Hoseok si smutně povzdechl, když musel tu noc hlídat poruchy vesmírné lodi. Zdálo se mu srdcervoucí, že jeden z jeho kolegů a zároveň dobrých přátel zemřel a on musel dělat, jako by se vlastně nic nestalo. Musel se věnovat svým rutinním záležitostem a hlavně se nesměl zlomit. To bylo v ten moment úplně nejtěžší.

Jungkook byl úžasný a milý člověk. Mladík v červeném skafandru si ani nechtěl přiznat, že by někoho takového dokázal kdokoliv připravit o život. A když už, nezvládal vstřebat, jak to mohl být někdo z jejich posádky. Zřejmě se v někom neskutečně zklamal a to ho přivádělo jen do větších úzkostí.

Jeho hrudník byl jako sevřený tím nejpevnějším materiálem, jaký kdy přivezli na Zem. Hůř se mu dýchalo, i přes to, že měl přímo na zádech kyslíkovou bombu. Chtěl se jen svalit na jedno z lehátek v Medbay, schoulit se do klubíčka a nechat slzy smáčet celý svůj obličej. Nechápal, jak mohl Taehyung zůstávat tak klidný. Možná tak jen působil ze svého nehybného posedu a uvnitř plakal stejně tak, jako Hoseok samotný.

Anebo byl možná on tím, kdo zabil.

Ta myšlenka Hoseoka vyděsila. Představa, že by se nacházel na noční hlídce s vrahem samotným, že by mohl každou sekundu přijít o život... celý se zachvěl a nenápadně se odšoupal po zaoblené lavici dál. Předstíral, jako že se snažil na tvrdém povrchu víc uvelebit, zatímco rozklepanou rukou zapisoval naučené věty do papíru. Mladík v zeleném skafandru si nejspíš ničeho nevšiml, vzhledem k tomu, že nereagoval.

To bylo děsivé. Třeba se opravdu chystal na něj vytasit nůž a zabodnout mu ho hluboko do hrudníku, aby z něj čišela čerstvá, horká krev, aby se srdce marně snažilo pumpovat a udržet tělo v chodu. Aby mozek panikařil.

Panikařil vlastně už v ten moment - nenechal Hoseoka zastavit proud myšlenek a nutil srdce poplašeně bít, nahnat do krve vlny adrenalinu tak, aby byl připravený utíkat.

Zapípání hodinek mu pak málem přivodilo srdeční zástavu.

Roztřeseně se zvedl, zadíval se na zapsaný problém a nejistě se ohlédl po Taehyungovi. Ten dál zapisoval, chvíli se pinzetou šťoural v hornině a poté zase psal. Nic neobvyklého. Možná tak neobvyklého, až to bylo podezřelé. Snažil by se přeci zůstat co nejvíc nenápadný, aby nikoho nenapadlo ho podezírat.

Hoseok se rozešel směrem do skladu, natankoval kanistr palivem a nesl ho k dolnímu motoru. Chod motorů zůstal jako jediný stejný a palivo se muselo doplňovat stejně často, jako předtím. Na trochu štiplavý zápach si už dávno zvykl a zvládl si ho představit i ve chvíli, kdy lil tekutinu trychtýřem do nádrže dolního motoru. Věděl, že doopravdy zápach necítil, ale jeho mozek si jej skvěle pamatoval.

Vyprázdnil kanistr, procházel chodbou a plný podezření nakoukl do místnosti s elektrickými rozvody. Měl pocit, jako kdyby ho někdo sledoval a bylo mu to nesmírně nepříjemné. Z místnosti s elektřinou, která měla jen jeden vchod - a byla tím pádem nebezpečná - urychleně zmizel a šel znovu naplnit kanistr.

Nenápadně nakoukl chodbou do jídelny a spatřil tam zelený skafandr, člověk v něm seděl stále na stejném místě. Takže ho nesledoval. Mohl si trochu oddechnout.

Vzal těžkou nádobu do druhé ruky a nesl ji až k hornímu motoru, kterému taktéž doplnil palivo. Kanistr pak musel odnést zpět do skladu, postavil ho tak, aby nepřekážel v cestě. Cestou do jídelny pečlivě kontroloval své okolí před vším podezřelým, co by mohl spatřit.

Posadil se vedle Taehyunga, i když si stále držel odstup. Dal si pozor, aby mu nebyl na dosah ruky. Zapisoval podrobně veškeré kroky provedené při vlastním výzkumu a nenápadně během toho šilhal k mladšímu chlapci, takže některá slova zasahovala pod pomyslný řádek. Nevypadalo to, že by si mladík v zeleném jeho zírání všiml, ačkoliv si byl Hoseok jistý, že byl poměrně dost nápadný. Čím víc se totiž snažil zůstat v utajení, tím horší v tom byl.

Taehyungovy hodinky zapípaly a mladík se vydal k místnosti se zbraněmi, aby se zbavil asteroidu plujícího poblíž. Vesmírná tělesa byla dost nebezpečná, když se dostala na špatná místa, proto bylo nejlepší je odklonit, či v mezním případě roztříštit na menší kousky. Hoseok svého kolegu pozoroval, aby si byl jistý, že svou činnost vykonával důsledně. Pak odvrátil zrak a pokračoval v zapisování.

Ani když nahlédl druhému muži do spisů, nenašel v nich nic zvláštního či podezřelého. Říkal si ale, že něco určitě najít musel.

Pomalu však přicházela „ranní" hodina a neudělal nic, co by se jakkoliv vymykalo normálu. Celou noc pracoval na výzkumu, zkoumal horninu se stejným zaujetím, jaké projevoval vůči vesmírným objektům pokaždé, své úkoly plnil okamžitě a svědomitě. Hoseok už byl unavený ze svého opakovaného přesvědčování, že přeci musel chtít splynout a nepřilákat zbytečnou pozornost navíc.

