Kdykoli se tě ptám na tvou rodinu, měníš téma. Přijde mi to zvláštní, vždycky rád povídáš o věcech, které jsou ti blízké.

Ty se mě zase většinou neptáš na nic, co se netýká tebe. Nezajímá tě, kam bych chtěl jít, ani co bych chtěl dělat, jako bych plýtval tvým časem. Ale z nějakého důvodu pořád doufám, že se to změní a náš vztah bude fungovat.

Jenže moje naděje se každým dnem víc a víc vypařuje.

Dneska jsi přišel hodně pozdě, a hned nato jsi mě zase nechal samotného a zavřel ses v pokoji.

S kým jsi byl?

Proč přede mnou schováváš léky?

Mám strach. 

Jenže pro tebe jsem to schopný podstoupit.