Ahoj! :* Asi se ani nebudu omlouvat, že je kapitola dlouho, ale takhle to asi už bude, bohužel :/  Tak či tak vás mám moc ráda a děkuju za všechno! :* Budu moc ráda, když mi zanecháte bublinku, zlepší mi náladu a budu vědět, jestli se zlobíte nebo ne :) Áj Láf jú!! ♥

Probudím se ve své posteli u mě doma. Vedle mě leží Isaac. Nespí, dívá se na mě.

„Ahoj," zabručím a točím se na bok čelem k němu.

„Ahoj, jak je ti?" usměje se na mě.

„Bylo mi líp i hůř," uchechtnu se a hned na to zaskučím, když mi hlavou projede neuvěřitelná bolest.

Isaac si toho všimne. „Na stolku máš prášek a vodu, napadlo mě, že tě hlava bude bolet."

„Jsi úžasnej," vydechnu a otočím se, abych si prášek spolkla. Hned se otočím zpět a lehnu si.

„Co ty škrábance? Bolí tě to?"

„Popravdě vůbec. Ani jsem si na to nevzpomněla. Kdo mi to obvázal?" zeptala jsme se a zkoumala nemocniční náplast.

„Melissa. Dala ti na to mastičku, která by to měla zahojit. Jednu jsem ti vzal je v koupelně na umyvadle. Když si to budeš mazat, mělo by se to za dva týdny plně zahojit," vysvětloval.

„Děkuju," natáhla jsem se k němu a pořádně ho políbila. Jen co jsem se ho dotkla, opatrně si mě přivinul do náruče a začal mě hladově líbat.

Ovšem když jsem se ráno probudila, byl pryč. Bodlu mě z toho u srdce.

Šla jsem udělat ranní hygienu a s radostí zjistila, že mě to téměř nebolí.

Přišlo mi rozumné se umýt celá a pořádně ze sebe včerejší noc vydrbat. Když jsem na sebe nanášela mýdlo, zjistila jsem, že mě pálí levá ruka. Při pohledu na ní jsem si uvědomila, že mě Deucalion škrábl. Byl to zvláštní škrábanec, ale já to nehodlala řešit. Dokonce jsme si umyla i ránu, štípalo to, ale nebylo to tak hrozné. Když jsme se utírala do ručníku, ještě jsem si to namazala, aby se to zahojilo úplně.

Přesně jsem věděla, co dnes budu dělat. Když mě už nechtějí v jejich smečce, rozhodla jsem se nevtírat a pátrat na vlastní pěst. Chci vědět, kde jsem byla a co se se mnou stalo, že jsem neumřela.

Okamžitě volám Roxi.

„Halo?" ozve se.

„Roxi? Ahoj tady Emily. Jdu do knihovny, ráda bych šla něco hledat. Půjdeš se mnou?" zeptám se.

„Mě se nechce dělat nic do školy!" zaúpí Roxi.

„Já taky nejdu hledat nic do školy," usměju se. „Chci vědět, co se se mnou stalo, ty víš kdy."

„Jde i Scott a spol.?" zeptá se nenuceně. Ví, co se děje.

„Ne," odseknu hnusně.

„Klídek, jen jsme se zeptala! Okay kdy jdeme?" zeptá se.

„Vyzvedneš mě za hoďku u mě?" zeptám se s očima upřenýma na hodiny.

„Budu tam jako na koni."

Než Roxi přijede, ještě se trošku nasnídám, obleču a poupravím.

Vůbec mě nepřekvapuje, že přijela dlouho. Překvapilo by mě, kdyby tady byla v čas. Každý má kamaráda, který chodí dvacet minut potom, co se domluvíte. Každý...

Díky Bohu, Roxi má auto, takže jsme v knihovně za pár minut. Když chci vejít, uvědomím si, že nemám studentskou kartičku, určitě jsme si jí nechala ve skříňce. Jsem ráda, že knihovna je u školy. Knihovní znám, proto za ní dojdu a porosím jí, jestli bych potom mohla projít dveřmi do školy, abych si kartičku vzala a ukázala jí ji.

„Ale to víš, že ano. Pamatuji si tě, není to problém. Klidně tam běž, není zamčeno," usměje se na mě.

„Nevadilo by, kdybych šla až potom, co si vyberu nějaké knihy? Kdybych si náhodou žádné nevybrala, nemusela bych tam ani chodit."

„Samozřejmě!"

„Děkuji!"

Roxi už vybírala knihy. „Co myslíš, jaký druh knih bychom měli vybírat?"

„Sci-fi a fantasy?" nadhodím ironicky. Roxi se zasměje. „Já bych asi vybírala spíš jen anděly? Víš, co třeba tam někde bude, kde měli na zemi tajný úkryt?"

„Jasně, nějaké místo pro ně důležité?" zeptá se zvědavě a já přikývnu.

Vydám se na druhou stranu a knihy si nosím na stoleček. Je to zvláštní, že tu jsme sami, ale příjemné. Roxi už taky nějaké knihy nanosila a rovnou se vrháme do čtení.

Po hodině toho začínám mít plné zuby. Nic pořádného jsem nenašla.

„Máš něco zajímavého?" zeptám se s nadějí v hlase.

