Yoongi si podezíravě měřil své dva společníky. Zbyli na palubě jen tři. Taehyung zmizel – ačkoliv bylo zjevné, že zemřel a jeho tělo vrah odklidil dříve, než ho zbylí členové posádky našli. Nebyla však vyloučená ani možnost toho, že vrahové mohli být dva. Tuto možnost zvažoval už od začátku, ale kdyby byli Namjoon a Seokjin spojenci, nejspíš už by se dávno zbavili i jeho. Mnohem pravděpodobnější tedy bylo, že vrah byl pouze jeden.

Rozhodli se zůstat vzhůru přes noc. Nebylo by moudré nechat kohokoliv úplně samotného, či samotného s někým dalším. A tak seděli u kulatého stolu v jídelně, dopisovali těch pár informací do spisů, a kdykoliv někdo musel opustit místnost, automaticky ji opustili i oba zbylí obyvatelé. Všichni se tak po lodi pohybovali jako tajní agenti, připravení na nečekaný útok.

Dlouhé hodiny se však nic takového nestalo. Yoongi ve své ostražitosti ovšem nepolevoval. Během každé opravy se ohlížel a pečlivě poslouchal, aby mu neunikl jediný nepatřičný zvuk – nehodlal riskovat smrt kvůli vlastní hlouposti a neopatrnosti. Ať už byl vrahem kdokoliv, byl chytrý a dokázal by správně využít momentu.

Noc se zdála být nekonečně dlouhá. Yoongi už několik hodin nespal a nepřál si nic jiného, než se položit na jedno z lehátek v Medbay a konečně si odpočinout. To však nebylo možné. Musel pracovat přes limit, cpát do sebe energetické tyčinky, které jim ještě zbyly, a snažit se odvrátit svou případnou smrt.

Nebyl hloupý, aby si myslel, že by si na něj vrah netroufl. Vraždou by se sice odhalil poslednímu zbývajícímu členovi posádky, ale porazit jednoho člena bylo mnohem snazší, než bojovat se dvěma.

Vydal se k reaktoru, aby zkontroloval, zda vše fungovalo. Jeho taktika na udržení se v částečně čilém módu zatím fungovala – věnoval se kontrolám, hledal možné vady, zajišťoval vše, co by se jen náznakem mohlo jevit nebezpečným. Už byl dávno přepracovaný, potřeboval odpočinek ze všeho nejvíc, ale tlačil na sebe dál.

Netrvalo však dlouho, než se v Medbay zastavil u jednoho lehátka a bez přemýšlení si na něj sedl. V ten moment už mu bylo jasné, že neměl šanci vstát. Do několika minut usnul, sesunul se z lehátka dolů a pouze se o boční stranu opíral.

Seokjin a Namjoon mezitím oba procházeli po lodi, aniž by tušili, že si jejich kolega dovolil usnout. Podobný osud však potkal i je – sami chodili po palubě již několik hodin a únava se na nich značně podepsala. Na několik hodin byla loď tichá – žádné opravy nebyly nahlášeny, téměř jako kdyby se čas pro všechny tři muže zastavil a nechal je na chvíli si odpočinout od všech starostí. Loď působila, jako kdyby na ní už žádný život neexistoval a ona se tak stala prostou schránkou bez sebemenšího účelu.

Přístroje nadále pracovaly, proud se proháněl skrze kabely a dráty, motory hnaly loď kupředu, aby dorazila na jejich domovskou planetu. Na chvíli se snad celé plavidlo obsluhovalo samo, téměř schopné fungovat bez cizí pomoci.

Yoongiho hodinky se nakonec přeci jen hlasitě ozvaly. Seděl u lehátka v Medbay, o které se podivně opíral, takže jakmile se narovnal, cítil se nesmírně rozlámaný. A také pořádně dezorientovaný vzhledem k tomu, že si vůbec nepamatoval, jak se na zem dostal. Chvíli se zmateně rozhlížel, než konečně pohlédl na zdroj zvuku a ještě napůl slepenýma očima četl text.

Reaktor potřeboval obnovit funkci. Nejednalo se však o jednoduché zadání kódů, tentokrát by čekání mohlo být skutečnou hrozbou. Vyskočil na nohy a pospíchal chodbou, aby se na místo dostal. Do hodinek přitom křičel, aby se jeden z těch idiotů také dostavil a pomohl mu reaktor zchladit.

Netrvalo dlouho, než dorazili zbylí dva členové posádky. Yoongi stál u pravého skeneru a čekal, dokud se jeden z nich nepostavil k tomu druhému. Poté oba sejmuli své rukavice a přiložili plochu dlaně na citlivý skener, který otisk okamžitě rozpoznal a hlasitý bzukot ustal. Hodinky přestaly vyřvávat a místnost se ponořila do dusivého ticha.

Seokjin se na něj koukl, zatímco si natahoval rukavici. Namjoon je oba sledoval od vchodu do místnosti a očividně velmi usilovně přemýšlel. Yoongimu bylo dost jasné, nad čím. Jeden z nich byl vrah a stál velmi, velmi blízko.

Všichni tři zůstali několik minut stát na místě, nejistí, jestli by jim hned nebyl bodnut nůž do zad. Nakonec se přeci jen pomalu rozešli pryč a vrhali po sobě podezíravé pohledy, jak se snažili odhalit jakoukoliv maličkost.

Yoongi se zmoženě posadil na jednu z lavic v jídelně. Už dávno ho napadlo, že vrah měl přístup k centrálnímu systému a mohl tak ovládat koncentraci kyslíku na palubě, nebo dokonce funkci reaktoru. Po této zkušenosti se to však zdálo mnohem reálnější a bylo by pochopitelné, proč by funkci automatického chlazení vypnul.

