Občas máš vážně zvláštní nálady, při kterých tě nepoznávám.

Jen beze slov sedíš, v rukách žmouláš ucho hrnečku a vypadáš tak zamyšleně a smutně. 

Ale kdykoli se tě zeptám, jestli si v pořádku, jen mlčíš nebo se mile usmíváš.

Proč? Tak moc mě to zajímá. Tak moc bych chtěl vědět, co se ti honí hlavou.

„Chtěl bych tě namalovat," promlouváš najednou, prstem přejíždíš po vrchní straně hrnku. Trhám sebou.

„Mě? Proč zrovna mě?"

„Je zcela přirozené, že lidé touží zvěčňovat překrásné věci," říkáš monotónně a já cítím, jak rudnu.

„Tak... klidně."

„Budiž. Svlékni se tedy."

... A pro tebe jsem schopný to podstoupit.