„Co ta taška?" ptáš se s jasnou obavou. Pozoruju tě ledovým pohledem, kterým se snažím zakrýt strach.

Ty tvoje výkresy v bratrově ordinaci, ty ohavné, násilné čmáranice...

„Je konec. Mám toho dost," promlouvám a sleduju, jak se zhluboka nadechuješ. Chci s tebou být nadobro hotový, jenže se mi stavíš do cesty.

„Nemůžeš odejít. Nemůžeš," řečníš a pevně mě chystáš za ramena.

„Najednou? Před týdnem jsem ti dělal ostudu a dneska už na mně zase záleží?" vyčítám ti.

„Ne, já ne–" vydechuješ. Chvíli na sebe jenom zíráme, pak se ti očima prohání mrazivá jiskra. Teď máš ledový pohled pro změnu na tváři ty. „Nenechám tě odejít."