Výsledek tréninku?

Inosuke jako vždy vyběhl z tělocvičny jako první a běžel rovnou do šatny.

Následovaly ho dívky, které o něčem zapáleně konverzovaly a obě si utíraly pot z čela, či tvári.

Hned za nimi se plížil sklíčený Zenitsu, který měl uslzený obličej a sopel až na bradě.

Zbylí dva chlapci šli spolu.

"Docela ti to šlo. Ani bych se nedivil, kdyby jsi to už v minulosti hrál, protože na začátečníka jsi byl moc dobrý" zasmál se Tanjiro poplácal černovláska po zádech.

Muichiro natáhl ruce před sebe "Bolí mě ruce" zabručel unaveně a ukázal na své předloktí, které bylo úplně červené a zarudlé.

Tanjiro se ušklíbl "Bohužel tahle část rukou to bude bolet pořád. Každopádně nevím jak ty, ale já umírám hlady. Kam půjdeme na jídlo?" Zeptal se a pořádně se protáhl.

"Mě je to asi jedno. Většinou chodím na čínské nudle Liyovky" odvětil a trochu si promnul zarudlé předloktí.

"Tam to znám. Jednou mě tam zatáhla Nezuko a vaří tam dobře. Zeptáme se ostatních, jestli půjdou s námi!" Řekl natěšeně a a zahnul do otevřených dveří chlapecké šatny.

Tanjiro si sundal propocené tričko "Kluci, jdeme s Muichirem na oběd, nechcete jít s námi?" Zeptal se.

"Nejdu! Jdu se prát s maturantama!" Vykřikl Inosuke a jako blesk vylétl ze dveří.

Zenitsu si oblékl čisté tričko "Asi ne, máma potřebuje pomoct na zahradě. Možná se přidám příště" odvětil smutně.

"To nevadí, určitě ještě někdy půjdeme" řekl Tanjiro povzbudivě a začal se soukat do čistého, jenže si všiml, že ho Muichiro 'nenápadně' pozoruje. Chtěl něco říct, ale nakonec se jen pousmál a oblékal se dál.

Před šatnou se s nimi Zenitsu rozloučil a začal odcházet pryč.

"Neměla sis dávat tu rtěnku!" Ozvalo se tiché zanadávání z dívčích šaten.

"Promiň, ale máma si stojí za tím, abych chodila opravená a já nepočítala s tím, že se to stane!" Ozval se druhý dívčí hlas, nepochybně z byla Aoi.

Chlapci si vyměnili zmatené pohledy a čekali, co se stane dál.

Po chvíli se dveře otevřely.

"Ve skříňce mám odličovač a dáme to dolů" špitla Aoi, která vyšla ze dveří.

Hned za ní si to kráčela Kanao, která byla rudá, že jí i rajčátko závidělo a na rtech měla rozmazanou světle růžovou rtěnku. Zvedla hlavu a když uviděla kluky, vypadala, jakoby viděla ducha "K-kluci! Vy jste ještě tady..." Vyhrkla nervózně a schovala se za Aoi.

"Co tak koukáte?!" Okřikla je Aoi, popadla Kanao za ruku a rychlým krokem odešla pryč.

Tanjiro je překvapeně pozoroval "Tak s námi asi na jídlo nepůjdou" zazubil se a otočil se na černovláska, který situaci nepobíral. "Pak ti to vysvětlím, teď jdeme!" Ušklíbl se, popadl ho za zápěstí a začal odcházet pryč.

Muichiro nic nenamítal, jen nervózně sklopil hlavu. Pokaždé, když se ho dotkl, cítil se hrozně zvláštně. Byl to pro něj úplně nový pocit, ale zároveň hrozně nostalgický.

Dorazili ke skříňkám, kde si posbírali všechny věci.

Muichiro začal vyhrabávat potřebné věci, jenže na něj vypadl nějaký přeložený papírek. Nejistě ho zvedl začal číst.

V 16.30 na školním hřišti za budovou družiny ∞♥∞

Černovlásek si to nechápavě přečetl ještě jednou. Kdo to mohl napsat? A proč je tam to srdíčko?

"Děje se něco Muichiro?" Zeptal se Tanjiro, protože se všiml, jak se zasekl.

"Ne nic... Jen, nevadilo by ti, kdybychom se po cestě zastavili na školním hřišti?" Zeptal se a zamkl svou skříňku.

Tanjiro překvapeně naklonil hlavu "No můžeme, ale proč tam chceš?" Zeptal se a přezul se do černých tenisek.

"Jen tak".

Opustili budovu školy, obešli jí a dostali se na hřiště.

"Jen si na chvíli odběhnu, počkej tady" řekl Muichiro a zamířil k menší betonové budově. Ve stínu budovy ho okamžitě ovanul studený vítr, až mu naskočila husí kůže.