Mohl doufat, že do místnosti dorazí pouze jeden člen posádky, kterého by poté mohl zlikvidovat. Po obnovení funkce chlazení s pomocí zbývajícího kolegy – který by si myslel, že třetí člen posádky ještě nedorazil – by potom zavraždil i jej. Pokud byl tento odhad pravdivý, byl ale také neskutečně hloupý a jednalo se o poměrně pochroumanou úvahu. Vrah by musel být velice rychlý a Yoongi si nedokázal představit, že by zvládl schovat tělo tak rychle.

To jen v případě, že mu ještě nějaká skutečnost unikala. Třeba vrah skutečně měl způsob, jakým to provést, ale přítomnost obou zbylých členů mu plán překazila. Byly to jen odhady, ale Yoongi neměl nic jiného, od čeho by se mohl reálně odpíchnout.

Hodinky vydaly známý zvuk, a tak se musel zvednout a zamířit do místnosti pro rozvody elektřiny. Našlapoval tiše, tak jak byl zvyklý, aby nevzbudil příliš pozornosti. Hodinky mu ukazovaly potřebné opravy a on si po cestě ze skladu přibral vhodné náčiní, aby se mu pracovalo snáz.

Prošel kolem rozvodů pro řízení světel a vrhl se nejdřív na spojování zamotaných drátů – bylo mu jasné, že nebylo možné, aby se zamotaly samy. Musel tomu někdo pomoct. Zamračil se a pečlivě vše navrátil do původního stavu, přišrouboval krycí víko a postoupil jen o dva kroky do strany, aby se vrhl na mnohem těžší úkol.

Zničehonic se však ocitl ve tmě. Zmateně se rozhlédl, než znepokojeně mlaskl a zapnul malé světélko na své přilbě. Díky tomu mohl bezpečně dojít k panelu s rozvody pro osvětlení a v rychlosti je opravit. Samy od sebe nevypadávaly. Musel to zavinit někdo cizí a to ho značně znepokojovalo.

Po nahození světel zamkl víko, za kterým se kontrolky a páčky nacházely, než se vydal zpět ke své předchozí práci. Se zatnutými zuby pohyboval pinzetou, aby vše dostal na své správné místo bez žádných škod. Vyžadovalo to maximální soustředění, které si provázel tichými nadávkami, a tak ignoroval tiché zasyčení, jenž se prohnalo místností.

Když konečně vše opravil a mohl poklop zavřít, úlevně si oddechl. Otočil se, připravený k odchodu, ale prudce se v chůzi zarazil. Neviděl do chodby. Dveře, které se zasouvaly pouze v extrémně důležitých situacích, byly zavřené a on zůstal uvězněný uvnitř malé, stísněné místnůstky plné hučících strojů.

Věděl, co mělo přijít, ještě než se to skutečně stalo. Překvapeně vyhekl, rána přišla zezadu, cítil ledovou čepel zarytou ve svých zádech, i to, jak se vysunula zase ven. Ztratil rovnováhu a spadl na kolena, avšak člověk za ním popadl jeho skafandr a táhl ho do rohu místnosti.

Tehdy to Yoongimu došlo. Šachty. Sebral poslední síly, aby se vzpíral a bezmocně pohlédl na člověka, který se stal i jeho vrahem. „Tak přece jen jsi to ty," prskl hořce, ale žádnou reakci nezískal.

Dotyčný ho strčil otvorem až dolů do šachty, nezajímal se o to, jak tam dopadl a jestli se nějak víc zranil. Skočil dovnitř za ním, zaklapl poklop a chytil jeho oděv u ramenou, aby ho šachtou odtáhl někam pryč.

Yoongi odtáhl nohy od sebe, botami se snažil zachytit o stěny, což kvůli tření vyloudilo hvízdavý, nepříjemný zvuk. Snažil se i přes bolest v zádech vzpírat, nenechat se jen tak snadno odvléct pryč, ale měl oproti němu příliš málo sil. Nejspíš by neměl šanci ani bez zranění.

Těžce oddechoval, jako kdyby byl on tím, kdo táhl tělo skrze šachtu. Druhý muž oproti němu působil klidně, až by ani netipoval, že vynaložil vůbec nějakou sílu.

Lhostejně pustil jeho tělo na zem a opřel se o stěnu šachty. Yoongi byl téměř přesvědčený, že jen čekal na jeho smrt. Ve skutečnosti však poslouchal zvuky nad sebou, aby se ujistil, že se nad nimi třetí člen posádky nenacházel.

Když pak jeho tělo dotáhl do neznámé místnosti, Yoongi už nezvládal pořádně vnímat. Jen na něj s odporem zíral, zatímco se jeho mysl snažila utéct od bolesti a konečně propadnout do bezvědomí. Z posledních sil ze sebe dostal jen několik slov.

„Jsi zkurvenej sráč, Kime."

Galaxy Cluster Abell 2261
9. 3. 2011

Obří eliptická galaxie ve středu tohoto obrázku je nejmohutnějším a nejjasnějším členem galaktického shluku Abell 2261. Široká více než milion světelných let je galaxie asi desetkrát větší než naše galaxie, Mléčná dráha.

▌│█║▌║▌║▌║▌║█│▌│█║▌║▌║▌║▌

Po týdnu vás opět zdravím!

Ze tří členů posádky jsme se dostali na členy dva - přičemž ten nejpravděpodobnější tip nám asi právě vypadl. Teď už je to jen kdo s koho. A tak se ptám: Kdo je vrah?

Kim Namjoon nebo Kim Seokjin?

Příští kapitola vám prozradí, zda jste se trefili nebo ne. Do té doby se zatím opět rozloučím! >:D

Maya