Ahoj! Moc se omlouvám kapitola není v dobu kdy jsem slíbila, pořád si ještě zvykám :D Kapitola se vůbec nepovedla, ale doufám, že se najde aspoň jedna dušička, které se líbit bude.

 DALŠÍ DŮLEŽITÁ VĚC, PROČ NEVYŠLA KAPITOLA JE... že jste sice dávali hlasy, ale já jsme byla s minulou kapitolou hodně nervózní a ani jsem vám nestála za ten jeden komentář! I kdyby měl byl záporný... Hodně mě to mrzelo a vůbec se mi nechtělo do další kapitoly. Takže vás vyzývám:

 PIŠTE KOMENTÁŘE AŤ VÍM, JESTLI MÁM PSÁT JEDNOU TÝDNĚ NEBO JEDNOU DO MĚSÍCE. 

 Adél :) 

„Musím s vámi mluvit, naprosto tomu nerozumím a neuvědomila jsem si to dřív!" přecházím po obývacím pokoji. Zavolala jsem Scotta a Stilese, abych jim to řekla. Isaac sedí v křesle a maličko se mračí.

„Co se stalo?" zeptá si Stiles. Všimla jsem si, že má kruhy pod očima, už když přišel. Tvrdil, že se jen nevyspal, doufám, že má pravdu.

Podívám se na Scotta. „Dokážeš to vycítit?" urychleně zavrtí hlavou. Co se to s nimi děje?

„Nejsem vlkodlak. Ani Guardien. Jsem obyčejný člověk," vyhrknu.

Překvapeně se na mě podívají a pak se podívají na sebe.

„A-ale to není možné. To prostě nejde, jen tak vymazat..." zakoktá se Scott.

„Já vím, ale prostě je pryč!" řeknu zmateně a rozhodím rukama.

„Jsi si jistá?" zeptá se Isaac.

Povzdechnu si a dojdu do kuchyně, kde si vezmu nabroušený nůž. Vejdu do obýváku a hrot si zatlačím na zápěstí. Isaac vystartuje jako střela a nůž mi sebere. „Zbláznila si se?" naštvaně zakřičí.

Zamračím se na něj. „Zahojí se to. Ale jako vlkodlak, bych to už měla zahojené. Nemám!"

„To je zvláštní," zamyslí se Scott a zamračeně si mojí ruku přeměří. „Není – chci říct – nemělo by to být možné..."

Založím si ruce na prsou, opatrně, abych si tričko nepotřísnila krví. „A dost. Ani se nesnažte dělat, že nad tím přemýšlíte. Co se to s vámi děje?" zeptám se naštvaně. „Nechci po vás abyste kvůli mně Bůh ví co dělali, jen jsem chtěla aby MOJE alfa věděla, že už má dva lidské členy ve smečce, ale s vámi něco není v pořádku!"

„Je toho hodně, málem mi zabili taťku a jemu mamku. Potřebuju klid aspoň chvíli," odpoví Stiles. Nemusím být vlkodlak, abych poznala, že lže, ale nechám to být a přikývnu.

Ještě chvíli u mě byli, ale vypadali jako leklé ryby tak jsem je poslala vyspat se.

Vydržela jsem to do oběda, kdy se nám nikam nechtělo tak jsme něco rychle uvařili s Isaacem sami. Potom jsme ho zavalila otázkami. „Co se s nimi stalo?"

Isaac si povzdechne. Ležíme na gauči a koukáme na televizi. Vezme do ruky ovladač a vypne ji, abychom měli klid.

„Když jste byli v Nemethonu, museli něco udělat, aby vás dostali zpět," vymáčkne ze sebe.

„Co udělat?"

„Já tomu pořádně nerozumím! Nevím, co to bylo. Jako bychom je přenesli do jiné dimenze, nebo něco takového. Deaton je varoval, že je to může pozměnit. Nějakým způsobem. Nevím, co se jim stalo, ale něco určitě."

Zamračeně se koukám na zeď. „Moc tomu nerozumím," přiznám.

„Ani já, ale doufám, že budou brzo v pořádku," řekne Isaac.

Další den, jsem musela do školy. A musela jsem za ředitelem, vysvětlit mu proč jsem tam tak dlouho nebyla. Nakonec se nechal obměkčit. Vymyslela jsem si historku, že jsem se bála otce a musela odjet za maminčinou sestrou, ovšem nakonec jsem zjistila, že to byla jen její kamarádka. Uvěřil, ale potřebuji omluvenku podepsanou od Natalie.

Což můžu vyřešit později.

Isaac šel do kopírky, a já musela přes dvůr do školy. Zahlédla jsem Scotta, který vyděšeně utíkal a pořád se díval dolů... na svůj stín?

Běžím za ním, doběhne do stínu, kde se střetne se Stilesem.

„Scotte!" vykřiknu, než něco Stiles začne říkat.

