Ahoj, kapitola je zde po dlouhé době jen díky třem dívčinám. Jessica357x, Lucinda_Ellis, @AdrianaADF děkuju holky!

Asi vám došlo že kapitoly budou po delších intervalech, dokud se nějak zase nezaběhnu se systémem. Přeju příjemné čtení! Adél :)

Scott mi večer napsal sms, jestli by nemohl se Stilesem přijít. Čekala jsem, že mi napíše, jelikož si bude myslet, že za to, že mě ublížil, ho obviňuju. Nebyla to pravda. Za nic ho neobviňuju, moc dobře jsem věděla, že to nebyl on.

Jenomže potom jsem si uvědomovala, že čím víc se blížila chvíle, kdy se kluci měli, ukázat tím víc jsem byla nervózní a bála jsme se, aby Scott náhodou znovu neztratil kontrolu.

Abych na tu myšlenku nemyslela, beru do ruky mobil a píšu Isaacovi. Celý den se mi neozval, cítila jsme se dotčeně. Nechci, aby mě litoval. Jen jsem prostě potřebovala vědět, že je tady se mnou.

Odpověděl, že něco hledá v knihovně. Natolik mě to naštvalo, že jsem úplně zapomněla na Scotta i Stilese.

Opravdu jsme na ně nemyslela, do té doby než se ozval zvonek. Srdce se mi rozbuší nervozitou.

Jenže Scott je v pohodě, ovšem oči má plné bolesti nad tím co mi udělal. Stiles je roztěkaný a pořád se dívá okolo sebe jakoby se bál, že někde vykoukne stalker.

„Tak pojďte vy dva. Udělám čaj, hodně čaje," zkonstatuju.

Jen co se usadí, Scott už zpustí. „Emily, já..."

„Sklapni, Scotte."

Překvapeně zamrká. Nadechuje se, že něco řekne, ale já ho znovu přeruším.

„Je ti líto, že jsi mi ublížil, bylo to to poslední, co bys udělal a vyčítáš si to. Nechceš, abych se na tebe zlobila, ale zároveň si myslíš, že bych měla. Ještě něco jiného? Ne? Tak buď zticha."

Tím rozhovor se Scottem začal i skončil. Chvíli jsme si povídali o všem možném, všichni jsme se po dlouhé době aspoň na jeden večer uklidnili. Kluci mi vyprávěli, co se dělo během toho, co jsem byla mrtvá.

Už jsme doufala, že to bude jeden klidný večer, když zazvonil zvonek. Tázavě se podívám na Scotta.

Pokrčí rameny. „Nemůžu použit vlkodlaka, nevím, kdo tam je."

K mému překvapení za dveřmi stojí Isaac. „Co se děje?" zeptám se, když mu pohlédnu do očí.

Chytne mě za ruku, zavře dveře a jde se mnou do kuchyně.

„Allison málem zabila Lydii," řekne místo pozdravu.

„Cože?" zalapám po dechu.

„Vystřelila na ní šíp. Přímo do hlavy, ať už se s vámi děje cokoliv zhoršuje se to. Kdybych tam, nebyl, už by byla mrtvá."

Těžce dosednu na židli. Tohle nemůže být snad ani pravda.

•••••••••••••

Že mi chybí Guardien, jsem začala pociťovat za týden. V každé věci jsem ho hledala a nemohla se sžít s tím, že tady není.

Byla jsem zoufalá. Hodně zoufalá, že jsem zašla za Deatonem.

Podíval se na mě, od hlavy k patě a řekl. „Vím, že ti chybí." Pak mě pozval dovnitř. Sedla jsme si na židli.

„Nevím, co mám dělat, a jediný kdo by to mohl vědět, jste vy."

„Nejsem si jistý, zda ti mohu pomoc. Pomoc těm třem jsem také moc nedokázal..."¨

„Oni tady byli?" zeptám se zmateně.

Deaton přikývne. „Neřekli ti to?"

Zavrtím hlavou. „Mám pocit, že mi neříkají víc věcí. Asi mi nevěří, nebo tak. Nedávno jsem je viděla s tou novou dívkou u stolu, když jsem obědvala s Roxi. Nejspíš už mě stihli nahradit." Ucítím, jak mě svědí očí od slz.

„Myslím," přitáhne si ke mně židli. „Že to tak není."

Pohlédnu na něj se slzami v očích. „ Co jsem udělala špatně?"

Vezme mé ruce do těch svých. „Ty jsi nic špatně neudělala."

„Ale mám ten pocit, jako bych z jejich týmu vypadla. Jako bych bez Guardiena nic nebyla a pro ně vůbec nic neznamenala. Že když už nejsem jako oni, tak mě nepotřebují a nejspíš ani nechtějí v týmu. Asi musím být lepší, aby mě zase brali."

Deaton vrtí hlavou. „Ty víš moc dobře, že tohle není pravda. Co Stiles a Allison? Ti také nejsou nadpřirozené bytosti, jelikož nemusí být. Jsou to dobří kamarádi jako ty. Třeba si myslí, že potřebuješ chvíli čas, aby sis všechno urovnala v hlavě."

