Ahoj! Jelikož byl nový rok, Vánoce a já dlouho nenapsala kapitolu, napsala jsem dlouhou kapitolku, která se vám snad bude líbit! Moc vás všem děkuju, že jste tu se mnou a že můj příběh čtete ♥ Doufám, že i na rok 2017 se mnou budete ♥ P.S. sice je kapitola pozdě, ale víte co se říká ne? Jak na nový rok tak po celý rok takže po celý rok boudou nové kapitoly!!! Láf jů ♥

 Konečně se mi ulevilo. Fyzická bolest vždy přebila tu psychickou. Stojím pod horkou sprchou. Voda mi smývá krev z rukou a stehen. Mám zavřené oči a Linkin Park mi tu řve přes celou koupelnu. A já se cítím skvěle. Je to zvláštní, ale najednou se uvnitř mě zrodí kulička naděje a pokoje. Proč se trápit? Proč na ně pořád myslet, když už nemusí být nadále mými kamarády? Proč se tím do nekonečna užírat, když nemusím?

Omyji se a sykám při každém doteku zraněné kůže. Když se na ty zjizvené ruce a stehna dívám, stydím se, ale uvědomuji si, jak moc mi ta bolest chyběla, když jsem byla Guardien. Jsem na té bolesti závislá, vždy jsem byla. Jen jako Guardien jsem vždy zažívala něco, co bylo bolestivé, a nemusela jsem nad řezáním přemýšlet. Kdežto teď?

Nohy i ruce si obvážu obinadlem, abych si mohla vzít tepláky.

V břiše mi kručí hlady, jdu do kuchyně a uvědomím si, že musím jít nakoupit. Udělám si tousty a zítra půjdu na nákup. Vezmu si to k televizi.

•••••

Konečně oběd! Rychle si hodím na záda batoh a jdu ke stromu, u kterého obědváme s Roxi. Jen si sednu, Roxi už cupitá ke mně. Rychle se svalí vedle mě a schová se za strom. Zmateně se na ni dívám.

„Co to...?" Zacpe mi pusu rukou.

„Pšš." Dá si prst před svoje rty a ukáže směrem za strom. „Sedí tam všichni."

Odstrčím její ruku. „Kdo všichni?" Nakloním se za strom, abych tam viděla. Hned sebou cuknu zpět. „Aha."

Musíme vypadat komicky. Obě sedíme jako bychom spolky pravítka a jsme těsně natlačeny na strom.

Po chvíli se vzpamatuju. Zatřesu hlavou a vyndám si oběd. „Mě to nezajímá. Jdu si svou vlastní cestou, takže tak," řeknu rozhodně.

Roxi pokrčí rameny. „Já něco zaslechla a znělo to jen zajímavě, tak jsem si myslela, že je budeme trošku odposlouchávat. Čistě z neosobní a nesobeckého důvodu," dá důraz na poslední větu.

„A to?" Ukousnu si ze sendviče a pobaveně se na ní podívám.

„Hele jestli sis nevšimla, tak tady jde furt o život. Pokud tady zase pobíhají nějaké nebezpečné alfy, chci na to být připravená."

Hodím na ní pohled to-myslíš-vážně? „Já o tom vědět radši nechci."

„Kecy v kleci! Vidím ti na očích, že to chceš taky vědět!" hodí na mě všeříkající pohled.

Měla tak trochu pravdu. Zajímalo mě, co se řeší. Pořád jsem nezapomněla, že se kvůli mně obětovali a mají z toho problémy. Něco ve mně mi říkalo, že by to mohlo být ono.

„Ha!" vyjekne nadšeně Roxi. „Měla jsem pravdu!"

„Ne, to teda nemě... Kdo to k nim jde?" zaregistruji asijskou dívku, která k nim jde.

Roxi se na mě vítězně zadívá. „No, sama jsi řekla, že tě to nezajímá, takže..." Zacpu jí pusu rukou. Výhružně na ni ukážu prstem.

Dívám se, jak oni něco řeší a ona nervózně stojí opodál, po chvíli přejde k nim a něco jim říká. Vůbec nic neslyším, úplně jsem zapomněla, že nemám nejlepší sluch, zvykla jsem si na vlkodlačí dokonalý sluch. Uvědomuji si, jak mi teď chybí. Pak se zvedne a rozejde se zpět ke škole. Naštvaně si založím ruce na hrudi a opřu se o kmen stromu. Roxi se na mě podívá.

