Ahoj všichni, takhle poznámka autora bude dlouhá a naléhavá, pokud chcete můžete to přeskočit, ale budu zde mluvit o pokračování. Takže, už skoro měsíc nebyla kapitola což mě rve na kusy, ale vůbec jsem nestíhala a něco se stalo. Něco strašného v mém životě a vy byste to měli vědět, jelikož mě to hrozně ovlivňuje. Pokud se strachujete jestli to je rakovina, tak není, buďte v klidu. Nebo aspoň doufám, v pondělí jdu na krevní testy. Asi vám nebudu psát co se stalo, jelikož by to bylo divný a asi se to tady nikomu ani nechce číst. Jen chci abyste věděli, že jsem přesně jako Emily rozervaná na kousíčky a s psaním to bude lepší, doufám, že ano. Miluju vás za všechno. Děkuji vám ♥

Vlastně ani nevím, proč moje srdce bije tak zběsile a proč se mi chce se zhroutit. Prostě si lehnout tady na chodbu a zůstat. Smotat se do klubíčka a nikdy se nemuset zvednout a čelit skutečnosti.

Na jednu stranu jsem si přála, aby mě Isaac neuposlechl a šel za mnou, na druhou jsem ho nechtěla vidět. Srdce se mi hroutilo, když jsme byli před autem a on za mnou nešel.

Nasedneme do auta a je zhluboka nadechnu. „Nemáš kapesník?" zeptám se Roxi klidně.

Přikývne a podá mi jeden. „Jak se cítíš?"

Pořádně se vysmrkám. „Jako bych potřebovala sezení s tvojí mamkou," přiznám.

„Můžu jí zavolat, jestli chceš," řekne jemně. Roxiina maminka je psycholog a já k ní chodila na tajno jednu dobu po nemoci.

„Nechci ji otravovat, určitě má hodně práce." Jenže Roxi už jí volá.

„Dnes nikoho nemá. Takže sklapni a jedem," rozhodne Roxi a já se pousměju. Je úžasná. Přikývnu a opřu si hlavu o okénko. Zavřu oči a snažím se vypustit všechny myšlenky z hlavy.

Dojedeme k Roxi a vejdeme dovnitř. Její maminka už čeká na nás v kuchyni. Jen co nás zahlédne, rozevře náruč a jde ke mně. Pevně mě obejme a dá mi pusu na vršek hlavy.

„Zlatíčko, už mám vše připravené, můžeš jít," usměje se na mě. Je hrozně super, že pracuje doma, má zde útulný pokojík, kde se vždy tohle koná. Přikývnu, pousměju se na Roxi a odejdu.

Ještě tam chvíli je s Roxi. Chci se podívat na mobil, jestli psala Natalie, ale uvědomím si, že jsem ho zapomněla doma. Aspoň že mám klíče od domu.

Posadím se na pohovku a dívám se kolem sebe. Roxiina maminka mi už tolikrát pomohla, že ani nevím jak se jí odvděčit. Když jsme měla problémy s otcem, vždy tu pro mě byla a vždy mi pomohla už jen tím, že tu pro mě byla a poslouchala mě, ale hlavně, nikdy za to nechtěla peníze ani to neříkala otci. Paní Stanfordová mi tu vždy byla oporou.

Po chvíli přichází se dvěma hrnečky, jeden položí přede mne a druhý naproti k šedému křeslu, ve kterém vždy sedí ona. Poděkuji a nervózně si promnu ruce. Jistě, že o tom ví.

„Emily, dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?" zeptá se mile.

„Je to teďka pro mě hodně těžké. Děje se hrozně moc věcí a mě přijde, že to už nezvládám."

Přikývne. „Rosteš, nemáš rodiče, kteří by tě podpořili a stáli při tobě v těchto těžkých chvílích. Není překvapivé, že se takhle cítíš. Co se děje dál, řekni vše, co tě trápí."

„Tak nějak... Ehm, nevím jak to říct...," hledám správná slova. „Moji kamarádí Scott, Stiles a všichni. My... Byli jsme si blízcí, hodně blízcí, něco nás spojovalo. Jenže já jsem, to co nás spojovalo, ztratila a oni se ke mně vůbec nehlásí. Dnes jsme se potkali a všechny pocity, které ve mně byly. Všechno co se ve mně nashromáždilo... prostě vybouchlo. Řekla jsem jim, že už je nikdy nechci vidět. Hrozně mi to ublížilo," vysvětlím zlomeně a zůstanu se dívat na světle fialovou stěnu za paní Stanfordovou.

„Rozumím, takže něco co vás pojilo, nemusím říkat, že kdyby to byli návykové látky tak bych tě měla napomenut."