„Jenže já už nejsem jako oni," po tvářích mi tečou slzy. „Stiles je super chytrý, Allison je ta nejlepší lukostřelkyně, kterou znám. Jen já tam teď nepatřím. Připadá mi, že jsem opravdu mrtvá. Vůbec mi nepřipadá, že bych byla naživu. Přijde mi jako bych pořád byla mrtvá," rozpláču se naplno.

Vtáhne si mě do objetí.

Najednou mi to vadí a já se odtáhnu. „Omlouvám se. Já ... nevím, co se stalo," couvám ke dveřím. „Omlouvám se." Nahmatám kliku a vyběhnu pryč. Slyším, že za mnou Deaton chvíli běží a křičí moje jméno, ale po chvíli už nic neslyším. Během běhu se otočím. Nikdo za mnou nejde. Jenomže je noc takže si nemůžu být jistá.

Běžím k oblíbenému místu, do lesa kam jsem utíkala, když jsem žila s tátou.

Je to lavička zarostlá v kmenech dvou stromů vedle malého jezírka. Pro mě to bylo vždy kouzelné místo, a vždy jsem se zde mohla v klidu vybrečet, jako právě teď.

„Čekal bych, že budeš víc... mrtvá," ozve se naproti mně známý hlas. Až moc známý. Vyděšeně vzhlédnu. Nevím, jak dlouho tady sedím. Ale už je dost zima.

„Co tady chceš!" zavrčím naštvaně směrem k němu. Ta zrůda!

„Řekněme," obejde strom, u kterého stál a začne se ke mně přibližovat. Měla bych být vystrašená a utíkat pryč, ale neudělám to. „...že jsem si chtěl zkontrolovat svoji smečku a možná i prohlédnout."

„To že jsi mě kousl, ještě neznamená, že jsi moje alfa, ty zrůdo!"

Drze se na mě usměje. „Preferuji, Deaucalione. Musím uznat, že jsem si nikdy neuvědomil, jak krásnou ženu jsem... kousl," řekne svůdně.

Zamračím se na něj. „Tohle mě má potěšit?" Vyšvihnu se na nohy.

„Roztomilé," pousměje se. „Je roztomilé, jak si myslíš, že se mnou můžeš bojovat, ale já vím, že už nejsi Guardien. Já to dokážu vycítit," začne se ke mně přibližovat. „A taky vím, něco co ty ne."

Couvám od něj pryč. „Co víš?"

„Pokud tě někdo kousne. Tentokrát to nepřežiješ." Přirazí mě ke stromu. Ani jsme si nestihla všimnout, že by se pohnul z místa.

„Já se o to ani neprosím!" nasyčím přes zatnuté zuby.

„Už nějakou dobu vás sleduju a vím, že tě úplně vystrnadili. Už tě nepotřebují, když nejsi vlkodlak, když nejsi Guardien. K čemu bys jim byla?" lepí se na mě celým svým tělem. Snažím se dostat pryč, ale proti vlkodlakovi nemám šanci.

„Mě nezajímá, co si myslíš!"

Zasměje se, hrdelně strašidelně až mi z toho naskočí husí kůže. „Jenže já cítím, jak se bojíš. Já cítím, že tě v týmu nepotřebují. Já cítím... tvoji krev!"

Zachvěju se a snažím se opřít o jeho hruď, abych ho dostala od sebe co nejdál.

„Víš, proč jsem ti pořád ubližoval a proč jsem tě za každou cenu chtěl mít u sebe? Jelikož jsem potřeboval tvoji krev. Vím, co ze mě ty roky zabíjení udělalo. Lačním po krvi, lačním po tvojí krvi."

Vyjeknu, když ucítím bolest na pravé ruce. Škrábl mě drápem. Krev mi setře na prst a celý ho oblízne, okamžitě se mu oči mění na svítivě modrou barvu. Narostou mu tesáky.

Jedním tahem mi rozepne bundu a roztrhne vršek trička, kde mám škrábance od Scotta, zalepené nemocniční náplastí. Náplast prudce strhne až zaječím bolestí, jeden dráp zahoří do zahojující se rány. Začnu sebou házet a ječet bolestí.

„Když tě zabila, jen jsem myslel na to, že všude cítím krev. Tvojí krev... a teď když tě tady mám, už nic jiného nepotřebuji...," přeruší ho hromový řev.

„Deucalione!"

Odstoupí ode mě a v očích má hrůzu. Padnu na zem, celá se klepu.

Stojí tam celá Scottova smečka. Okamžitě si uvědomím, že jsem nepomyslela moje smečka, ale jejich. Nevím, jak to Scott udělal, ale proměnil se na Alfu a teď se dívá na Deucaliona vražedným pohledem.

„Slíbil jsem ti, že jestli se vrátíš, tak tě zabiju a je mi jedno co to udělá s barvou mých očí."

„Nech ho jít," hlesnu. Všichni se na mě překvapeně podívají. „Nestojí ti za to."

A s tím upadám do spánku nebo omdlení, sama nevím.