Dorazili k houfu lidí, kteří vypadali, že ještě částečně spí, což bylo ale pochopitelné.

Tanjiro se začal zdravit s ostatními a Muichiro si pro jistotu stoupl stranou, aby ho někdo nezašlápl.

"Poslouchejte mě!" Zakřičel jejich třídní učitel "Jsou tu dva autobusy. V jednom budou třeťáci a v druhém čtvrťáci. Ostatní učitelé se rozdělí, aby jsme vás mohli po cestě hlídat. Věci si dáte do zavazedního prostoru a poté nastoupíte. Nedělejte prosím žádné kraviny" ukončil Tomioka sensei svůj vynucený proslov a zmizel v houfu.

"Tak jdeme, nebo nám zbydou jen místa vepředu" ušklíbl se Tanjiro a spolu s černovláskem se vydal k autobusu.

Odložili si věci a jen s batohem nastoupili.

V uličce už na ně mávala Kanao, aby je navedla k volným místům.

"Dobré ráno kluci" pozdravila je, když k nim došli.

"Dobré" usmál se rudovlásek a sedl si na volná místa za ně.

Muichiro si sedl vedle něj a pohodlně se uvelebil.

"Jsi nějak tišší, než normálně" podotkl Tanjiro.

"Jsem jen unavený, nemohl jsem v noci usnout a ještě jsem vstával takhle brzo" zamumlal a unaveně si promnul obličej.

Tanjiro pobaveně pozvedl obočí "Tak to tě zklamu, protože jsem se rozhodl že tuhle několikahodinovou cestu využiju k tomu, abych se o tobě víc dozvěděl. Vždycky ti dám jednu otázku a ty pak můžeš dát jednu mě, dobře?" Rozhodl a vesele se na Muichira podíval.

On jen unaveně přikývl.

"Dobře, takže... Co ty a holky? Zalíbila se ti nějaká z těch Marfuš na naší škole" ušklíbl se a čekal na odpověď.

"Ani ne. Doslova jsem se před měsícem a něco probudil a v hlavě měl úplně prázdno. Holky jsou moje poslední starost" zamumlal a pořádně se protáhl. "Jak jsi přišel k té jizvě?" Zeptal se bez zájmu. Pravda však byla, že ho to opravdu zajímalo.

Tanjiro se zamyslel "Je to celkem dlouhý příběh, opravdu si ho chceš poslechnout?" Zeptal se pro jistotu.

Druhý chlapec jen přikývl.

"No. Bylo to asi když mi bylo deset, jedenáct. Potkal jsem takového kluka, se kterým jsem se hned spřátelil. Byl veselý milý, ale zároveň trochu divný. To místo, kde jsem ho potkal a kde jsme se vídali byl hřbitov. Já tam ten den byl, protože jsem šel vyměnit květiny na hrobě babičky a dědy, ale on tam chodil jen tak se poflakovat. Prý tam chodil chytat růže, nebo tak něco" zamumlal zamyšleně a usmál se "Pořád si pamatuju jeho zvláštní vzhled. Na tváři měl vždycky krvavě rudou masku... Možná roušku, s tmavě šedou růží. Na hlavě měl vždycky černou kšiltovku, spod které mu koukala černá ofina. Byl celkem vyhublý, ale i tak byl docela silný a měl sílu v rukou. Vždycky když jsem přišel na hřbitov, našel jsem ho u menšího záhonku s růžemi, který kvetl v jedné řadě náhrobků. Povídali jsme si spolu až do večera, než jsem musel jít domů. Jednou jsme spolu byli na takových dílničkách, co byly v parku. Vytvořil jsem mu přívěsek s malou skleněnou kuličkou ve které byla malinká růžička a on mě tyhle náušnice s květinovým vzorem. Takhle to probíhalo asi rok. Nevím, jestli chodil na hřbitov každý den, ale vždycky když jsem tam po škole přišel, tam byl. Až na ten jeden den" odvětil značně smutněji a zhluboka se nadechl.

Muichiro si přitáhl nohy na sedadlo a trochu se schoulil. Z toho příběhu o tom divném klukovi ho mrazilo.