Otočí se na mě. „Jsi v pořádku?" zeptám se zmateně.

„Jsem v pořádku," řekne nepřesvědčivě.

Stiles ho ignoruje. „Ne, nejsi. Děje se ti to taky, že jo?"

„Jak to víš?"zeptá se Scott zaskočeně a pořád vyděšeně.

„Protože se to děje vám všem třem." Doplní Lydia, která se za nimi objevila s neklidnou Allison.

Otočí se a pokračuje do školy. „Lydie!" doběhnu jí a ti tři se nervózně šinou za námi. „Co se jim stalo?"

„Museli se obětovat, aby vás našli. Dávali moc Nemethonu a teď je to nejspíš poznamenalo."

„Copak, oni nevěděli, co se stane, když se budou obětovat?" zeptám se nejistě.

„Věděli. Deaton je varoval, ale znáš je, ne?"

Lydia rozrazí dveře do školy. „No, teď bychom se měli zamyslet, kdo je zde bláznivý."

„My nejsme blázni!" ohradí se Allison naštvaně.

„Halucinace? Vidění, něčeho co není? Jo lidi, jste v pořádku!" řekne ironicky Lydia.

„Nemyslím si, že by to byli blázni," zapojím se do rozhovoru.

„Děkuju," podívá se na mě vděčně Allison a Lydia na mě hodí pohled Nekecej-tu-blbosti.

„Prostě je jen pro nás těžké se vrátit, do normálního života. Byli jsme obětování, přejde to."

„Emily byla mrtvá a očividně s tím problém nemá," odkašle si Lydia.

Stiles se na ní zamračí. „Musíme na sebe dávat navzájem pozor, ano?"

Přikývneme. Když Stiles projde kolem Lydie, ukáže na ní. „Lydie, přestaň si to tolik užívat!"

„Co?" dělá jakoby nic a já se uchechtnu a jdu do třídy. První hodinu s nikým z nich nemám.

Překvapí mě, že tam uvidím dvojčata. O něčem se baví, ale když vejdu, zpozorní a koukají na mě jako na ducha.

Moc jsem o hodině nevnímala, byla nervózní, že na mě oba tak koukali. Když zazvoní na přestávku, rychlostí blesku se vypařím pryč. Na chodbě je rušno a já doufám, že ztratili mojí pachovou stopu, pletu se.

Vidím, že Ethan jde naproti mně, tak se otočím, ale tam už stojí Aiden. Pevně mě chytá za ruku, abych se mu nemohla vyvléknout, ale nedrtí mi jí, jako obvykle. Jen ji drží tak, abych neutekla a zatáhne mě do hudebky, kde se první tři hodiny nikdy neučí.

Konečně mě pustí a oba se ostaví, ke dveřím. Oni se na mě dívají...starostlivě?

„Co se s tebou stalo?"

„Taky zdravím," odpovím znuděně.

„Co se s tebou stalo? Byla jsi pryč tak dlouho."

Zamračím se na ně. „Proč se staráte?" pořád na ně mám trochu vztek.

„Vždy jsme se nějakým způsobem starali!" ohradí se Aiden a Ethan přikývne.

Povzdychnu si. „Copak vám to nikdo neřekl?"

„Řekli nám, že jsi zemřela. Deucalion nám to řekl, než odešel. Uviděl tě umírat. Co se tedy stalo?"

„Zemřela jsem," řeknu chladně.

„Emily, my dokážeme vycítit, že nejsi vlkodlak, co se stalo?"

Zvednu ruce do vzduchu. „Já nevím! Dobře? Nevím. Taky si nic nepamatuju, ale jsem teď naživu tak si to pokusím vychutnat." Obejdu je a než otevřu dveře, otočím hlavu na stranu. „Příště stačí říct, že si potřebujete promluvit. Nemusíte mě nikam vláčet, už tu není nikdo, kdo by vás za to potrestal."

Další hodina, kdy nevnímám a přemýšlím o dvojčatech.

Další hodinu mám se Scottem a Stilesem. Jsem ve třídě naproti Stilesově skříňce, tak tam na ně počkám.

Když jdou směrem ke mně, jsou rozhození.

„Jak ses měla?" zeptá Scott zdvořile, ale něco ho trápí.

„Hůř než vy ne. Co se stalo?"

„Asi potřebujeme víc času na to, dostat se zpátky do normálu," mluví spíš ke Stilesovi.

„Jo, možná pomůže nepřemýšlet na to, že jsme v Beacon Hills s nadpřirozenýma potvorama," odvětí Stiles a snaží se otevřít zámek. „Je tu velká možnost, že se do normálu, prostě nevrátíme."

Na to nemáme co říct. Stiles začne tahat za zámek a pak se na něj zamračí, jakoby nechápal, co tam je. „Stilesi?" zeptám se.

Podívá se na mě. Vystaršeně. Sáhnu mu na ruku, ve které drží zámek. Třese se.