Nakonec jeho myšlenkové pochody a počínající paranoiu utnula racionální myšlenka. I kdyby Taehyung oním zrádcem byl, nebyl by natolik hloupý, aby ho zabil právě při hlídce. Pak by vina očividně padla na něj, když všichni ostatní spali. Navíc, byl dost inteligentní a určitě věděl, jak si zařídit alibi.

Hoseok se tedy uklidnil, zemřít tu noc zjevně nemohl.

Jeho hodinky opět zapípaly a ohlásily tak poruchu ve skladu. Jednalo se o nějaký problém v elektrickém rozvodu, a tak se tam okamžitě vydal. Taehyung s ním předtím v jídelně nebyl, zrovna šel k reaktoru zadat bezpečnostní kód, aby stroj mohl dál pokračovat ve své práci.

Vytáhl ruce nad hlavu a protáhl se, zatímco kráčel chodbou do skladu a zahnul doprava. Tam se nacházel poklop s piktogramem. Musel ho šroubovákem uvolnit a položit na zem, aby se k jednotlivým drátům dostal. Bylo jich rozpojených pět a navíc byly všechny konce podivně zamotané do sebe. To se snad samo takhle zamotat nemohlo, pomyslel si.

Povzdychl si a opatrně začal drátky rozmotávat, snažil se příliš nezatáhnout, aby svůj problém ještě nezhoršil. Konečně se mu povedlo vysvobodit rozvod označený žlutě, a tak k sobě stejnobarevné kousky připojil a zahákl je za malinkatý háček, ve kterém měl obalený drát sedět. Nepletl se mu pak pod ruce.

Pracoval klidně a hbitě, už v mysli vyrovnaný. Taehyung byl daleko od něj a navíc by si nedovolil ho zabít, i kdyby chtěl.

Propojil poslední kabel a pousmál se nad vlastní prací. Sebral ze země víko, pevně ho přišrouboval zpět na místo, aby nedopatřením nevypadlo a nevystavilo tak schovaný obsah nebezpečným, okolním vlivům.

Hoseok si zastrčil šroubovák za pásek a upravil si skafandr, chystal se jít zpět do jídelny.

Rána přišla náhle. Neměl ponětí, že se za ním někdo nacházel a trvalo mu podivně dlouho, než si uvědomil tepající bolest a horký pocit stékající krve. Zalapal po dechu, zavrávoral a spadl na zadek, jeho vrah stačil nůž ještě předtím vytáhnout. Pevně si chytil krvácející bok a snažil se ránu jakýmkoliv způsobem zacpat.

Ta však krvácela dál, horká tekutina se mu nezastavitelně řinula mezi prsty. Kdyby mu v boku zůstal zabodnutý nůž, alespoň by bylo něco, co by na poraněné stěny tlačilo a nedovolilo tak zranění tolik krvácet. Takto se však mohl spolehnout pouze na vlastní ruce, které slábly s každou další kapičkou dopadající na zem.

Netušil, kdo byl jeho vrahem, neviděl ho. Nezahlédl ani záblesk barvy, nic. Když se zkusil rozhlédnout, už nesmírně slabý, nikdo se s ním ve skladu nenacházel.

„Dobré ráno, Taehyungu. Kde máš Hoseoka?" ozval se v jídelně Yoongiho hluboký hlas a mladík v zeleném skafandru zvedl hlavu. Zamračil se, byl natolik zabraný do zprávy o výzkumu, že si nevšiml až podivně dlouhé absence svého partnera.

„Dobré, hyung. Netuším, když jsem přišel od reaktoru, nebyl tu. Ale už se měl asi vrátit, pokud šel někam kvůli opravám," poslední větu zamumlal a vráska mezi obočím se mu ještě prohloubila. Zvedl se a společně s Yoongim obešli místnosti na přední straně lodi, kde Taehyung předtím nebyl.

Když dorazili do skladu, čekal je u jedné z centrál rozvodu proudu nehezký výjev. Hoseok tam ležel na zemi, u jeho boku, který nejspíš předtím svíraly nyní uvolněné dlaně, se rozprostírala kaluž krve. Jeho tělo bylo bezvládné. Nejevil žádné známky života.

Zbytek posádky se u něj shromáždil do deseti minut, se stejnými reakcemi, jako předchozího dne. S Jiminem tentokrát plakal i Taehyung, který si vyčítal, že ho nepřišel hledat včas. Yoongi opět uklízel ze země krev a tělo bylo odneseno na jiné, bezpečnější místo.

Vrah mezi nimi se nebál. Nehodlal přestat.

Herbig-Haro 24
18. 2. 2014

Částečně zakrytá novorozená hvězda poblíž středu tohoto snímku střílí dvojité trysky do okolního plynu a prachu. Šoky z kolize rozsvítí skvrny mlhoviny, kolektivně nazývané Herbig-Haro 24.

▌│█║▌║▌║▌║▌║█│▌│█║▌║▌║▌║▌

Další kapitola, další smrt. Hehe.

Zdravím vás s další kapitolou! Opět se nám tu odehrálo něco velmi nehezkého... co myslíte? Kdo to byl?

[Jen chci podotknout - protože jinak bych určitě zapomněla -, že příběh nebude příliš dlouhý, skončí nám devátou částí, kterou je epilog.
Po něm vám dám prostor na otázky, takže by bylo super už teď přemýšlet, na co se zeptat! C: ]

Jinak se tedy už teď budu těšit na příští týden, kdy sem přistane další kapitola. Tak zatím ;P

Maya