Seokjin se nervózně zachvěl. V těle se mu usadil podivný pocit, když během svých oprav nikoho nepotkával. Povzdychl si, spojil poslední drátek a uzavřel prostor víkem. Veškeré nářadí uklidil a vyšel z místnosti Admin, aby se v chodbě mohl rozhlédnout.

Loď byla podivně tichá. Stále byl slyšet její chod, v pozadí hučely obrovské motory společně s reaktorem, kdyby přešel do skladu, mohl by zaznamenat i zvuky přístrojů z místnosti s elektronikou. Vše to ale působilo jako tiché klapání, cvakání a hučení jen tak do prázdna, téměř jako kdyby plavidlo bylo samostatně žijícím tvorem.

Kousl se do rtu. Už po smrti Jungkooka se měli zmobilizovat a provést vše možné, aby se na vraha přišlo. I kdyby se měl zrádce dozvědět všechny detaily o tom, co ostatní věděli, nejspíš by to bylo mnohem efektivnější. Mezi posádku však byla úspěšně vnesena nedůvěra, která jim zabránila spojit síly a sdílet názory jen kvůli strachu, že posluchač by mohl být právě oním zrádcem.

Změnilo by něco, kdyby se vrah dozvěděl o všech informacích, které shromáždili? Možná, ale pořád by se nacházel s nimi na jedné lodi, bez možnosti útěku. Mělo jim vystačit nebát se jediného, a to zůstat po dvojicích. Kdyby se vrah odvážil zabít, musel by zabít právě člena ve své dvojici – a tím by byl poté odhalen, bez šance se ubránit, jelikož by zbyl sám proti čtyřem.

Oběť jednoho člena posádky rozhodně zněla lépe, než obrázek vyvraždění všech. Seokjin ale měl pochopení pro to, proč se k takovému kroku nepřistoupilo. Bylo těžké představit si obětování jednoho člověka jako nějaké lovené zvěře pro údajné vyšší dobro. Byl přesvědčený, že by si to nikdo z nich neodpustil.

Navíc na ně tlačily psychické faktory. Nikdo zřejmě nečekal, že by se taková věc vůbec mohla stát, natož aby někdo byl připravený na její rychlé a efektivní řešení. Možná se jednalo o jedny z nejchytřejších lidí v oboru, ale nikdo nemohl být v takové situaci naprosto klidný a schopný ji zpracovat prakticky jako stroj.

Strach hrál v celé té věci nejdůležitější roli. Ať už to byl strach o život ostatních či o život vlastní, stal se vrahovi rozhodně užitečnou pomůckou. Ve strachu se schovávala moc a síla. Strach dokázal efektivně manipulovat. Ovlivnit natolik, že i ten nejvíce racionálně myslící člověk byl ve své podstatě naprosto bezbranný. Až to skoro působilo uboze, že se taková vrstva inteligence nechala zahnat do kouta.

Seokjin jejich počínání omlouval, jak jen mohl. Nakonec byli jen lidmi. Navíc přáteli. Bylo přirozené bát se o ostatní a vyděsit se samotnou představou smrti, natož pak smrt blízkých zažít na vlastní kůži. Nikomu by takovou zkušenost nepřál, i kdyby to měl snad být jeho největší nepřítel.

Pro něj osobně bylo téměř nemožné sledovat mrtvolu a uvědomit si, že daný člověk byl skutečně mrtvolou. Že v něm nezbyla ani kapička života, srdce přestalo bít, plíce nenabíraly vzduch. Těsně po smrti vypadala lidská těla tak klidně... tak mírumilovně a stále nějakým zvláštním způsobem živě. Jako kdyby dotyčný jen spal, přestože třeba s krvavou dírou v zádech.

Nebyl to pro něj lehký pohled, to nejspíš pro nikoho. I z Yoongiho, který bez zjevných emocí uklízel po mrtvolách, cítil neskonalý žal. Poznal, jak uvnitř křičel a plakal, jak neskutečně moc trpěl proto, že ho jeden z jeho nejbližších opustil. A jak teprve bolela myšlenka, že je všechny připravil o život někdo, koho též považovali za přítele.