„Klid, podívej se mi do očí. Hlavně klid... Scotte?!" vypísknu. A Oba se Stilesem se na něj podíváme. Oči mu rudě září. „Chlape, tvoje oči!" upozorní ho Stiles a pouští jak zámek, tak moje ruce.

„Co je s nimi?"

„Září ti!" odpovím panicky, zatímco se Stiles ujišťuje, že na nás nikdo nekouká.

„Jako teď?" zeptá se natvrdle.

„Ano, teď! Přestaň, musíš přestat!" šeptá Stiles panicky.

„Já nemůžu! Emily já nemůžu," říká panicky a snaží se dívat pod sebe.

„Klid! Nic se neděje. Pamatuj na začátky. Dívej se dolů!" Chytneme ho za ramena a nasměrujeme do prázdné třídy. Stiles za námi zamkne.

„Scotte, poslouchej mě, musíš si uvědomit priority, hlavně dýchej! Buď v klidu, nic se neděje!" snažím se ho uklidnit. Scott si chce sundat batoh, ale stáhne s tím i košili.

I já odhodím batoh, on jde co nejdál od nás, ale já jdu pomaličku k němu. „Scotte, to je v pořádku, hlavně buď v klidu, soustřeď se na nějaký zvuk, třeba tlukot vlastnímu srdce!"

„Běž ode mě pryč!" zavrčí na mě.

„Scotte, klid ty mi nic neuděláš!" přesvědčuji ho a pořád k němu jdu.

„Nevím, co se stane, běž zpátky!" zakřičí na mě v panice, ale já k němu dojdu.

„Nic se nestane, jsi pravá alfa, ty mi neublížíš!"

Zuřivě se na mě podívá. Ztuhne mi krev v žilách, když spatřím jeho oči. Jakoby tam vůbec nebyl Scott, jen zvíře, které vidí kořist. „Scotte?" kuňknu zaraženě.

Scott se rozmáchne a drápy mě sekne do hrudníku, až mě to odhodí ke Stilesovi.

Ležím na zemi a z ran mi teče krev. Stiles se ke mně sehne a zděšeně se na mě dívá. Oba se podíváme na Scotta, když zavyje.

Po rukou mu teče krev, zarazil si drápy do dlaní. Vyčerpaně klesne na zem a Stiles za ním jde.

Co se to tu ksakru stalo, když jsem byla pryč?

„Scotte?"

„Bolest z tebe dělá člověka," řekne mrtvolným hlasem.

Podívám se na svou hruď, vážné to snad není, ale bolí to jako čert. Tepe v tom a krev z toho pořád teče.

„Scotte, tohle není jen v našich hlavách. Tohle je skutečné. Akorát se to zhoršuje. Já musím křikem sám sebe vzbudit, jinak bych se neprobudil. A někdy si ani nejsem jistý, že jsem ve skutečnosti vzhůru!"

„Co tím myslíš?" zeptám se a oni se na mě podívají.

„Víš, jak poznáš, že spíš? Ve snech nemůžeš číst. Poslední dobou s tím, mám problém. Prostě jako bych neviděl ta slova, jako byla všechny písmena proházená."

„Ani teď ne?" zeptám se ho. Zvedne se, oči upřené na plakát u dveří.

„Nemůžu přečíst ani slovo."

Jen co to řekne, někdo začne mlátit do dveří jako zběsilý.

Vyděšeně se podíváme na dveře. V okénku se objeví Isaacova hlava. „To je Isaac," hlesnu.

Stiles přiskočí ke dveřím a odemkne. Isaac okamžitě skočí dovnitř a přispěchá ke mně.

„Panebože!"

„Isaacu, vypadá to horší, než to je."

„Slyšel jsem Scottovo vytí a pak jsem cítil, tvojí krev, bylo to tak intenzivní!" mumlá zběsile.

„Isaacu jsem v pořádku," přesvědčím ho a snažím se postavit na nohy, ale s úšklebkem to vzdám.

„Nejsi. Kdo ti to sakra udělal?"

Už chci říct, že to je jedno, ale Scott se na něj podívá. „Já to byl Isaacu. To já jí to udělal, a můžeš si být jitý, že se cítím příšerně."

„Scotte!" zařve Isaac.

„Nechte toho!" zaječím.

„Isaacu, budu potřebovat jet domů, abych to ošetřila, nebo aspoň vydesinfikovala..."

„Jedeš do nemocnice. Melissa se ti na to podívá," řekne rozhodně, a jelikož se dávno zvonilo na hodinu vezme mě do náruče a v klidu mě nese ven ze školy.

Melissa mi to vyčistila, ale byla s tím silně znepokojená. Když jsme šli k autu, abychom jeli domů neodpustil si Isaac připomínku.

„První den ve škole a už jsi v nemocnici. Tohle bude zajímavý rok."

4뵡