"Ten den jsem tam přišel, jenže on tam nebyl. Čekal jsem tam zhruba hodinu, ale pořád nepřicházel. Nakonec jsem to vzdal a vydal se domů. Byl jsem smutný, že jsem si s ním nemohl povídat a hrát si, takže jsem to vzal domů takovou polní cestou podél řeky. Procházel jsem kolem pár posledních domů, než měl následovat úsek, kde není jediný dům a všiml jsem si jedné věci. Po té cestě jsem chodil často a vím, že tamní stodola byla opuštěná, jenže tu noc nebyla. Svítilo z ní nepatrné malé světýlko a ozývaly se zvláštní zvuky. Posbíral jsem všechnu odvahu a vydal se tam. Čím blíže jsme byl, tím byly ty zvuky jasnější a hlasitější. Někdo zoufale a naštvaně křičel a do toho vzlykal. Občas sa ozvala tupá rána, nejspíš něčím praštil do dřevěného trámu. Nakoukl jsem dovnitř a uviděl jsem toho, koho jsme hledal. Byl to on. Hlasitě vzlykal a občas něco naštvaně zakřičel..."

Opatrně jsem nakoukl dovnitř a konečně jsem ho našel. Vzlykal, křičel a někdy pěstí udeřil do dřevěného trámu.

"UDĚLALA TO! DALA HO PRYČ! PRYČ!" zakřičel aniž by si mě všiml a znovu praštil pěstí do dřevěného sloupu.

Okamžitě jsem vtrhl dovnitř a rozběhl se k němu "Co se stalo? Co tu děláš?" Vyvalil jsem na něj a odtáhl ho od toho trámu, protože měl úplně zakrvácené a rozdrásané klouby na rukou.

"Ona udělala hroznou věc... Zbavila se ho..." Zavzlykal a začal pomalu uklidňovat svůj zrychlený dech "Zahodila ho..." Zamumlal dál, jakoby přišel o rozum.

Rouška na jeho tváři byla už úplně nasáklá slanými slzičkami. Chtěl jsem mu ji sundat, ale on jako vždycky mou ruku odehnal.

"Lhala... Lhala a dala ho pryč..." Mumlal pořád, takže jsem vymyslel jediné a nejlepší radikální řešení.

Přitáhl jsem si ho k sobě a pevně ho objal "Sh,Sh,Sh, klid, neboj se, jen klid" konejšil jsem ho a pohladil ho po zádech.

Bylo na něm poznal, že ho má reakce zarazila, protože se slabě zachvěl. Zabořil tvář do mého ramene a začal na novo vzlykat. "Opustila ho... Odkopla ho... A on jí v tom podpořil..." Mumlal mezi vzlyky a já jen cítil mokrý flek na mém rameni.

"Kdo koho opustil?" Zeptal jsem se opatrně a čekal na jeho odpověď.

On ale jakoby mě neslyšel a dál si tiše mumlal, než se mu podlomila kolena.

Pomalu jsem si i s ním sedl na zem a opřel se o zeď. "Neboj, bude to v pořádku" špitl jsem a položil jsem si jeho hlavu na klín.

Dál mumlal ta stejná slova a u toho se mi do klína více zavrtal.

Usmál jsem se a přes čepici jsem ho pohladil po hlavě. Maminka mi vždycky říkala, že když je někdo vykolejený a naštvaný, měl by se prospat, aby se uklidnil, takže jsem se rozhodl poslouchat její rady, páč už venku začínalo pomalu zapadat sluníčko.

Netrvalo dlouho a jeho tiché mumlání ustalo a nahradilo ho tiché a klidné oddychování.

Opatrně jsem ho vzal za ruku a prohlédl si jeho zakrvácené klouby. Zajímalo mě co ho tak naštvalo. Podle jeho slov někdo někoho opustil, ale mě vrtalo hlavou, koho.

Vytáhl jsem ze svého malého batůžku kapesníčky, které jsem následně navlhčil vodou z láhve. Studený kapesník jsem mu přiložil na rozdrásané klouby a to stejně zopakoval na druhé ruce.