Zasměju se, opravdu zasměju. „Žádné návykové látky ani nic takového, to přísahám. Je to něco uvnitř nás, co nás pojí – chci říct, pojilo. Oni to mají a já to ztratila," povzdechnu si.

„Něco jako třeba vnitřní bojovnost?" zeptá se.

„Přesně tak, jen to bylo jiné."

„Rozumím, je normální, že...," nestihne ani doříct větu, když do pokoje vtrhne Roxi.

„Emily! Je tu Isaac. Nemůžu ho dostat pryč, ví, že jsi tady," podívá se na mě provinile, hned nato se za ní objeví Isaac.

Nikdy jsem ho takhle neviděla. V tváři je rudý vztekem a zběsilostí. Snaží se prát s Roxi, vím, že nepoužívá svojí vlkodlačí sílu, to by ho Roxi neudržela. On by držel jí. V několika kusech. Stejně se jí napínají svaly, jak se ho snaží udržet venku. V jeho očích září ještě jiná emoce, kterou nedokážu definovat. Možná šílenství?

Vyskočím na nohy. „Co tady děláš Isaacu?"

„Hledám tebe, co se s tebou stalo? Jsi pořádku?"

Paní Stanfordová se zvedne. „Isaacu, myslím, že Emily si nepřeje, abys zde byl. Vyrušuješ nás, při sezení," řekne odhodlaně.

Isaac se nervózně kouká na paní Stanfordovou a na mě. Zůstane se dívat na mě. „Emily, já s tebou OPRAVDU potřebuju mluvit. Něco jsem vycítil..."

Ztuhnu. Pani Stangordová i Roxi se na mě zvědavě podívají, ale já se dívám na Isaaca.

„Emily, chceš, abychom vás chvíli nechali o samotě?" zeptá se Roxiina maminka jemně.

„Ráda bych si Isaaca vyslechla," rozhodnu konečně. Jemu se uleví a Roxi se zamračí.

„Dobrá, zůstaňte zde. Roxi pojď, uděláme si čaj... Ještě jeden nebo dva," vyjde ke dveřím a popadne Roxi jemně za paži a táhne ji pryč. Ještě otočí hlavu a zvědavě se na mě podívá, pokrčím rameny.

Isaac skočí do pokoje a přiskočí ke mně, začne mě jemně prochmatávat, jako doktor. Během sekundy zkusí tep, podívá se mi do očí a pak mě prohmatá. Vytrhnu se mu.

„Co to děláš?" zasyčím.

„Jak se cítíš?" ptá se zamračeně, jako bych vůbec nemluvila.

„Jak si asi myslíš, že se po tom všem cítím, když teď mám sezení s psychologem!" rozhodím naštvaně rukama.

„Tohle teď nemyslím... Jak se cítím fyzicky?" prohlíží si mě.

Najednou ze mě všechen vztek vyprchá a změní se na zvědavost. „Počkej, cože?"

„Emily já CÍTIL, že se něco stalo, jak jsi na nás křičela a pak se ti udělalo zle, že jo? Něco jsme cítili se Scottem. Jsi v pořádku?"

Vyděšeně se mu dívám do očí. „Ty jsi cítil, že se něco děje s mým tělem?"

Isaac starostlivě přikývne. „Ale vůbec nevím co, myslel jsem... vlastně nevím, co jsem myslel, prostě jsem měl strach."

Okamžitě začnu uvažovat racionálně. „To asi bylo tím, jak jsem se cítila špatně. Psychika je propojená s fyzikální stránkou, takže se mi prostě zamotala hlava z toho."

„Je to možné," pokrčí rameny skepticky.

Nastane trapné ticho. „A jak se cítíš psychicky?" vypustí ze sebe, jakoby to celou dobu v sobě držel.

„Mám sezení s psycholožkou," poukážu ironicky.

Otočí se ke mně zády a mě píchne u srdce, že odchází. Ale on si jen spojí ruce za hlavou a začne přecházet po malém pokoji. Kroutí hlavou a něco si pro sebe mumlá. Nerozumím mu. Po chvíli se zastaví a zničeně se na mě podívá. „Tohle mě trhá na kusy."

„Vážně? Já jsem v pohodě, mě je úplně fajn," řeknu s velkou dávkou ironie v hlase.

„Ne... já vím... jen, prostě," snaží se ze sebe něco dostat. Přeruším ho.

„Isaacu, měli bychom si promluvit o našem takzvaném vztahu."

Jen se mi dívá do očí a nic neříká. Vypadá zděšeně.

