"Jak myslíš, to 'další' přátelé" řekl Muichiro a nechápavě se na něj otočil.

"Tak máš už mě ne?" Řekl Tanjiro a usmál se.

Černovláskovi se v tu chvíli zamlžilo před očima, ztratil rovnováhu a spadl na tvrdou podlahu. Měl pocit, jakoby se mu před očima objevil nějaký záblesk. Zase ten úsměv...

"Muichiro?! Jsi v pořádku?!" Vyhrkl a za loket ho zvedl na nohy.

Muichiro si promnul obličej "Jo, asi jo. Jen se mi zamotala hlava, asi kvůli tomu, když jsem se do ní bouchl" odpověděl a posbíral věci, které mu propadaly na zem.

Tanjirovi to však ke klidu nepomohlo. "Cože?! Opravdu ti nic není? Nemotá se ti hlava? Jestli máš otřes mozku, mohl by to být problém!" Vykřikl vyděšeně.

Druhý chlapec zmateně naklonil hlavu.

Proč se tak stará?

"N-ne, opravdu mi nic není" vykoktal nakonec a sklopil pohled k zemi.

Opravdu mě znervózňuje...

Po chvíli dohadování, jestli je v pořádku našli klidné místo, které Muichirovi vyhovovalo. Byly to schody v šatně.

Sedli si a černovlásek okamžitě začal rozbalovat svůj oběd.

Po chvíli si uvědomil, že na něj celou dobu někdo zírá. Otočil hlavou a uviděl, že je to Tanjiro, který ho celou dobu pozoruje a prohlíží si ho od hlavy až k patě.

"Eh~ Tanjiro?" Zeptal se nervózně.

"Promiň, jen jsem se zapřemýšlel" odvětil a vytáhl z kapsy telefon.

Muichiro ho chvíli pozoroval, ale poté se opět pustil do svého sendviče.

Tanjiro se tiše zasmál "Cpeš se, jakobys od rána nejedl".

Ten menší z nich se na něj otočil a nasadil ublížený výraz "Taky jsem nejedl, ze snídaně jsem radši odešel" zamumlal a znovu se zakousl.

"Kvůli rodičům?" Zeptal se rudovlásek.

Muichiro zavrtěl hlavou "Nemám rodiče, jen pěstouny a několik nevlastních sourozenců" odvětil bez zájmu.

"O-omlouvám se, to jsem nevěděl" řekl sklesle a provinile sklopil pohled.

"To je v pohodě" zamumlal klidně.

Chvíli bylo trýznivé a nekonečné ticho.

"A proč nežiješ s rodiči, jestli se můžu zeptat" promluvil nakonec Tanjiro.

Muichiro pokrčil rameny "Prý zemřeli při nehodě" řekl.

Tanjiro vykulí oči "Prý? Ty to nevíš?".

"Ne. Podle ostatních jsem měl oba rodiče a bratra, ale já si na ně nepamatuju. Měli jsme nehodu v autě, ale já o tom nic nevím, jen to, že všichni kromě mě zemřeli" zamumlal sklesle, ale jeho výraz stále poukazoval na fakt, že mu to bylo úplně jedno.

"Jakto?"

"Amnézie"

Chvíli bylo ticho, než se Tanjiro začal zvedat.

Muichiro ho zaujatě pozoroval.

Odejde?

Nebo ho praští a bude doufat, že si na něco vzpomene?

On k němu však začal natahovat ruce.

Než si to černovlásek uvědomil, byl v jeho objetí. Na chvíli se mu zastavil dech a jeho srdce určitě vynechalo pár úderů.

Obejmul mě...

"To mě mrzí Muichiro, musí to být hrozné" řekl sklesle a při myšlence, že by on zapomněl na svou drahou rodinu ho k sobě přitiskl ještě pevněji.

Muichiro se nedokázal pohnout. Nikdy nezažil takové objetí, jako od Tanjira. Skoro ani neposlouchal jeho slova. Byl absolutně v šoku, ale uklidňoval ho pravidelný tlukot jeho srdce.

Tanjiro ho po chvíli pustil, ale když se na něj podíval, opět měl nechápavý, až vyděšený výraz. "Muichiro, ty plačeš?! Omlouvám se! Nechtěl jsem tě rozbrečet!" Vykřikl a zase se začal uklánět jako o život.

