Znovu sedíš v tom křesle a znovu v rukou držíš ten deník. Ale vím, že ho nečteš. Nenápadně mě pozoruješ zpoza stránek.

„Jak jsi to myslel?" ptám se a ty mi okamžitě věnuješ pozornost, jako by nic jiného neexistovalo. Vnitřně se culím. „Že máš celý šanon věcí o mně–"

„Tak, jak to zní," říkáš prostě.

„Zní to... děsivě."

„V tom případě to nejspíše děsivé jest," krčíš rameny, svůj pohled máš pořád upřený na mě. „Víš, že tě miluji, že ano?" šeptáš s úsměvem, ale nečekáš na mou odpověď. „Nebylo by v mých silách bez tebe žít. Už se nikdy nescházej s jinými muži."