Když přicházím domů, stojíš u dveří a culíš se od ucha k uchu.

„Drahý, chtěl bych ti něco ukázat," oznamuješ a líbáš mě na čelo. V tu chvíli čekám, že ke mně dotáhneš své nové oblečení nebo hodinky. „Zavřel bys oči?" ptáš se mě.

Ty se mě doopravdy... ptáš. Nepřikazuješ. 

Usmívám se, a když mě jemně chytáš za kypré zápěstí, nechávám se ovládnout tmou.

„Nepodváděj."

Srdce mi radostně tluče, když mi do rukou dáváš cosi plyšového. Najednou zírám na protáhlý úsměv vycpaného jednorožce. „Pro koho je?" 

Zhlížíš ke mně s pozvednutým obočím. „Pro tebe, pochopitelně. Pro koho jiného bych kupoval dary? Domníval jsem se, že by ti to udělalo radost."

Poprvé za celý náš vztah jsi nemyslel jen na sebe a přinesl mi dárek.

Asi omdlím. A pro tebe jsem schopný to podstoup–