"Huh?" Nechápal ten druhý. Přejel prsty po tvářích a byl zmatený ještě víc.

Brečím...

Rychle si setřel slzy "N-ne to nic..."

Proč brečím...

Tanjiro se na něj starostlivě podíval "Opravdu ti nic není? Lidí jen tak z ničeho nic nepláčou..." Zeptal se neklidně.

Muichiro přikývl.

Proč...

"Opravdu nic, nevím proč se to právě stalo"

Já přece nikdy nebrečím....

"Tanjirooo!" Ozvalo se přes celou chodbu.

Rudovlásek se zmateně rozhlédl, ale než se vzpamatovat, už ho někdo zezadu tahal za mikinu.

"Tanjiro, zachraň mě!" Křičel žlutovlasý kluk, který se krčil u jeho kolenou a mezi prsty drtil jeho kostkovanou mikinu.

"Zenitsu?! Co to děláš?" Vyhrkl překvapeně Tanjiro.

"O-ona... M-mě chce... zabít!" Zakřičel se slzami v očích.

Muichiro to zmateně pozoroval. Už se chystal odejít, protože tu bylo moc hluku, jenže když se otočil, nedokázal se ani pohnout.

Na schodech za ním stála dívka s černými vlasy stažených do dvou culíku a sponkami s motýly. Obličej měla úplně rudý zlostí a z jejích očí doslova šlehaly plameny.

Šel z ní hrozný strach, takže si Muichiro radši sedl zpět na své místo.

"ZENITSU!" Zakřičela naštvaně.

"AAAAAAAAH, TANJIROOOOO, ZACHRAŇ MĚĚĚĚĚĚ!" křičel Zenitsu.

Muichirovi už oficiálně prasky bubínky. Nenápadné se zvedl, jenže udělal dva kroky a zpoza rohu vystřelila ruka, která ho popadla a odtáhla za roh. Než se stačil zorientovat, byl zády přitlačený ke zdi.

Zvedl hlavu a před ním stál ten druhý kluk, který ho předtím strčil v šatně. Spíš se nad ním tyčil jako stožár, protože byl vyšší minimálně o půl hlavy.

"Kdo jsi?! Identifikuj se!" Vyprskl na něj.

Černovláska už opravdu bolela hlava z toho hluku kolem. "Nech mě být, chci jít pryč, kde bude klid" sykl na něj a pokusil se ho odstrčit, ale nepohl s ním ani o centimetr.

Mám opravdu slabé ručičky...

"Klid?! Pojď se prát!" Zakřičel z ničeho nic a na čele mu vystoupla žilka.

"C-cože?!" Vyhrkl Muichiro, ale než stačil cokoli udělat, druhý kluk ho praštil do čela svým čelem. Naposledy uviděl Tanjirův vyděšený výraz, než upadl do tmy.

Proč je kolem tma...

Když se rozhlédnu, nic tu není...

Nikdo tu není...

"Muichiro..." Ozval se nějaký milý ženský hlas.

Zmateně jsem se rozhlédl, ale nikdo tu prostě není.

"Drž se toho chlapce..."

"Muichiro..."

Počkat, ten hlas znám...

"Muichiro..."

"Muichiro!"

Černovlásek vyděšené otevřel oči, ale okamžitě ho oslepilo sluneční světlo z okna.

"Konečně Muichiro!" Vykřikl nadšeně Tanjiro, který stál vedle.

Muichiro si až teď uvědomil, že už není na chodbě jako předtím. Ležel na nějakém lůžku a byla to úplně neznámá místnost.

"Co se stalo..." Zeptal s nechápavě a pomalu se posadil.

Tanjiro si oddechl "Inosuke tě praštil a ty jsi ztratil vědomí, takže jsme tě odnesli na ošetřovnu. Omlouvám se, že jsme to dopustil!" Vykřikl a uklonil se na omluvu.

Černovlásel chtěl odpovědět, ale v tu chvíli se rozrazily dveře a v nich nestál nikdo jiný, než Miki.

"Muichiro! Jsi v pořádku?! Nebolí tě něco?! Hned jak jsem slyšela, že jsi tady, rychle jsme přiběhla!" Vyhrkla starostlivě a běžela k lůžku na kterém ležel.