„Co je?"

„Nic jsem neslyšela!" řeknu nabručeně.

„No já slyšela skoro všechno, takže máš štěstí."

Nevěřícně se na ní podívám. „Jsi agent FBI, netopýr nebo vlkodlak?"

„Vše v jednom!" zasměje se.

„Co říkali?" vyzvídám.

„Nerozuměla jsem všemu, ale ta holka- Kira, říkala něco o démonech."

„To je všechno?" Zatiká mi oko.

„No, moc dlouho u nich nebyla, jak sis sama mohla všimnout! Stiles byl docela zaujat." Dobírá si mě.

„Asi přemýšlel, jaký dělá sushi..."

Zachichotá se a plácne mě přes ruku, cuknu sebou. Ztuhne a podívá se mi do očí, rychle se podívám jinam.

„Emily? Proč jsi ucukla?" zeptá se s přivřenýma očima.

„Nečekala jsem, že mě plácneš. Ježiš! Za chvíli bude zvonit," neohrabaně se zvedám. „Tak ahoj zítra asi, co? No nic, uvidíme se potom někdy..." blekotám nesmysly a ženu pryč.

Tohle bude mít dohru. Slyším, že za mnou volá moje jméno. Rychle se otočím a vidím, že se na mě dívá více lidí, mimo jiné i Scott a smečka a pro Bůh, Isaac jde za Roxi. Rychle se otočím a jdu pryč.

Vím, že minule už mě v koupelně našli, ale tentokrát se zde zavřu na záchodě a počkám, až bude zvonit.

Mám pět minut do zvonění, to by mohlo být v pohodě. Jenže pak si uvědomím, že dnes mám tuhle hodinu volnou. No, do prdele.

Vylezu ze záchodu a po špičkách jdu ke dveřím, aby mě přes dveře neslyšeli.

„Emily," zazní za mnou můj hlas.

„Kurva!" vypísknu vyděšeně a otočím se za tím hlasem. Stojí tam Isaac a Scott. „Vy jste mě vyděsili!" ulevím si.

„Emily, co se ti stalo?" zeptá se Scott.

„Vyděsili jste mě a teď, musím jít..." otočím se a tam už stojí zbytek s Roxi v čele. Skvěle.

„Jsem tvoje nejlepší kamarádka...," začne Roxi, ale já ji trošku naštvaně přeruším.

„A proto bys měla vědět, že jsem dospělá a tyhle věci řeším po svém." Proč bych před ní měla dělat, že to neví? Jasně, že ji došlo, co jsem si dělala. Jednu dobu to u mě bylo na denním pořádku. Ví o mně všechno, spíš by mě překvapilo, kdyby jí to nedošlo, ale nechtěla jsem, aby jim to hned říkala.

„Emily, já vím, že je teď mezi námi všelijaké, ale pořád nám všem na tobě záleží. To se nikdy nezmění," řekne Scott procítěně.

„Proč mě tedy nechcete ve smečce?" zeptám se na rovinu. Nechápu to, tak ať mi to vysvětlí.

Scott se podívá za mě na ostatní a pak zpět na mě. „Protože se bojím, že se ti něco stane. Už jednou jsi umřela a já mám strach, že se to stane znovu."

„Ale to může kdokoliv Scotte," připomenu mu. Sklopí zrak a nic mi na to neřekne.

„Kvůli tomu jsme, ale nepřišli," upozorní Roxi. „Ukaž mi ruce."

„Jsem dospělá. Nemusím dělat, co mi řekneš Roxi."

„Jsou tady dva vlkodlaci, lovkyně a dost kamarádů, kteří mi pomůžou. Buď po dobrým, nebo po zlým."

„K čemu vám pomůže ty ruce a nohy vidět?!" zeptám se naštvaně a uštvaně. Jsem jako zvíře zahnané v koutě.

„Chci vědět, jestli to je vážný. Pak tě necháme být."

Isaac chce něco namítat, ale holky ho umlčí.

