Podávám mu papír a sleduju, jak se s přimhouřenýma očima snaží přečíst můj dětský rukopis. Po vyluštění pozvedává jedno obočí. 

„To jsou... léky na obezitu? Na předpis?" Naklání se víc ke mně a prohlíží si mě. „Nebuď hlupák."

Jenže mně se připomíná cizí vůně dámského parfému u nás v ložnici a v hlavě opakují tvoje slova:

Měl bys trochu shodit. Trochu víc.

„Zajdi mi pro ně, prosím. Jsem tvůj bratr, udělej to pro mě–"

Směje se. „A právě proto to neudělám. To se ti zase v pračce srazil svetr?"

Chci něco namítnout, jenže chodbou se naléhavě ozývá jeho jméno.

„Mám za chvíli pacienta, ale... počkej tady. Neskončili jsme," přikazuje. Papír strká do kapsy kalhot a dlouhými kroky odchází.