"Ne, nic mi není" zamumlal.

"Kde je ten kluk, který tě udeřil?! Dám mu lekci, že se týden nevzpamatuje!" Vyprskla naštvaně a prokřupala si prsty na rukou.

"No~ poslal jsem ho do ředitelny..." Špitl Tanjiro,. protože i on měl očividně respekt z Muichirovi nevlastní sestry.

Miki si ho s pochybným výrazem prohlédla "Ty jsi Kamado z vedlejší třídy ne?" Zamumlala zamyšleně.

"Ano! Spřátelil jsem se s Muichirem, protože jsme ve stejné třídě!" Vyhrkl Tanjiro.

"Kamarád hm... Budu tě sledovat na každém kroku..." Zašeptala a zatímco Tanjira propaloval pohledem se přesunula ke dveřím a odešla.

Tanjiro se otočil na Muichira "Ty jsi znáš?" Zeptal se zmateně.

"Má nevlastní sestra Miki" odpověděl bez zájmu.

"He~ a máš ještě nějakého sourozence?" Zeptal se zaujatě.

Muichiro přikývl "Dvě sestry a dva bratry, když nepočítám lidí, kteří už s námi prý nebydlí" odvětil.

Tanjiro se chtěl ještě zeptat na několik dalších věcí, ale v tu chvíli se rozrazily dveře a v nich stála za dívka s culíky.

Na ramenu nešla toho kluka, který předtím Muichira uhodil, jenž byl v bezvědomí.

"Aoi, Inosuke, co se stalo?" Vyhrkl nechápavě Tanjiro.

Dívka ho položila na vedlejší lůžko a oddechla si "Šli jsme z ředitelny a já mu nadávala, proč toho nového kluka udeřil, jenže nás slyšela nějaká růžovovlasá holka a instantně ho praštila. Mimochodem kde je zdravotnice?" Zeptala se.

"Kochou-sensei odešla na hodinu, ale příjde hned po zvonění" odpověděl Tanjiro.

"Omlouvám se, to bylo moje nevlastní sestra" zamumlal otrávené Muichiro.

"Mě je to jedno. Však si to zasloužil, blbeček" zasyčela naštvaně.

Inosuke měl na tváři velkou bouli a nechyběl ani zlomený nos.

Chvíli bylo ticho, než se Inosuke probudil. Otevřel oči a posadil se. Chvíli všechno vztřebával, ale pak si vzpomněl. "Ta holka byla skvělá! Musí mě praštit jest jednou!" vykřikl a bleskurychle vylítl z místnosti.

"Inosuke ty idiote!" Zařvala Aoi a vyběhla za ním.

Tanjiro si povzdechl "S nimi není nikdy klid" zabědoval.

"Jak dlouho jsem byl mimo?" Prolomil Muichiro ticho.

"Asi půl hodiny" odpověděl odhadem.

V tu chvíli se celou budovou rozezněl zvonek, který ukončoval hodinu.

Za pár chvil se dveře otevřely a v nich stála žena malého vzrůstu a milým výrazem, který podtrhovala roztomilá motýly spona v jejich tmavých vlasech.

"Už je ti dobře?" Zeptala se a podívala se na Muichira.

On přikývl.

Žena odložila papíry na stůl "Rychle se na tebe podívám a můžeš se i s Tanjirem vrátit do třídy" odvětila a přešla k němu.

Po její 'prohlídce' vytáhla hrnek vody a nějaký prášek "Tady máš něco proti bolesti, kdyby tě začala bolet hlava, zapij to vodou" řekla a podala mu sklenici.

Muichiro si bez odpovědi sklenici vzal a prášek zapil.

Shinobu se usmála "Tak můžete jít".

Oba se s ní rozloučili a vyrazili na chodbu.

Chvíli bylo trapné ticho, protože nikdo nevěděl jak začít konverzaci.

"Říkali ti už o tom vícedenním výletu?" Nahodil z ničeho nic Tanjiro.

Černovlásek zavrtěl hlavou "Vícedenní? Jako něco jako škola v přírodě?".