Ráno jsem si ty obvazy sundala, aby se mi rány rychleji zahojily. Roxi ke mně opatrně přijde a vezme si moji pravdou ruku do své, vyhrne mi rukáv a hlasitě polkne. Rukáv mi dá pomalu zpět.

„Měla bys jít k doktorovi."

„Ne!" ohradím se a ustoupím dozadu.

„Emily," řekne přiškrceným hlasem Roxi.

„A dost. Můj život, moje jizvy. Ve skutečnosti se mi udělalo mnohem lépe. Teď už to nebudeme řešit, fajn?" odseknu a odejdu. Nikdo mě zpět nezavolá.

•••••

Nakoupila jsem toho fakt hodně, ale to je konec konců dobře, aspoň mi to na týden v pohodě vydrží.

Pracně z kapsy vytáhnu klíče, jde to dost špatně, jelikož mám obě ruce plné, a sice bych ráda položila tašky na zem, ale když jsem byla v obchodě, tak pršelo a papírová taška a mokrá zem není dobrá kombinace.

„Nechceš pomoc?" zeptá se někdo za mnou.

„Ježiši!" vyjeknu a upustím klíče. Bože, co je tohle za den?!

Snažím se sebrat klíče, ale moc mi to nejde. Natáhne se po nich jemná a hubená ruka a podá mi je. Klíče si vezmu a otočím se. Stojí tam ta asijská dívka, která dnes šla za smečkou. Není mi sympatická, ani jsem ji pořádně nepoznala. Někde uvnitř sebe, vím, že je to kvůli tomu, že by rychle a snadno mohla obsadit moje místo ve smečce... Proč si to vůbec myslím? Nemá žádné schopnosti ani nic, co by jim mohla nabídnout. Zastydím se za tu myšlenku.

„Děkuju," zamumlám zahanbeně, jako by snad mohla slyšet moje myšlenky.

„Za málo...ehm, no...," zavrtí se nervózně. Zhluboka se nadechne a nasadí úsměv. „Jmenuji se..."

„Kira. Já vím," dokončím za ní a kolenem si podepřu tašku, jelikož je fakt těžká.

„Nechceš pomoc?" mile se na mě usměje. Bože, je těžké nemít rád někoho jako je ona.

Němě přikývnu, hned ode mě vezme jednu tašku a já můžu odemknout. Pozvu ji dovnitř a zavřu za ní dveře. Zavedu ji do kuchyně, položím tam obě tašky na židli u barového stolu. Nervózně tam stojí. Nabídnu jí něco k pití, ale jemně mě odmítne. Chvíli stojíme obě nesvé a nevíme co udělat nebo říct.

„Takže Kiro, co tě sem přivádí?" zeptám se zvědavě.

„Vlastně jsem se jen chtěla seznámit," odvětí.

„A proč zrovna se mnou?" zamračím se nechápavě a začnu vybalovat potraviny, abych nějak zaměstnala ruce.

„No, dnes jsem se bavila s tvými kamarády a byly sympatičtí, takže jsem si myslela, že by bylo fajn se seznámit s tebou taky."

Trošku prudčeji položím cottage na linku. „Jak jsi zjistila, že se s nimi kamarádím... Moment. Jak jsi vůbec zjistila, kde bydlím?" Najednou mnou projede strach jako nůž. Zažila jsem už dost, abych věděla, že když se někdo jen tak dozví, kde bydlíte, nikdy to nevěstí nic dobrého.

Vykulí oči. „Můj taťka je nový učitel na škole, a jelikož nemám žádné kamarády, tak mi našel tvojí adresu..." dořekne celá nesvá. Koukám se na ní s otevřenou pusou, to myslí vážně? Nemám ji ráda.

„Teď to zní jako bych byla stalker, co?"

„Jo," řeknu bez obalu.

„Omlouvám se, jen jsem tady opravdu osamělá a můj taťka se snaží mi najít kamarády, byl by schopný za tebou dojít a snažit se z nás udělat kamarádky, tak jsem mu řekla, že za tebou zajdu sama a nejdřív jsem vlastně ani nechtěla přijít, ale pak jsme si řekla proč ne? A chtěla jsem se ti představit," říká rychle. Je těžký ji nenávidět.

Zavřu ledničku, do které jsem dávala zbytek věcí. Nejde na ní být zlá. Nemyslela to zle.

