doprovod, právě jsem byla na nástupišti devět a tři čtvrtě a našla jsem ji bez problému!"
Stařec překvapeně vzhlédne. „Vy jste právě byla na nástupišti devět a tři čtvrtě, slečno? Co jste tam dělala, pokud se mohu zeptat? Myslel jsem, že vlak odjíždí až zítra."

Cítím se, jako by do mě uhodil hrom. To nemůže být pravda! Doteď jsem to skrývala tak dobře a teď toto! Taková malá zmínka a on si jí všiml! To je noční můra!
„Jo, no, ehm, to tak není, vlastně, chci říct, oni... oni mě zavolali, abych ho opravila. Jo, zavolali mě, abych ho opravila," podaří se mi po chvilce říct.
Uff, to bylo těsné. Můžete si představit, co by se stalo, kdybych na uvěřitelnou výmluvu nepřišla včas?
„Samozřejmě, slečno, to je určitě uvěřitelné vysvětlení, jak je možné, že mě nenapadlo?" řekne ten odporný barman.
„Já nevím," odpovím zdvořile, aby se necítil tak špatně. I když je ošklivý, aspoň je to na rozdíl od Snapea nebo těch skřetů člověk, což znamená, že může mít city.
„Říká se, že je vždycky radost potkat opravdu zdvořilou dívku," usměje se ten muž. „Chcete jít zase do svého pokoje? Troufám si říct, že si budete před zítřkem potřebovat odpočinout.
„Jo, asi půjdu. Díky. Mimochodem, jak se jmenujete?" usměju se na něj. Jasně vidím, že je překvapený, že jsem se ho na to zeptala. No, aspoň zná své místo a ví, že bude mít velké štěstí, pokud se o něj budu nějak zajímat. Nesnáším ty blbé snoby, co si myslí, že by je každý měl mít rád jenom proto, že oni si to myslí! Jsou nesnesitelní! A určitě mají oba rodiče!
„Jmenuju se Tom, slečno," řekne. Jako kdybych to nečekala. To je přesně ten druh jména, který vytrubuje do světa: Tenhle člověk není hezký, ale nemusí se jít zastřelit, protože má aspoň nějaké dobré vlastnosti. Doufám, že se nikdy nebudu jmenovat Tom.

No každopádně, opravdu jdu do svého pokoje, protože tak své tajemství ochráním snadněji, než když půjdu na ulici a začnu se vybavovat s lidmi. Případ s barmanem mi ukázal, že lidi tu dokážou velice rychle najít má tajemství z toho, co říkám.