Znovu si ztrápeně povzdechl. Zaplul zpět do Admin, aby se podíval na speciální kamery. Potřeboval zjistit, kde se nacházel ten poslední zbyteček posádky.

Namjoon procházel chodbou od dolního motoru a mířil k přední části lodě. Už dvě hodiny na palubě nikoho nepotkal, což ho značně zneklidňovalo. Olízl si rty, neustále se rozhlížel kolem, usídlil se v něm nepříjemný pocit, že se stal lovnou zvěří. Upravil kurz, přičemž nadále pozorně poslouchal, jen aby mu neunikl jediný nepatřičný zvuk.

Věnoval svůj čas několika dalším úpravám a opravám na lodi, načež se vydal do jídelny. Něco v jeho hlavě mu našeptávalo, že bylo zbytečné se nadále schovávat. Pouze se vyhýbal nevyhnutelnému. Došel do středu rozlehlé místnosti a rozhlédl se po ní. Bez ostatních členů posádky působila prázdně.

Zdálo se mu, jako kdyby slyšel tikat hodiny. Na palubě se žádné kromě digitálních nenacházely, tudíž ve skutečnosti jemné tikání ručiček poslouchat nemohl – v jeho hlavě jako kdyby však pomalu utíkaly jeho vlastní hodiny, pomalu čekající na své zastavení, pomyslné odbytí a tiknutí posledního ťaku. Čekající na jeho smrt.

Prsty zalovil v náprsní kapsičce a vytáhl z ní flash disk. Při pohledu na malinký, dobře známý přívěsek téměř zaúpěl. Měl se s tím svěřit ostatním, neměl si nechávat zjevné důkazy sám pro sebe. Tehdy se však ještě nezdály být tak stoprocentně udávající, spíše nejisté, nejasné, diskutabilní.

Zaslechl kovové zaskřípání a otočil se. Chvíli zmateně těkal očima po místnosti, než sklopil pohled k zemi. Z šachty vedoucí pod místnostmi vylézal muž ve sněhově bílém skafandru a Namjoon musel sám na sebe zanadávat, že jeho jinak bystrý mozek v téhle věci nezapracoval. Šachty; bylo to tak zjevné a samozřejmé, přesto v úvahách o pohybu vraha selhal. Měl myslet víc jako on. Víc se zamyslet nad tím, co by on sám udělal, kdyby chtěl všechny členy posádky zabít.

Seokjin zavřel poklop a zůstal stát těsně u něj. Do hodinek něco naťukal a Namjoon se zamračil, když se všechny dveře v jídelně zavřely a uvěznily je oba dva uvnitř. Zpanikařil, přestože jedinou změnou se stal fakt, že byl uzavřený v menším prostoru, než předtím. Skeld mu byl vězením už předtím.

„Máš něco mého," pronesl Seokjin tiše a mladík v tmavomodrém skafandru se podíval na flash disk. Byl by hlupák, kdyby mu ho jen tak vrátil. Pustil malý předmět na zem a zaryl do něj patou, až se pod ním ozvalo nepříjemné zakřupání, jak materiál úspěšně rozdrtil. Vyvíjel sílu, až se jeho chodidlo téměř setkalo s podlahou. Pak na staršího pohlédl.

Seokjin měl sundanou přilbu a ušklíbal se. „Nic jiného jsem nečekal," přiznal a vytáhl téměř na detail stejný flash disk, kterému scházel pouze malý přívěsek s logem společnosti pro vesmírné cestování a mimogalaktické výpravy.

Namjoon si nebyl přesně jistý, co by měl říct. Ani co by chtěl říct. Prostě jen stál na místě, napůl smířený se svým osudem, napůl připravený bojovat. Boj se však zdál marný, jeho přátelé už byli mrtví, kromě toho jediného – a toho již za přítele považovat nedokázal. Díval se na něj, oči plné výčitek a smutku, až by se nad ním starší mladík téměř slitoval, přitáhl si ho do náruče a slíbil mu ochranu před celým světem, celým vesmírem.