Povzdechnu si. „To je v pořádku. Ale my už moc nejsme přátelé, takže..."

Kira se zatváří překvapeně. „Hned jak jsi odešla tak za tebou šli, aby zjistili, zda jsi v pořádku, nebo ne?"

Obezřetně se na ni podívám. „Ano, ano šli, ale je to složitější."

„Omlouvám se, že do toho tak šťourám, jen se mi k nim hrozně hodíš," brání se.

„Teď už ne," hlesnu. Ani nevím, jestli mi rozuměla, ale je mi to jedno a ona se neptá, takže to nechám být.

„Asi bych už měla jít a nerušit tě," řekne jen, co se podívá na hodiny na mobilu.

Přikývnu a doprovodím ji ke dveřím. Než otevře dveře, zastavím ji. „Kiro, kdybys někdy chtěla znovu přijít, můžeš."

Celá se rozzáří. „Děkuji ti!" podá mi ruku.

Jen co její ruku stisknu, zatmí se mi před očima. Nic kolem sebe nevidím jen temnotu a něco zářícího schouleného v klubíčku. Není to věc, je to člověk. Zvedne se a otočí se na mě. Zatají se mi dech. Je to Kira. Celá je v plameni, očí má zabarvené jako plameny. Obraz zmizí.

Pořád jí držím ruku. „Emily!" zamává mi před obličejem. V očích má strach, ale po plameni není ani stopy. Zamrkám na ní. „Jsi v pořádku?"

Urychleně její ruku pustím. „Ano, jen se mi zamotala hlava," falešně se na ní usměju. „Mám nízký tlak," vysvětlím.

Chápavě přikývne, znovu se rozloučíme, ale ruce už si nepodáme.

Celý večer přemýšlím nad tím, co jsem viděla, když jsem Kiru chytila za ruku. Je sice super, že je čtvrtek, ale už je večer a celý pátek i celý víkend budu mít dost času nad tím přemýšlet...

Jdu si lehnout brzy a jsem ráda, že už je tenhle den za mnou.

••

Byla hodina biologie, když jsem to pocítila. Zatočila se mi hlava, černo před očima. Myslela jsem, že omdlím, ale byl to zvláštní pocit, cítila jsem to, ale jako bych to nezažívala já. Špatně se mi začalo dýchat. Přihlásila jsem se.

„Paní profesorko, není mi dobře, můžu jít na chodbu?"

Ustaraně se na mě otočí. „Samozřejmě, mám jít s tebou?" zeptá se starostlivě.

„Ne, to je v pořádku půjdu za Natalie... chci říct paní ředitelkou," opravím se blekotavě a vymotám se ze třídy. Na vzduchu se mi udělá trošku líp, ale pořád mi není dobře. Táhne mě to do chlapeckých umýváren. Ani nepřemýšlím, co dělám a jdu tím směrem.

Před umývárnami, potkám Scotta a Stilese. Stiles není v pořádku, sotva jde, vypadá jako by byl slepý, všude se dívá, ale jako by nic neviděl. Neví kam jít. A mě to okamžitě dojde. Cítím se jako on.

Scott se na mě zmateně podívá, ale já rychle vyhrknu. „Vím, jak se cítí, musíme mu pomoct!"

Oba vtrhneme dovnitř do umývárny. Stiles těžkopádně chytne umyvadlo, a dívá se na sebe, zatímco se Scott ptá, jestli to je panický záchvat.

„Je to sen, je to jen sen!"

„Stilesi, tohle není sen, je to skutečné!" snažím se ho dostat do reality. Cítím vše co on. Stiles splašeně dýchá, bojí se.

„Jsi tu s námi, vše je skutečné!" snaží se pomoc Scott. Přemýšlím, co se děje ve snech a dojde mi to. Otočím se na Scotta.

„Ve snech nikdy nemáš deset prstů!"

Scottovi zablýsknou oči pochopením a Stiles se nám snaží pomoc, tím že přikyvuje.

Scott se snaží se Stilesem počítat, ale Stiles není soustředěný a dech se mu pořád zrychluje.

„Stilesi!" zaječím. Podívá se na mě. Rychle mu chytnu obě ruce a podívám se mu do očí. Uklidňuje se. „Počítej se Scottem, podívej se na něj!"