„No, vlastně mě něco zaujalo," přizná zamyšleně Roxi. Dočte článek a vzhlédne ke mně. Hořím nedočkavostí. „Nikde jsem nenašla nic přesného, ale když se zamyslíš, mám tři teorie."

„Já jednu," zazubím se. „Golgota. Místo ukřižování Ježíše Krista."

„To byla jedna z mých teorií, ale přemýšlela jsi i nad opakem? Betlém. Místo narození Ježíše Krista."

„To mě nenapadlo," zastydím se. „A co je ten poslední nápad?"

„V Bibli se píše o tom, že andělé padli na zem."

„Jakože to místo kam padli?" zeptám se nadšeně.

Roxi přikývne. „To je skvělý nápad, to by mohlo být ono!" raduji si. „A kde to je?"

„To nevím," přizná Roxi.

„Aha. Ale to nevadí. To bychom ještě mohli dohledat, základ máme a já mám dost," protáhnu se na židli. „Co kdybychom šli na oběd?"

„Beru! Potom se můžeme vrátit," navrhne Roxi a já přikývnu.

„Hele počkáš tu na mě? Skočím si pro tu kartičku."

Dojdu za knihovnicí. Usměju se na ní. „Můžu si tedy dojít pro tu kartičku?" raději se ještě jednou zeptám.

„Jistě," vřele se usměje.

Měla jsem pravdu, byla tam hned na vrchu. Když zamykám skříňku, všimnu si pohybu napravo v chodbě. Podívám se tam a znovu mě prudce bodne u srdce. Je tam celá smečka. Moje bývalá smečka. Něco řešili, Scott vepředu jako vůdce, ostatní za ním. Nevím, proč jsem urychleně neodešla. Najednou jsem měla pocit, že by měli vědět, jak moc mi ublížili, aby viděli, že já tu pořád jsem.

Přimrzla jsem na místě. Když si mě Scott všiml, nervózně se zastavil na místě a ostatní s ním. Stáli jsme od sebe pět metrů a koukali jsme si navzájem do očí.

Tak moc se mi chtělo brečet a křičet. Ale věděla jsem, že nemůžu nebo spíš nechci.

„Jak se cítíš?" zeptá se Allison s výčitkami v hlase.

„Nikdy jsem se necítila lépe," řeknu ironicky. Zavřu oči a zakroutím hlavou. Jsem tak hloupá! Otočím se a chci odejít, ale zastaví mě Scottův hlas.

„Deucalion už ti nikdy neublíží. Nemusíš se bát."

Prudce se na ně otočím. „Děkuji, že jste mě zachránili před smrtí."

„Jen nám slib, že na sebe budeš dávat pozor. Že nepoběžíš k nebezpečí."

Už jsem to neuhlídala a slzy mi začaly téct po tvářích. „Proč tohle zní jako byste se semnou loučili? Po tom všem mě ještě o něco žádáte? Jsem vám vděčná, ale teď něco slibte vy mně. Nikdy,... už, NIKDY MĚ NEZACHRAŇUJTE."

Otočím se a běžím pryč. „Emily!" zavolá na mě Isaac. A já mám tokový vztek, že se naposled otočím.

„Nepřibližuj se!" zaječím a on se zmateně zastaví.

„Já ti přeci nechci ublížit, proč se takhle chováš?" zeptá se ... znechuceně?

Zalapám po dechu a udělám několik kroků vzad, přijde mi jako by do mě narazila obří pěst. „Končím! Já končím! Už tě nechci vidět Isaacu! Nikdy!"

„Přestaň hysterčit! Můžeme si promluvit."

Každé jeho slovo mě víc a víc ranilo. Nechal mě doma samotnou, ani mi nezavolal, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku, ale já nebyla. Psychicky jsem byla úplně na dně, ale jeho to vůbec nezajímalo. Raději šel za Scottem a na mě se vykašlal. Takhle jsem se cítila.

„Ne."

„Ne?"

„Emily," chce se do toho zapojit Stiles.

Podívám se na něj. Podívám se na ně všechny. „Já nejsem slepá. Už nejsem Guardien tak vám nejsem k ničemu, že ano? Proč byste mě měli ve smečce, když nejsem nic? MĚLI JSTE MĚ NECHAT ZEMŘÍT, MĚLI JSTE JE ZASTAVIT, ABY MĚ ODNESLI A OŽIVLI! POJĎ, SCOTTE, KOUSNI MĚ, JÁ TOTIŽ KOUSNUTÍ NEPŘEŽIJU! DĚLEJ, UDĚLEJ TO-o," přeskočí mi hlas. Hlava se mi nebezpečně zatočí.

„Emily?" uslyším za sebou hlas Roxi.

Musím se chytit stěny. Vše se točí a mě je zle. Jako bych měla omdlít.

Roxi za mnou přiběhne a chytne mě. „Hej, jsi v pohodě?"

Zavřu oči a zatřepu hlavou. Trošku to pomohlo. „Dobrý, to nic."

„Emily...," uslyším ztrápený hlas Isaaca a vidím, že ostatní za mnou chtějí jít. Postavím se maličko vrávoravě, ale upřu na ně pevný pohled.

Už toho všeho mám dost. „Už se o mě nestarejte," zlomí se mi hlas. Naposled se zadívám na Isaaca. „Přeju si, abych zůstala mrtvá," hlesnu zlomeně.

Otočím se a spolu s Roxi odcházím pryč.

jKs�/X5*��