Sedíš v křesle a listuješ v nějakém starém deníku.

Už přes tři dny ses nevychloubal.

Už přes tři dny ses neobdivoval v zrcadle.

Zničil jsem tě?

„Vyděj něco," promlouváš najednou. Vzhlížíš ke mně, prsty přejíždíš po ohořelých hranách desek knihy. „Miluji tvůj hlas. Je jako strdí."

Mlčím a jen se na tebe dívám, polovině věcí, co jsi právě řekl, nerozumím. Překvapuješ mě, tuhle tvou osobnost jsem ještě nepotkal.

„Arci nedokáži vystát tvé ticho," dodáváš skoro až bolestně. „Nutí mne chtíti mřít."

Když pořád nic neříkám, přecházíš ke mně a suneš si mě do objetí.

Cítím, jak ti rychle bije srdce.

Miluješ mě?