Otočil jsem hlavu a spatřil jsem malou svíčku, která si vesele plápolala několik metrů od nás. Měl bych jí zhasnout, ale tím bych ho probudil. Nakonec jsem nad tím mávl rukou a zanedlouho jsem sám usnul hlavou opřený o stěnu.

Probudily mě divné zvuky, jakoby mi něco praskalo u ucha. Líně jsem otevřel očka a zděsil jsem se.

Svíčka se asi v průvanu převrhla a starou, opuštěnou stodolu zapálila.

Všude kolem byl dým a plameny.

"Vstávej! Rychle! Hoří!" Vykřikl jsem a vytáhl jsem ho na nohy.

On se na mě jen nechápavě podíval a až pak si všiml co se děje.

Oba jsme se v nezdravém černém dýmu rozkašlali a rozběhli jsme se k východu.

Uslyšel jsem však hlasité zapraskání. Zvedl jsem hlavu a na poslední chvíli postřehl velký trám, který na nás začal padat. Odstrčil jsem ho pryč a pak už byla jen tma.

"Zavalil mě trám a já se probudil až v nemocnici. Pamatuju si jen, jak na mě křičel jestli jsem v pořádku. Když jsem se probudil chtěl jsem vědět kde je, ale prý si ho odvedla matka hned den po příjezdu do nemocnice. Podle doktorů se ze mě ten trám snažil odvalit, protože měl velké popáleniny na rukou. Hned jak mě pustili domů jsem rodičům utekl oknem z domu a zamířil na ten hřbitov. Zkoušel jsem to několik dní, ale už jsem ho nikdy neviděl. Hrozně mě mrzelo, že jsem ani nevěděl jeho jméno..." Posmutněl Tanjiro a křečovitě sevřel oči, aby zabránil slzám dostat se ven.

Muichiro ho pozoroval.

Měl bych...

Ještě chvíli přemýšlel a pak se rozhodl. Trochu se k němu přisunul a opatrně ho obejmul.

Tanjiro to překvapilo "M-Muichiro..." Zakoktal se, protože ho nikdy nenapadlo, že by ho někdo tak asociální, jako on někdy sám od sebe obejmul.

Když si všiml, jak je nejistý, rychle se odtáhl a zrudl "P-promiň... Já jen... Že ty jsi toho kluka taky obejmul, když byl smutný" zamumlal nervózně.

Rudovlásek překvapeně zamrkal a pak se usmál "Ne to nic, jen jsi mě překvapil" zasmál se a přitáhl si ho k sobě znovu.

"Heh?! Tanjiro!" Zamumlal mu do hrudníku a snažil se nadechnout.

"Rozhodl jsem se, že tě udusím" ušklíbl se a rozcuchal mu dlouhé černé vlasy.

Ze předních sedadel vykoukla Kanao a Aoi.

"Co tu sakra děláte?" Zasmála se Kanao, když uviděla Tanjira, který si k sobě menšího černovláska mačkal, jako nějakého plyšáka.

Tanjiro se ušklíbl "Dusím ho. Dušený Muichiro chutná určitě skvěle" zasmál se a poplácal dusícího se chlapce po zádech.

"N-nedý...chám..." Zasípal Muichiro a začal mu bouchat slabými pěstičkami do hrudi.

"Nech ho chudáka" zastala se ho pobaveně Aoi.

Rudovlásek ho nakonec pustil a ani se nesnažil zadržet smích.

"HAHA! TO JE SUPER HRA!" vykřikl Inosuke, který seděl přes uličku.

Vedle něj seděl Zenitsu, ale než se nadál, Inosuke ho na sebe namačkl, jako plyšáka

"Příště radši obejmu sloup" zamumlal Muichiro, když přešel záchvat kašle a popadl dech.

Tanjiro se ušklíbl "To víš že jo" vydechl a loktem ho bouchl do ramene.

"Au..." Zamumlal černovlásek a začal si třít bolavé místo. Naklonil se, aby přes Tanjira viděl z okna a všiml si, že už jedou. Ani nepostřehl, kdy se rozjeli, ale co už.