Tanjiro přikývl a protáhl se "Pojede se na nějakou horskou chatu bůh ví kde a bude to už příští týden, takže je chyba, že ti o tom nikdo neřekl" zasmál se.

Muichiro otráveně sklopil oči. Poslední věc kterou chtěl byla, být zavřený někde s lidmi, které nezná. Až na Tanjira samozřejmě.

"Každopádne musíme být do pěti minut na hodině. Až skončí škola, tak ti o tom něco povím, dobře?" Nabídl Tanjiro s úsměvem.

Proč se pořád tak krásně směje...

Ten menší z nich přikývl, ale to už stáli u dveří jejich třídy.

Oba se vydali na svá místa a kupodivu zjistili, že sedí přes uličku.

Zazvonilo a nudná dvouhodinovka Zeměpisu začala.

Šlo vidět, že všichni přežívají z posledních sil, ale konečně zazvonilo a žáci se začali bavit.

Muichiro byl rozhodnutý se chvílí utápět sám v sobě, jenže jeho vize byla eliminována.

Snad z každého rohu třídy byly slyšet věci typu: "Těžko uvěřit, že to není holka. Ten nový kluk vypadá divně. Bez tak je transka".

Zhluboka se nadechl a dál to ignoroval. Nejspíš se konečně rozkřiklo, že není holka.

Po utrpěných deseti minutách začala hodina biologie, následovaná občanskou výchovou.

Muichiro si začal sbírat věci z lavice, ale někdo mu zaklepal na rameno. Otočil se a uviděl Tanjira.

"Slíbil jsem ti, že ti řeknu něco o tom výletu, ale musím si jít něco zařídit. Počkal by jsi na mě před školou?" Zeptal se s omluvným výrazem.

Druhý chlapec chtěl nejdříve říct, že ho nechce otravovat, ale informace o tom výletu potřeboval. "To je v pohodě, počkám před školou" odvětil klidně a dál si schovával věci do tašky.

Tanjiro se na něj usmál a odešel.

Muichiro vzal všechny své věci a vyšel na chodbu.

Byl hrozně unavený a hlava mu mohla snad každou chvíli puknout. Těžko říct, jestli kvůli nárazům, které jeho hlava dnes snášela, nebo z hluku kolem. Opravdu se těšil domů na svůj klid. Díky tomu, že byl jeho pokoj úplně na konci chodby, kde se nacházely ložnice, k němu hluk mladších dětí tak moc nedoléhal.

Byl tak moc zahlédne do svých myšlenek, že ani nedával pozor na cestu.

Z přemýšlení ho vyrušilo, až když do někoho omylem narazil. Zvedl hlavu a před ním stáli tři kluci, vysocí jak hora. Svalová hmota každého z nich musela být dvojnásobek černovláskovi váhy. Měl pocit, že už je viděl, takže byli nejspíš z jeho třídy.

Ten do kterého narazil na něj vytočeně koukal "Dávej pozor na cestu idiote! Omluv se!" Okřikl ho naštvaně.

"Omlouvám se, nebylo to schválně" odsekl bez zájmu a chtěl je obejít, ale jeden z nich mu zatarasil cestu.

"Co to bylo za omluvu" vysmál se mu do tváře a popadl ho za dlouhé černé vlasy. "Musíme tě naučit úcty k lepším lidem nováčku" Sykl naštvaně a začal s ním za vlasy cukat že strany na stranu.

Měl mnohem větší sílu než Muichiro, ale to bylo jasné už na první pohled.

Muichirovi propadaly všechny věci na podlahu, ale ani s volnýma rukama se neodkázal bránit.

Shodili ho na tvrdou podlahu a jeden z nich ho chytil za bradu.

"Ber to jako ponaučení, že máš dávat pozor, kam jdeš" zašeptal s úsměvem a udělil mu jednu ránu do břicha.

Muichiro zaskučel bolestí. V tuhle chvíli by se nejspíš sesypal na zem, ale bránil mu ten kluk, který ho stále držel za vlasy.

Vytáhl ho za vlasy na nohy a hodil s ním o zeď, po které se pomalu svezl na tvrdou podlahu

Všichni se začali smát a s několika posledními nadávkami odešli.

Černovlásek tam jen seděl se sklopenou hlavou a vůbec neřešil jeho věci, které ležely přes celou chodbu.