"Tak sakra kdo to je a co chce..." Zamumlal si pro sebe a začal si třít zimou zmrzlé paže.

Najednou ho někdo hrubě popadl za rameno a přimáčkl ho ke zdi.

"Hej! Co t- Mmh?!" Ten někdo ho prostě políbil. Dravě a hrubě. Kvůli stínu, který budova házela mu neviděl do obličeje, jen rozpoznal blonďaté až šedé vlasy a to, že ten dotyčný byl asi o hlavu vyšší než on sám, který měřil jako malá holka.

Pokusil se tu osobu odstrčit, ale dotyčný se na něj ještě víc nalepil a ruce mu přirazil nad hlavu.

"Mmh- hej! Pus-" snažil se křičet, když se ten člověk odpojil pro vzduch, ale byl opět umlčen.

Ucítil, jak zajel rukou pod jeho tričko. Ta ruka byla hrozně studená a ty doteky byly nepříjemné, jako tisíce jehel, které se mu zarývaly do kůže.

Ať se bránil jak chtěl, nemohl se z jeho sevření vymanit.

Najednou se ten člověk malinko odtáhl "Konečně tě zase vidím zlato" zavrněl mu u ucha hluboký nepříjemným hlas.

Muichiro se začal klepat a do očí se mu nahrnuly slzy. Zatímco se jeho tělo klepalo, jeho hlava vstřebávala, proč se klepe a hlavně kdo to je.

"Ty mě ani nepozdravíš?" Zašeptal svůdně a pohladil ho po studené tváři.

"Nech mě být, nevím kdo jsi!" Zakřičel a kolenem ho kopl do citlivého místa.

Ten člověk se svalil na zem a Muichiro okamžitě se slzami v očích vyběhl ven.

Kdo to byl...

Proč jsem se začal třepat...

"Muichiro!" Zakřičel Tanjiro, který se zvedal od stromu, kde na něj čekal.

Černovlásek se otočil a rozběhl se pryč. Nechtěl, aby ho viděl, jak brečí jako malá holka. Ani se neohlížel a bezhlavě běžel ulicí dál od školy, jak daleko mohl.

Pamalu ale jistě mu docházely síly, tak zahnul do uličky, kde se schoval za popelnici, opřel se o ní zády a sedl si na zem. Rozdýchával běh a u toho si setřel slané slzy, které mu stékaly po tvářích rudých během.

Konečně měl čas na přemýšlení. Nechápal to. Tomu člověku ani neviděl to tváře a vůbec ho neznal, ale on ho prostě políbil. Sahal na něj. Bylo to hrozně nepříjemné, ale ty doteky byly hrozně povědomé. Létalo mu to hlavou a nedokázal si to nijak uspořádat, spíš byl víc zmatený a vynervovaný. Navíc byl špatný z toho, že utekl Tanjirovo, když mu slíbil, že půjdou na jídlo.

Složil obličej do dlaní a spustil nové slzy, které nedokázal udržet.

Vyrušil ho však někdo kdo mu zaklepal na rameno.

"Muichiro!" Křičel Tanjiro, který zmateně běhal po ulici. "Co se stalo? Kam sakra běžel?" Zamumlal si pro sebe a dál očima skenoval ulici.

"Nii-san" zakňučel Subaru, který ho jemně tahal za tričko.

"S-Subaru, co tu děláš?" Vyhrkl Muichiro a rychle si začal utírat uslzené oči od pláče.

"Já jsem tu šel s Rokutou a uviděl jsem tě j-jak p-pláčeš" zakoktal a začal natahovat.

"Ale to nic, jen mi něco spadlo do oka" vymluvil se a pokusil se o falešný úsměv.

"Rokuto, jakto že jste utekli paní učitelce?!" Ozval se naštvaný hlas Tanjira.

Muichiro vykoukl zpoza popelnice a uviděl Tanjira, který držel za ruku menšího kluka, který mohl být podobně starý, jako jeho nevlastní bráška.

"Muichiro?! Co tu děláš?" Vyhrkl, když si ho všiml a tázavě se na něj podíval.

"J-já" zakoktal se a nevěděl jak odpovědět.

Tanjiro si ho starostlivě změřil pohledem "Řekneš mi to potom" řekl a pohledem spražil dva malé chlapce "Jak jste mohli utéct paní učitelce?!" Vyhrkl káravě.

"Já za to nemůžu. Když jsme kolem téhle uličky procházeli, Subaru se sem prostě rozeběhl" bránil se ten malý kluk.

"A-ale to bylo jen proto, protože jsem viděl jak nii-san pláče!" Vykřikl Subaru a ochranářsky objal Muichira kolem krku.