"Studenti!" Ozval se upištěný ženský hlas z malých repráčků nad jejich hlavami. "Připoutejte se! Slyším, že si cestu užíváte, ale, hlavně bezpečně! Za chvíli za vámi přijdu, jestli jste mě poslechli!" Rozkázala a reproduktory ztichly.

Muichiro si povzdechl "Ona jede taky?" Zamumlal otráveně a začal hledat bezpečnostní pás.

"Ano. Jede náš třídní Tomioka, třídní čtvrťáků Iguro. Potom Kanroji sensei a Shinazugawa sensei. Jeden den přijede Kochou sensei, prý budeme mít nějaký zdravotnický kurz" vyjmenoval Tanjiro a připl se.

"To bude otrava..." Vydechl černovlásek bouchl čelem do předního sedadla.

Tanjiro ho poplácal po zádech "Neber to tak pesimisticky, trochu života do toho umírání!" Zasmál se.

Muichiro si povzdechl "Jestli umírám, tak doufám, že to bude rychlé..." Zamumlal unaveně a narovnal se.

"Hee, vypadáš jakoby tě přejel bagr, spal jsi vůbec?" Zeptal se rudovlásek a pobaveně pozvedl obočí.

Druhý chlapec jen zavrtěl hlavou a pohodlněji se zavrtal do sedadla.

"Mě jsi minule vynadal, že jsem nespal, takže jakto, že jsi v noci nespal?!" Vyhrkl vytočeně a starostlivě zároveň.

"Jen shoda náhod. Miki si do půlnoci balila kufr a potom ještě snad dvě hodiny volala s nějakou kamarádkou, se kterou řešily nějaké drby. Navíc Subaru měl neklidné spaní několikrát za noc vykřikl. Když byl klid, což bylo okolo třetí ráno, tak ke mě přišel Subaru, že se bojí a že má noční můry. Nechal jsem ho u sebe, než usnul a pak jsem ho odnesl do jeho pokoje, protože bych ho ráno vzbudil. Jenže to už bylo půl čtvrté a já vstával o půl páté, takže jsem neměl ani hodinu čistého spánku" zamumlal otráveně a unaveně si promnul obličej.

"Fuuu~ tak to tě lituju. Na druhou stranu jsi vzorný bráška" usmál se a povzbudivě do něj žduchnul loktem.

Muichiro si únavou zívl "Radši bych byl vyspaný dobrý bráška".

"Ty dneska perlíš Muichiro" zasmál se rudovlásek trochu silněji druhého chlapce praštil do zad.

Černovlásek trochu zakašlal, ale radši se dál nevyjadřoval. Pohodlně se opřel a zavřel oči, protože měl v plánu dospat svůj spánkový limit, jenže v autobusu byl takový ruch, že se opravdu špatně usínalo.

Po deseti minutách se s prosebným výrazem otočil na Tanjira "Nemáš tu náhodou sluchátka?" Zeptal se, zatímco veškerou energii dával do toho, aby se mu víčka neslepila k sobě.

"Sluchátka?" Vydechl zamyšleně a začal prohrabávat velký tmavě zelený batoh, který měl u nohou. "Ha, mám je!" Zajásal a vytáhl pecková sluchátka s dlouhým kabelem "K čemu?".

"Chci spát, ale je tu moc hlučno. Nevadilo by ti, kdybych si je půjčil?" Zeptal se.

"Hai, tady máš" usmál se a sluchátka mu podal.

"Dík" poděkoval černovlásek a zastrčil si sluchátka do uší. Zabralo to. Spokojeně si opřel hlavu a netrvalo ani dlouho a usnul.

•°•°•°•°

"Taky ho můžeš vzbudit" ušklíbla se Aoi, která vukovala ze svého místa na zadní sedadla.

"Na to zapomeň!" Sykl vytočeně Tanjiro a ukazováček přejel po svém krku na náznak vraždy.

Kanao se tiše zasmála "Vždyť je to roztomilé" vydechla pobaveně a opřela se lokty o své sedadlo.

"Vtipné taky" podotkla Aoi a obě se začaly smát.

"Čemu se smějete?" Zeptal se Zenitsu, který přes Inosukeho nakoukl k ostatním. Chvíli vztřebal a potom se taky tiše zasmál.

