„Tohle je Kubiš. Tenhle Opálka, to byl velitel našeho výsadku. A tyhle dva neznám," třesoucím se hlasem dokončoval voják svou zradu. Doufal, že ho Němci pustí, neměl jim přece už co říct. Ale...  ,,Počkejte! To nejsou všichni! Ještě tam musí někdo být."

„Kde?" vyštěkl důstojník. 

,,Já... Já nevím... Myslím že mluvili o kryptě," vykoktal Čurda. 

 Z rozmlácenýho kostela...

,,Říkají mi, že vám mám říct, abyste se vzdali. Tak vám to říkám."

,,Du Arschloch!" Další facka dopadla na tvář ctihodného otce Petřeka. Už jich bylo tolik, že to nevnímal.

,,Vzdejte se!" křikl do krypty německý důstojník. Odpovědí mu byla palba. Chytil zbitého kněze a postavil ho před sebe jako štít.

... tak vtiskl jsem mu do dlaně lahvičku od parfému

Voda už jim sahala do pasu a stále přibývala. Opřel se hlavou o chladnou zeď. Zhluboka dýchal. Vyklonil se zpoza rohu a zasypal palbou několik vojáků, kteří pronikli do krypty. V jeho starém dobrém Coltu hrklo. Došly náboje. Rozhlédl se po ostatních parašutistech. Byli na tom stejně. ,,Pánové..." hlas mu selhal. Nebylo třeba nic říkat. Šetřete si ten poslední pro sebe, tak je to učili. 

Promiň mi to, Malino. Počkám tam na tebe.

... co mě čeká a nemine... 

,,Nastupovat! Dělejte!" Přeplněný vlak se dal do pohybu. Čtrnáctiletá dívenka se tísnila mezi mnoha ostatními. Nebyl tam nikdo tak malý jako ona, ale všichni mysleli na to samé. Co bude? Kam jedou? Na druhou otázku byla odpověď snadná - tam, kde je nikdo neosloví jménem. Na první - lépe nepřemýšlet. „Jindřiško!" vykřikla její matka. Konečně se k ní prodrala. Pevně ji chytila za ruku. Jindřiška mlčela. Bála se, nevěděla, co jí čeká, ale neplakala. Po výslechu už jí nezbyly žádné slzy.

Tak hlídali jsme oblohu, pozorujíce ptáky...

Zilke se přitulila k matce. Pořád toho moc nechápala, ale tomu, co se dělo nerozuměl nikdo. ,,Mami? A proč ti pánové zabili tatínka?"

Lina si povzdechla a zamrkala aby zahnala slzy. Tohle bylo tak těžké. ,,Jejich pan prezident jim to nařídil. Oni si totiž mysleli, že tatínek je zlý."

,,Aha," proneslo děvčátko zamyšleně. Objalo matku ještě pevněji. ,, Takže tatínek je v nebi?"

,,Ano, miláčku. Je v nebi." Už se jí slzy nepodařilo zadržet. Otřela si je hřbetem ruky. 

,,Frau Heydrich, wir warten auf Sie," řekl sluha ve dveřích. ,,Ich komme," zavolala v odpověď. Naposledy pohladila svou dcerku po vlasech. ,,Už budu muset jít, Zilke." 

,,Mami, tak já pohlídám, kdyby nám tatínek z nebe mával."

...to asi ptákům záviděl, že mohou poletovat

Byl tu už věčnost. Seděl a promítal si své nejhorší představy na bílou zeď ,,biografu". Zrádce. Jako by mu někdo to slovo natiskl do hlavy. Nemohl na něj přestat myslet. Zrádce. Jsi zrádce. Řekls jim, kde jsou. Už se nebál. Stejně by mu to bylo k ničemu. Jen doufal, že ho pustí. Vždyť tu nebyl potřeba! Záviděl svému otci, že měl dost odvahy spáchat sebevraždu. Alespoň teď byl volný, na rozdíl od svého zbabělého syna. 

A tak jsem pozbyl anděla... 

Bylo to kruté. Bylo to nelidské. Bylo to děsivé. Bylo to hrdinství. Byla to zbabělost. Byla to odvaha. Byla to nenávist. Ale nezapomeňte. Nikdy.