Muž v bílém skafandru dlouze vydechl. Zpoza zad vytáhl nůž, který se stal vražedným nástrojem při všech jeho činech a měl se zařezat hluboko do těla i tomu poslednímu, který na palubě zbýval. Prohlížel si ho, leskl se nejen jeho povrch, ale i tenká vrstva husté kapaliny na něm. Odraz v ostří působil skoro jako ten ze zrcadla a Seokjin vypadal zaraženě, skoro jako kdyby si další vraždu teprve rozmýšlel.

Pomalými kroky se vydal blíž k němu. Namjoon neuhýbal. Čekal na něj, dokud nebyl dost blízko, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Mezi pootevřenými rty mu unikaly nepravidelné výdechy, téměř nemrkal, jak zkoprněl strachem a i představa boje už se mu zdála směšná.

„Bude to rychlé," pronesl Seokjin měkce, jako kdyby promlouval k malému dítěti a vysvětloval mu, že píchnutí injekce nebylo tak hrozné, že se nemělo čeho bát a tak mělo zůstat statečným, držet na místě a nechat do sebe píchnout jehlu. Tím malým dítětem byl v tu chvíli Namjoon, zděšený z něčeho mnohem horšího, než bylo pouhé píchnutí jehly. Ten něžný příslib mu vehnal slzy do očí.

Pocítil ostrou bolest v břiše, zrazeně se koukl do tváře vraha, než jeho pohled sklouzl na ruku držící rukojeť nože. Modrý skafandr začínal zevnitř nasakovat krev, zatímco po vrchní vrstvě rudá tekutina pomalu stékala, aby mohla odkapávat na zem. Položil si na krvácející ránu dlaň, jako by tím snad mohl proud zastavit a zázračně ránu zhojit.

Netrvalo dlouho, než oslabený spadl na zem a ucítil, jak ho Seokjin chytil v podpaží a táhl k poklopu. Dostal ho dovnitř poměrně prostorné šachty a táhl ho jejími prostory někam dál. Ve zdánlivém bludišti se perfektně vyznal a bylo zjevné, že se těmi místy pohyboval často. Nezaváhal při jediné odbočce.

Jakmile Namjoonovo tělo odklidil, vylezl z šachty v místnosti pro zabezpečení a přešel k počítači ve vedlejší místnosti. Zapnul ho, několika kliknutími zahájil hovor s centrálou sídlící na Marsu a počkal, než mu muž na druhé straně hovoru pokynul, aby mluvil. Již skrytý ve svém skafandru přiložil mikrofon blíž k oblasti úst.

„Operace Genius Loci byla úspěšně dokončena," pronesl téměř robotickým hlasem, aby skryl svou nervozitu a podivné rozechvění. Pod zatmavěným sklem se ušklíbal, když zaslechl slova radosti a chvály.

Se zlomyslným šklebem pohlédl na údajně oskenované papíry na stole, ve kterých se nacházely naprosto chybné informace. Stal se tím největším zrádcem vesmírného průmyslu.

Galaxy NGC 3310
12. 9. 2000

Ve hvězdokupě galaxie NGC 3310 je několik stovek hvězdných uskupení. Na tomto snímku se objevují jako jasné, modré shluky, které kopírují spirální ramena galaxie.

▌│█║▌║▌║▌║▌║█│▌│█║▌║▌║▌║▌

Je to tady! Máme vraha!

Chci jen říct: prosím, počkejte na příští týden, kdy vyjde epilog. Neskutečné množství informací a vysvětlivek se bude nacházet právě v něm.

Jinak prosím, už teď na mě můžete mít dotazy, které zodpovím ve speciálním dodatku po epilogu. Tam přidám mimo jiné také podrobnosti, které se mi do příběhu nevešly c:

Zatím se tedy mějte!

Maya