„Kolikrát jsi s tím chlapem byl?" ptáš se, když mě vezeš z intru. Máš kruhy pod očima, jako bys nespal několik dní.

„Dvakrát," odpovídám upřímně.

Frkáš. „Nemůžu uvěřit, že jsem prohrál proti nějakému ošoupanému Francouzovi. Už se s ním nikdy nescházej, nechci tě s ním už vidět."

Zamračím se. Copak jsem nějaký pes, abych poslouchal tvoje rozkazy?

Neobtěžuju se s odpovědí, autem se proto roznáší ticho doprovázené jen hudbou z rádia.

„Nemrač se, máš přenádhernou tvář. Miluji ji pozorovat." Zbytek dodáváš skoro až šeptem: „Předně zatímco spíš."

Překvapeně vraštím obočí. „Sleduješ mě při spaní?"

„Celé hodiny. Doháníš mne k bláznovství." A usmíváš se.

Asi nikdy ten úsměv nedostanu z hlavy.

Děsíš mě.