"Nebrečel jsem, jen my něco spadlo do oka!" Snažil se bránit černovlásek, ale moc mu to nešlo, protože jeho pláč byl úplně zřejmý.

Tanjiro se zamračil "Teď už to nevyřešíme kluci. Šup, utíkejte za učitelkou, oba vás na ulici hledá!" Rozkázal a chlapci po několika výmluvách odešli.

"Máš všímavého brášku" odvětil Tanjiro a otočil se na Muichira. "Co se stalo? Proč jsi se rozběhl pryč... A hlavě proč jsi brečel?" Zeptal se starostlivě.

Muichiro sklopil pohled a pokrčil rameny "Já nevím..." Zamumlal a přitáhl si nohy k tělu.

Tanjiro se posadil vedle něj "Nechceš o tom mluvit?" Zeptal se sklesle.

Černovlásek zavrtěl hlavou a zabořil tvář do kolen.

Tanjiro si povzdechl a uvěznil ho v pořádném přátelském objetí "Tak mi to neříkej. Ale chci aby jsi věděl že mi můžeš věřit a když se budeš chtít svěřit, vyslechnu tě" řekl s úsměvem.

Muichiro sebou překvapením trošku škubl, ale nakonec přikývl.

"Mimochod, kdo byl ten malý kluk?" Zeptal se Muichiro, čímž přerušil krátké, ale trapné ticho.

"Můj nejmladší bráška Rokuta. Nevěděl jsem, že chodí do školky s tvým bráchou" zasmál se, ale stále držel černovláska v objetí. "Když už jsme u toho, nevšiml jsem si, že by jsi Miki Nii-chan, nebo naopak p" Podotkl pobaveně.

Muichiro si povzdechl "Já tomu taky nerozumím. Subaru je můj nejmladší nevlastní sourozenec. Žije tam už dva roky, ale dokud jsem nepřišel na, nikdy nikomu Nii-san neřekl. Nevím proč zrovna já" mykl rameny a ukončil tak své vysvětlování.

"A napadlo tě se ho na to zeptat?" Navrhl rudovlásek.

"Ptal. Já, pěstouni i ostatní děti. Vždycky jejich otázku odignoroval a vždycky řekl stejnou větu. Mráčky jsou rudé, kvete nová růže osudu. Vzali ho i k psychologovi, ale ani on nic nezjistil. Je to prostě divný kluk, ale z nějakého důvodu ho mám rád" vysvětlil a trochu se pousmál.

"Aha. Možná je to nějaká věta, kterou mu v minulosti někdo řekl" napadlo Tanjira.

Muichiro pokrčila rameny a dál se nevyjadřoval.

Tanjiro své sevření uvolnil "Každopádne jak to vidíš s tím jídlem? Jestli nechceš, můžeme to nechat na jindy" řekl klidně a usmál se.

Černovláska chvíli přemýšlel.

"Můžeme jít teď, jen... Mohl bych tě o něco požádat" špitl a nervózně odvrátil pohled.

Tanjiro přikývl "Jen do toho".

Muichiro se nadechl "Víš... Je mi to hrozně trapné, ale... Nemohl by jsi mě ještě... O-obejmout?" Zakoktal nervózně a otočil se na Rudovláska, aniž by si uvědomil, že má úplně rudé tvářičky.

Dalo práci, aby si to přiznal, ale každé objetí, které od něj dostal... Ne. Pokaždé, když se ho jakkoli dotknul, to bylo velmi příjemně a uklidňující. Chtěl, aby se ho dál dotýkal a chtěl mu být poblíž.

Toho vyššího to trošku překvapilo, ale hned na to se na něj přátelsky usmál "Bez problémů" vydechl vesele a pevně ho objal.

Muichiro si položil čelo na jeho rameno a obouma rukama ho objal kolem pasu. "Děkuji, Tanjiro..." Špitl po chvíli.

"To nestojí za řeč" odpověděl Tanjiro a pohladil černovláska po dlouhých, hebkých vlasech.

Po chvíli se zvedli a zamířili k domluveném restauraci, kde si objednali a během dlouhé konverzace se i najedli.

"Vysvětlím to z těch šaten" ušklíbl se Tanjiro a napil se malinovky, kterou měl koupenou k jídlu. "Všech nás pět se zná už od šesté třídy na základní škole, nebo spíše v primě na tomhle gymplu. Už od začátku byly ty dvě nejlepší kamarádky, ale bylo vidět, že v průběhu let k sobě začaly cítit něco víc. Ani jedna z nich si to však nechtěla přiznat a odmítala o tom s tou druhou mluvit. Zkoušeli jsme s klukama několik způsobů, jak je dát dohromady a teď sto konečně vyšlo" zasmál se a pokračoval v jezení.