„Měli bychom ukončit, to o co se snažíme. Zjevně to nefunguje a nejspíš to ani není láska. Sotva se vídáme, když tě potřebuju, nejsi tady pro mě. Máš Scotta a smečku. Já už nejsem Guardien, už ti nemám co nabídnout. Tobě ani smečce."

Dotčeně se na mě podívá. Pak sklopí pohled a zavrtí hlavou. „Nic nechápeš," hlesne. Otočí se a odejde pryč. Jednoduše odejde pryč, slyším bouchnout venkovní dveře.

Zaraženě stojím na místě a sleduju místo, kde ještě před chvílí stál. Čekala jsem hodně věcí, ale tohle ne. Myslela jsem, že za to aspoň bude bojovat, že mi to vysvětlí, že udělá cokoliv...

Že brečím si uvědomím, až když do pokoje vběhne Roxi a obejme mě. Chvíli tam jen ztuhle stojím ani jí objetí neoplatím.

Vzpamatuju se a oplatím jí objetí, ale rychle se od ní odtáhnu. „Prosím odvez mě domů," zaprosím.

Přikývne a smutně se na mě usměje, odejde a hned nato vejde její maminka. Snažím se zakrýt podráždění, už chci být sama.

„Kdybys chtěla přijít, nezapomeň, že naše dveře jsou vždy otevřené," řekne pouze a pak mě nechá jít.

„Děkuji vám. Za všechno."

Když mě Roxi v tichosti doveze před můj dům je tam Lydiino auto. Povzdechnu si. Už dnes nemám na nikoho náladu.

„Mám jít s tebou?" zeptá se Roxi s povytaženým obočím.

Zakroutím hlavou a nehnu se, abych ji objala. „Děkuju, jsi zlatá!"

„Cokoliv a kdykoliv," mrkne na mě a odjede.

V kuchyni sedí Lydia a Allison, sklíčeně se dívají na stůl. Nemluví, jen sedí a koukají do stolu, vypadá to, že ani nezaznamenali moji přítomnost.

Unaveně se opřu o rám dveří. „Jak jste se dostali dovnitř?"

Trhnou sebou a vyskočí na nohy. „Isaac nám otevřel, moc se omlouváme. Chtěli jsme jen vědět, že jsi v pořádku," omlouvá se Allison.

„Jsem. A teď můžete jít," řeknu tvrdě. Naštvalo mě, že Isaac je pustil dovnitř bez mého svolení a že jsem na ty klíče zapomněla, navíc jsem byla už dost unavená a opravdu mi nebylo dobře.

„Emily, my to myslíme vážně," zdůrazní naštvaně Allison. „Přestaň se takhle chovat prosím tě. My všichni o tebe máme strach a ty na nás jen křičíš a pořád jsi na nás hnusná!" vybouchne.

Rozhostí se smrtelné ticho, není slyšet vůbec nic. Kdyby někdo upustil hřebík, jsem si jistá, že by mě to vylekalo.

„Tohle je důvod, proč jste přišli? Abyste mi řekli, že jsem na vás hnusná?" Zvednu obočí. Tohle nemůže myslet vážně.

„Emily je pravda, že od té doby co jsi... no, co ses... no prostě probudila, se chováš divně. Máš před námi nějaká tajemství, nebo co se děje, že jsi poslední dobou tak odtažitá a nepříjemná?"

Jeden kůl za druhým se mi zavrtávají do srdce, když tohle všechno říkají.

„Já žádná tajemství nemám, ale vy ano. Vím, že přede mnou něco tajíte."

Nervózně se po sobě podívají a pak provinile na mě.

Odfrknu si. „Shazujete na mě vinu, kterou na svých bedrech nenesu! Myslíte si, že je pro mě nějak jednoduché už nebýt Guardien? Vy všichni něco jste, ale já bez Guardiena nic nejsem. Tím, že jste mě vlastně vyhodili ze smečky, jste mi to akorát potvrdili. A teď už odejděte. Běžte pryč. Já už na tohle nemám. Potřebuji být sama, prosím..."

„Nechápeš to. Nic nechápeš," hlesne Allison a s Lydií vyjdou ven.

Moje rozervané srdce leží pod mýma nohama a já přesně vím, co chci udělat. Věděla jsem to celou dobu, co jsem seděla na sezení.

Když mi bylo nejhůř a můj otec mě psychicky týral, vždy jsem věděla co udělat, aby se mi psychická bolest vyrovnala s fyzickou.

Těžkým krokem se vydám do koupelny a otevřu šuplík pod zrcadlem. Vždy jsem je tam měla schované. Vždy jsem věděla, že to jednou znovu přijde...

]