Nějakou dobu zírám na bílé dveře před sebou. Na večer máš prý nějaký program a přijdeš až pozdě v noci, proto jsem odešel. Nebudu na tebe čekat jako pes na páníčka. Už ne.

Zhluboka se nadechuju a možná až moc silně klepu. Jakmile se z místnosti za dveřmi ozývá mužský hlas, couvám dozadu a v rukách žmoulám křivě vytržený papír. Několikrát si ještě čtu ceduli před sebou.

PsyD. Theil

Myslel jsem si, že už tady nikdy stát nebudu.

Netrvá dlouho, než se přede mnou objevuje osoba v bílé košili.

„Tak ze všech možných lidí bych tady tebe čekal nejmíň. Děje se něco?" Shlíží na mě.

„Něco od tebe potřebuju."