Spolu počítají a já ho pevně držím. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, jakoby ze mě vysával mojí energii. Nohy se mi podlamují, ale držím kvůli němu. Musím to vydržet, oni kvůli mně museli taky hodně přetrpět!

„Deset!" ukáže Scott Stilesovi. Vyjasní se mu oči, uklidní se. Aniž by pustil moje ruce, sesune se k zemi a opře se o stěnu, mě má položenou na hrudi, moje ruce drtí v těch svých jako by se bál, že když mě pustí, tak se to vrátí zpět. Oba jsme zpocení a asi bychom neměli být v téhle pozici, ale to my neřešíme. Řešíme jen to, že jsme to zvládli, že je vše v pořádku. Uvolním se a zavřu oči. Poslouchám Stilesovo srdce.

Scott si k nám klekne.

„Co se to se mnou sakra děje?" zeptá se Stiles zlomeně.

„Přijdeme na to. Budeš v pořádku," uklidňuje ho Scott.

„Budu?" zeptá se drsně. „Budeš ty? Scotte, nemůžeš se měnit, Allison honí její mrtvá teta a já ztrácím rozum." Pozorně je sleduju a poslouchám. Stiles mi drtí prsty ve svém sevření. Sice mě to bolí, ale jeho to uklidňuje, tak to nechám být.

„Tohle nezvládneme," v očích má slzy. „Tohle nezvládneme. Nikomu nepomůžeme..." Scott se zničeně posadí.

„Zkusíme to. Vždy to zkusíme."

Stiles mě ještě malinko chytne silněji a já zabručím bolestí, hned mě pouští.

„Pomůžeš mi?" zeptám se slabě Scotta. Opravdu mě to vyčerpalo, hodně vyčerpalo.

Scott mě chytne za pas a opatrně mě posadí, Stiles mě přidržuje z druhé strany.

„Myslím, že se sama neudržím, mohli byste mě hodit domů?" zamumlám neslyšně.

Jsou úžasní, každý mě vezme z jedné strany a pomůžou mi se postavit. Když už stojím za jejich podpory, Scott si mě vezme do náručí.

„Myslím, že brzy usnu," hlesnu. Hlava mi přepadne a já usnu jako miminko ve Scottově náručí.

••

Probudí mě jemné zatřesení. Rozlepím oči a dívám se na usmívající se Natalie.

„Vstávat Růženko!"

Usměju se. Takhle krásně mě dlouho nikdo nevzbudil. „Dobré ráno?" zeptám se.

Natalie se zasměje. „Odpoledne. Ale to nevadí, pojď se najíst."

Sednu si a zjistím, že jsem u Natalie v Lydiině pokoji.

Natalie mi uvařila rajskou polévku. Je skvělá. Nandá nám oběma, najíme se v tichosti.

„Moc děkuji, byla výborná," usměju se na ní.

„To jsem moc ráda. A teď mi řekni, copak se ti ve škole stalo?"

Trošku znervózním. Co když už mluvila se Scottem a já ji teď řeknu něco jiného? „Byla jsem hrozně unavená a ten den jsem málo pila. Takže jsem tak nějak usnula ze stoje."

„Jsi si jistá?" zeptá se starostlivě.

„Ano. Prostě jsem minulou noc vůbec nespala," uklidním ji. „Náhodou jsem se teď krásně vyspala!"

Natalie se usměje. „To je dobře. No už jsou tři hodiny, chceš dovést domů?"

„To bys byla moc hodná."

Když dojedeme k mému baráčku, ještě se jí zdvořile ptám, jestli nechce jít dovnitř, ale prý má hodně práce. Když odjíždí, ještě jí mávám a pak už jdu domů.

Jako první zastávku si dám v koupelně. Když jsem držela Stilese zpotila jsem se, a pořád to na sobě cítím. Dám si dlouhou sprchu, která mi udělá moc dobře. Už potom jen stojím pod vodou a nechávám na sebe padat vodu. Dívám se na vodu, která mizí v odpadu, a nad ničím nepřemýšlím. Najednou do vody spadne kapička krve. Ztuhnu překvapením. Spadne další kapička.

