V tichu sedíme naproti sobě, výhled na tvůj bezchybný obličej mi znemožňuje menu, do kterého seš začtený už nějakou dobu.

„Co si dáš?" ptám se. Na moment jídelní lístek sklápíš a díváš se na mě uhrančivým pohledem, jako by moje otázka byla urážkou.

„Nic. Všechno to má hrozně tuků," mumláš s opovržením a menu jen tak odkládáš zpátky na své místo jako nějaký kus hadru.

Nezeptáš se, co si dám já. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli tě to vůbec zajímá. Protože tohle jsi byl vždycky ty.

Nejvíce se staráš o sebe a nic pro tebe není na stejné úrovni.

Jenže pro tebe jsem to schopný podstoupit.