Muichiro to jen odkýval. Popravdě ho moc nevnímal a přemýšlel nad úplně jinými věcmi. Co si asi ten neznámý kluk myslel, když ho políbil, aniž by se znali. Pořád mu to vŕtalo hlavou a nemohl se toho zbavit.

Když se Muichiro po tom co se rozloučili vrátil domů, bylo už něco kolem půl sedmé. Snažil se vyhnout zbytečným rozhovorům, takže si to zamířil rovnou k sobě. Odhodil batoh do rohu a šel si dát rychlou sprchu, aby si mohl hned lehnout a po dlouhém dni si odpočinout.

Dny ubíhaly tak rychle, že už bylo pondělí a dlouhý dvoutýdenní výlet plný otrávených a halaity by lidí. Jestli se však na něco těšil, tak to bylo to, že bude na pokoji s Tanjirem, což ho jako jediný fakt z celého výletu uklidňoval.

Vyčistili si zuby a učesal se, aby si mohl hygienické potřeby schovat do kufru. Oblékl si nějaké pohodlné oblečení, protože je čeká dlouhá cesta.

Překontroloval si batoh do autobusu a spokojeně oddechl.

Všechno postupně vytáhl na chodbu a zamířil dolů do kuchyně. Momentálně je 5.15 takže nechtěl nikoho budit. Otevřel lednici a vytáhl si nachystanou krabičku s jídlem a ještě kousek okurku na snídani.

Krabičku položil na linku a všiml si menší misky a nějakým papírem, který byl na kraji linky.

Upekla jsem ti na cestu karamelového sušenky, snad ti budou chutnat :3
Užij si cestu,

Miki ♡♡

Muichiro otočil papír na druhou stranu a popadl propisku.

Díky, ale nemusela ses namáhat. Popřej ode mě ostatním dobré ráno a dobře dojeď

Muichiro

Tak zněl vzkaz, který tam v rychlostí naškrábal. Všechno jídlo si schoval a i s ostatními věcmi vyrazil k místu srazu.

V posledních dnes školy měl hrozně nepříjemný pocit, že ho někdo pořád sleduje. O tom, co se tehdy stalo za družinou nikomu neřekl, poněvadž příběh šel 'jsem na hřiště, kde mě začal líbat a osahával nějaký kluk, který mi řekl zlato a já mu ani neviděl do tváře' zní divně a ujetě.

Najednou mi zazvonil mobil.

Vytáhl ho ze zadní kapsy a zvedl hovor "Áno?".

"Otoč se!" Ozvalo se na druhé straně.

Černovlásek se otočil a uviděl Tanjira, který šel směrem k němu.

Za sebou táhl velký červený kufr, na zádech má batoh, ve volné ruce dvě igelitky a pod paží držel barevný volejbalový míč.

"Dobré ráno" pozdravil ho, když ho došel "Těšíš se?".

"Nevím. Bude tam hodně otravných lidí a ještě tam budou lidé z úplně neznámé třídy" zamumlal nejistě uhl pohledem.

Tanjiro se tiše zasmál "Je pravda, že ta třída je hodně problémová. Stačí když nenaštveš hlavní partu a budeš v pohodě" poradil dlaní ho poplácal po hlavě.

Muichiro si povzdechl "Měli bychom jít, jinak nám ujedou" odvětil nejistě.

"Mintjiro!" Zakřičel na ně velmi známý hlas.

Oba se otočili a Muichiro vyjekl, jako malá holka s velmi pisklavým hlasem.

Běžela k nim postava v šedých kraťasech, bílém tílku a kančí hlavou. Že by maska?

Černovlásek se vylekaně schoval za Tanjira, kterému chvíli trvalo, než celou situaci vztřebal.

"Inosuke! Kde jsi to sakra vzal?" Vykřikl rudovlásek po chvíli, když byla ta entita skoro u nich.

On však dělal, že ho neslyší "Beru to sebou, budeme tím strašit holky a pak se budeme prát!" Vykřikl snad na celé město a běžel pryč, směrem k místu jejich srazu.

"C-co to mělo být..." Vydechl Muichiro, když byl Inosuke daleko. Pak si však uvědomil, že zalezl za Tanjira, jako nějaká vyoraná myš, které chce někdo uříznout ocásek a studem přišpendlil pohled k zemi.

Tanjiro si povzdechl "Nechápu kde ji vzal, tu masku jsem na konci prázdnin vyhodil do kontejneru na druhé straně města..." Zamumlal otrávené a práskl se do čela. "No nic, jdeme ty hrdino" ušklíbl se a jednou rukou ho obejmul kolem ramen.

Muichiro se zamračil "Jen jsem se ho lekl, to je všechno..." Zamumlal a do jeho tváři naběhla narůžovělá barva.

"To víš že jo" zazubil se Tanjiro.