Rukou si překvapeně otřu nos a zjistím, že mi začala téct krev. Vypnu vodu, rychle na sebe natáhnu ručník a natáhnu se pro kapesník u umyvadla. Udělám z něho ruličku a dám si jí do nosu. Nikdy jsem na to netrpěla, tak nevím, proč se to teď spustilo. Celá se otřu, převléknu a dám pryč kapesníček. Stačil jeden, asi jsem měla nos jen nějak podrážděný. Už to dál neřeším.

Jdu se dívat na televizi, abych mohla relaxovat, když už je ten pátek. Je už sedm hodin, když na mě začne někdo zvonit. Když otevřu, stojí tam Scott a za ním Stiles a Lydia.

„Ahoj," pozvu je dovnitř. Zůstanou stát v chodbě. „Co se děje?"

Slova se ujme Scott. „Potřebuji pomoc. Potřebuji v sobě probudit alfu."

„Víš, že já ti s tím nedokážu pomoc," odvětím.

„To po tobě ani nepožaduji, známe jen dvě osoby, které by nám s tím mohli pomoc a které i víme kde hledat." Podívá se významně na Lydii.

„Koho?" zeptám se zmateně a trošku vystrašeně.

„Dvojčata."

Pusa se mi údivem roztáhne dokořán. „Cože? Vy víte, kde jsou?"

Proč mi nikdo nic neřekl? Myslela jsem, že všechny alfy odešli. Ani mě nenapadlo, že by tu někdo z nich zůstával.

„Možná víme, kde jsou, a myslím si, že by mi mohli pomoc. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli tam nechceš jít taky."

Zaskočeně se na ně dívám. „Já, nevím. Oni ví, že jsem naživu?"

Odpoví mi Lydia. „Neví to. Samozřejmě tě nechceme nutit, jenom... Byly to tvoje alfy a neměla jsi s nimi nehorší vztah. Možná bys je ráda viděla."

Chvíli neodpovídám a jen přemýšlím.

Chci je vidět? Něco ve mně je moc vidět chce. Ukázat jim, že Deaucalion nikdy neměl pravdu. Byly ke mně vždy hodní, jen Deucalion je nutil dělat mi hrozné věci.

„Chci je vidět," rozhodnu po chvíli ticha.

Vezmu si mobil, klíče a vypnu televizi. Stiles nás veze Jeepem. Docela dost mě překvapí, když nás doveze k Derekově bytu. Když jdeme chodbou, vzpomenu si, jak se zde jednou trpěla, když mě napadli. Zrychlím, dokud nestojím před jeho dveřmi.

Lydia mi položí ruku na rameno a povzbudivě se na mě usměje.

Stiles otevře ty obrovské dveře a Lydia seběhne schody. Stiles jde za ní. Opatrně sejdu schody a skenuju okolí. Určitě tady jsou, čekají na útok. Rovnou zahnu doprava a schovám se ve stínu.

„Říkali, že se tady s námi setkají," říká zmateně Lydia.

Scott dojde ke dvěřím kde už na něj zaútočí Ethan, dá pěstí do tváře a Aiden mu dá z druhé strany.

Stiles urychleně odtáhne Lydii do rohu, kde jsem i já.

Dvojčaty chytí Scotta za podapaží a hodí s ním doprostřed místnosti, kde se Scott skutálí jako pytel brambor. Podívají se na sebe a ušklíbnou se. Jo, něco mi na nich chybělo!

A pak se začnou rvát. Lépe řečeno si ze Scotta udělají boxovací pytel. Jen si ho lehce podrží a Scott se ani nesnaží bránit. Mám chuť mu říct, ať něco udělá, ale on sebou nechá smýkat a nechá se mlátit jako by se nic nedělo. Pokud chce pomoc, musí pro to sám něco udělat!

Po chvíli už jen leží na zemi. „Kluci, myslel jsem, že mě naučíte řvát?"

„Taky že ano, to ty se vzdáváš!" řekne Aiden.

„Vzdát se a nechat být... Takhle nás Deucalion učil se ovládat," řekne rozmrzele Ethan.

„To jsme taky zkoušeli, ale s míčky na lakros a svázanýma rukama, ale víte co, tohle zabírá líp!" okomentuje to Stiles.