Důvod, který všechny rozesmál byl jednoduchý.

Muichirovi, který klidně oddechoval, ve spánku spadla hlava přímo na rameno jeho spolusedícího.

Tanjiro se zamračil "No je to hrozně vtipné, že má o mě při spánku opřenou hlavu" zabrblal vytočeně.

"Vzhledem k tomu, že se chvílemi červenáš to vtipné je" zazubila se provokativně Kanao.

Rudovlásek uraženě otočil hlavu do okna.

"Dobře, tak já ho vzbudím, když ti to je jedno" ušklíbla se Aoi a začala ke spícímu chlapci natahovat ruku.

"Ne!" Vystartoval a práskl dívku přes prsty. Jen zapomněl, že když se pohne, tak menšího chlapce probudí.

Muichiro naštěstí spal tak tvrdě, že ho neprobudil. Kvůli pohybu mu však hlava spadla přímo do Tanjirova klína.

Všichni zařazeně mlčeli, než všichni kromě Tanjira vypukli v tichý záchvat smíchu.

"Můžete za to vy, tak se nesmějte!" Vyprskl rudovlásek a zkřížil ruce. Vážný výraz mu však vydržel jen chvíli a taky se musel usmát. Byl roztomilý, nemohl to popřít, protože by si sám lhal.

Kanao pobaveně pozvedla obočí "Už se chápeme, hej?".

Tanjiro zakoulil očima. Chvíli čekal, než se dívky otočí zpět a potom se podíval na Černovláska, který si v klidu spal s hlavou na jeho klíně. Opatrně mu prsty upravil neposedné pramínky černých vlasů, které mu padaly do tváře a učísl mu je za ouško. Spokojeně se usmál a jemně ho pohladil po hebkých vlasech.

°•°•°•°•

"Studenti! Za necelých deset minut budeme na místě!" Ozval se hlas Kanroji sensei tak hlasitě, že všichni nadskočili "Za necelých deset minut budeme na místě, takže si ukliďte místa pod sebou a posbírejte si všechny věci!" Zakřičela do mikrofonu, až to tam ruplo.

Tanjiro unaveně rozlepil oční víčka od sebe a zmateně zamžikal. Rukou si promnul bolavé čelo otlačené od skla a rozhlédl se. Pohledem se zastavil na spícím černovláskovi, který stále spokojeně podřimoval v jeho klíně. "Tebe opravdu nic neprobudí" zamumlal pobaveně a přemístil ruku z jeho vlasů na jeho rameno.

"Kluci nemáte pod sebou náhodou můj šátek?" Vykřikla Aoi a otočil a se na sedadla za ní. Když ty dva viděla neubránila se uchechtnutí "To pořád spí?" Vydechla tiše.

Rudovlásek přikývl "Ale vzbudit ho musíme" podotkl a trochu se nad spícího chlapce naklonil. "Vstávej šípková Růženko" řekl a slabě s Muichirem zatřásl.

Muichiro neochotně otevřel oči a unaveně zamžikal. Líně si promnul oči, otočil hlavu a střetl se pohledem s Tanjirem, který se na něj mile usmíval. Trvalo mu několik chvil, než mu došlo, co se stalo. Překvapeně vyjekl a rychle se vyhoupl do sedu, až přepadl přes sedadlo, skutálel se do uličky a hlavou narazil do protějšího sedadla, na kterém seděl Inosuke.

Ostatní se začali smát, až na Tanjira.

"Jsi v pořádku Muichiro?!" Vyhrkl Tanjiro pohotově a okamžitě mu pomohl si zase sednout.

"O-omlouvám se, nechtěl jsem!" Vyhrkl a složil obličej do dlaní, protože se cítil hrozně trapně.

"Klid Muichiro, to je v pohodě. Spal jsi, nemůžeš za to, někdy se to stát může" uklidňovala ho rudovlásek "Za deset minut tam budeme, tak si máme zabalit věci" oznámil mu a sám začal sbírat věci pro svým sedadlem.

"Kluci!" Okřikla je Aoi a otočila se na ně "Pořád hledám ten šátek, nemáte ho někde pod sebou?"