„Tím, že my nakopete prdel?"

„Bojíš se proměnit!" upozorní ho Ethan. „Naučíme tě se proměnit a pak nám nakopeš prdel ty."

„Naučíme tě řvát!" vysvětlí Aiden, promění se a zařve.

Scott se na ně zaskočeně dívá.

„To nás vážně necháš ti ubližovat?"

„Necháš nás, abych ti ubližovali?"

„No tak, McCalle! Nakopej nám prdel, zahojí se to!"

Scott se chabě pokusí zaútočit, ale dostane dvakrát tolik ran nazpět.

„Jsi alfa! Neboj se bít monstrem, bestií nebo příšerou!"

„To je to co ti dává sílu."

A zase Scott leží na zemi. Způsobuje mi fyzickou bolest se jen na to koukat.

Scott dostane loktem do zad, zlomené žebro. Plive krev a nemůže se pořádně nadechnout.

„Neboj se být tím zlým, pokud to dokážeš ovládat!"

Začínalo mi vadit, že Ethan do něho jen buší a nepřemýšlí, že by ho mohl i přizabít.

„Co když to nedokážu ovládat?!" zeptá se Scott se zatnutýma zubama. „Co když se nebudu moct změnit zpět?"

„Budeš ztrácet svou lidskost, až nakonec v tobě žádná nezbude. Změníš se ve zvíře, nebo hůř."

„Změníš se na Petera."

Scott se zvedne odhodlán bojovat. Zvědavě se podívám. Tohle vypadá slibně! Zařve a vrhne se na Ethana.

Ten ho vezme za tričko a prašti s ním na stůl, který za ním stál. Vyskočí na stůl a začne mu dávat pěstí. Scott je příliš oslabený a nemůže se bránit. Lydia se na mě prosebně podívá, nedokáže to sledovat.

Povzdechnu si. „Dost!" zaječím.

Aiden chytne bratra za ruku. Oba se zmateně rozhlíží po Derekově bytě, odkud slyšeli můj hlas.

Ethan seskočí ze stolu.

Dvojčata se na sebe zvláštně podívají. Snaží se mě vycítit.

Vyjdu zpoza rohu a ukážu se jim v celé své kráse. „Ahoj kluci."

„Co to sakra...," vyjede z Ethana.

„Tohle není možný."

„Ale no tak! Mě už to tak divné ani nepřijde," usměju se na ně.

Stojí tam naproti a mě skenují mě očima. „To mě ani neobejmete?" zeptám se naoko zklamaně.

Čekala jsem cokoliv, ale to co se stalo potom, jsem vůbec neočekávala. Ethan ke mně přiskočil rychlostí blesku, myslela jsem, že mě obejme, ale místo toho mě chytil pod krkem a odhodil na protější stěnu.

Vyrazil mi dech. Bolest mi tepala v zádech a plíce jsem měla jako v ohni. Přiskočil ke mně Aiden a už mi chtěl dát pěstí, když se přede mnou objevil Scott. Byl proměněný a zadržel Aidena, aby mi ublížil.

„Co to má znamenat?" zeptal se rozhořčeně a ukazoval na mě.

„Je naživu. Je to ona a je na živu."

Scott mi podá ruku a vytáhne mě do stoje.

„Děkuju," řeknu přiškrceně. Opatrně se narovnám. Záda mě sice bolí, ale mělo by to přejít zlomeného si myslím, nic nemám.

„To co přežije vlastní smrt, nikdy nevěstí nic dobrého," podívá se na mě ošklivě Ethan, ale Aiden se na mě dívá se zájmem.

„Zachránili mě andělé, věřit mi můžete nebo nemusíte, jen jsem vás chtěla vidět, ale pokud o mojí společnost nestojíte, mohli jste to prostě říct, ne mě hned házet na zeď."

Nevědí, co říct. Zkoumavě se na mě dívají. Pak se podívají na sebe a přikývnou.

„Omlouváme se Emily, ale po tom co se stalo s Deucalionem, máme obavy věřit něčemu takovému, to nám nemůžeš mít za zlé."

„Nemám a teď si snad zasloužím objetí, no ne?"

Zasměji se, když se na mě oba vrhnout a zahalí mě do medvědího objetí. Chyběli mi.