Mina-san, ohayo!
Hlásím se po dlouhé době s novou kapitolou. Doufám že se bude líbit! A jen tak btw na mém profilu vyšel nový kratší příběh, takže budu ráda když se podíváte a napíšete mi váš názor! Užijte si kapitolu! ❤️

"Mahi, nemusíš se namáhat, já mu to odnesu" nabídla se Miki a vzala z linky tác s ovocným jogurtem a pomerančovým džusem.

Žena jen s povzdechem přikývla.

Miki vylezla po schodech nahoru a jemně zaklepala na dveře.

Nic se neozvalo, ale ona i tak otevřela dveře "Muichiro, můžu dál?" Zeptala se sklesle a zavřela za sebou dveře.

Muichiro seděl na své posteli se smutným výrazem a hypnotizoval podlahu.

Když dívka přišla, jen zvedl hlavu, ale nic neřekl.

Miki si sedla vedle něj a položila mu na klín tác s jídlem "Mahi ti posílá snídani, před školou něco sníst musíš" oznámila mu prosebně.

Od chlapce se jí však nedostala žádná reakce.

Dívka si povzdechla "Proč mi nic neřekneš. Nikomu to neřeknu a určitě ti pomůžu. Mám o tebe strach!" Vyhrkla smutně a pohladila ho po dlouhých černých vlasech.

Muichiro opět neodpověděl a jen dál tupě zíral do podlahy.

Najednou se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla malá blonďatá hlavička.

"Nii-san" vykřikl smutně Subaru a běžel vyskočit na jeho postel. Sedl si vedle něj z druhé strany a obejmul ho.

Černovlásek se na něj jen koukal a po chvíli mu objetí opětoval.

Miki si povzdechla "Ale no tak Muichiro, aspoň něco sněz" naléhala dál, ale všimla si něčeho zvláštního.

Muichiro plakal a bylo to poprvé co to u něj viděla. "Muichiro co se děje, neplač" řekla a otřela mu slzičky z tváře.

Černovlásek neodpověděl, jen se beze slova zvedl, popadl svou tašku a vydal se chodbou pryč.

Subaru se za ním rozběhl a chytil ho za ruku.

Miki jen smutně hypnotizovala otevřené dveře pokoje a s povzdechem si schovala tváře do dlaní.

•°•°•°•°

"Co tu sedíte tak zamlkle?" Zeptal se Zenitsu, když si sedal na lavičku u jejich školy.

Kanao zvedla hlavu "Jde o Muichira. Co se vrátil z nemocnice je divný. Nechoval se tak ani když v té nemocnici byl zavřený" řekla a protáhla si záda.

"Něco se mu muselo stát doma. Musíme to zjistit než se do školy vrátí Tanjiro. Myslím, že by z toho dostal další záchvat" rozhodla Kanao.

"Jak to z něj chceš dostat? Snažíme se o to už co přišel do školy" zamumlala Kanao unaveně.

"Mám plán"

•°•°•°•°

"Miki!"

Dívka se překvapeně otočila a spatřila Aoi a Kanao.

"Co se děje děvčata?" Zeptala se překvapeně.

"Ahoj, jsme tu kvůli Muichirovi. Nevíš proč se tak chová? Máme o něj docela strach" přiznala Kanao a prosebně se na ni podívala.

Miki smutně zavrtěla hlavou "Nic nevím. Snažím se něco zjistit každý den, ale nikdy nic. Dnes se i rozplakal. Taky se o něj bojím, ale od toho, co se po večeři zavřel v pokoji nepromluvil" povzdechla si.

"Neboj mám plán jak to z něj dostaneme!" Špitla Aoi a naklonila se k jejímu uchu.

Miki poslouchala ale hned poté se zamračila "Nevěřím že to vyjde, jen ho vystresujete!" Opáčila nesouhlasně.

"Jiný nápad nemáme, zkusili jsme už úplně všechno" namítla Kanao.

"Tak fajn, pomůžu vám..." Zamumlala Miki trochu vytočeně.

•°•°•°•°

Muichiro procházel školními chodbami, jako nějaký zombie bez duše. Vůbec nevnímal okolí a při chůzi stále koukal jen do linelové podlahy.

Najednou z jednich dveří vykoukla ruka a vtáhla černovláska dovnitř.

Byla tu hrozná tma a on cítil, že ho někdo chytil za obě paže, takže se nemohl pohnout.

V tu chvíli se rožla malá přenosná lampička, která mu svítila přímo do tváře.

"Takže Mucihiro. Promiň že to musíme dělat, ale nedal jsi nám jinou možnost!" Ozval se hlas, který určitě patřil Kanao.

"Promiň Muichiro, zatáhli mě do toho..." Ozvala se Miki.

Ze tmy se zjevila Aoi a plastovým nožem v ruce, který namířila proti němu "Máme o tebe starost. Potuluješ se po škole jako duch, nereaguješ na zprávy a nemluvíš. Takže mluv!" Sykla a přiblížila hrot nože blíž k jeho krku.

Mucihiro jen sklopil pohled a nijak nereagoval.

Všichni byli ticho, protože doufali, že to z něj takhle dostanou.

"USTŘIHNEME MU VLASY!" zakřičel zničeho nic Inosuke, který ho držel.

"Cože?! Ne!" Okřikla ho Miki naštvaně a praštila ho pěsti do hlavy.

"Muichiro my se ti opravdu snažíme pomoct..." Špitl Zenitsu.

Kanao si ho prohlédla a něčeho si všimla "Co to máš na krku?" Zeptala se překvapeně.

Černovlásek sebou škubl a teprve teď se začal pokoušet osvobodit.

Miki se na něj nechápavě podívala a všimla si tenkého řetízku na jeho krku "Odkdy nosíš řetízek?" Zeptala se a chtěla mu zpod košile ten řetízek vytáhnout, ale Muichiro jí hryzl do ruky, jako nějaké agresivní zvíře.

Dívka překvapeně vypískla a udělala krok zpět.

Černovlásek se obou chlapcům vyškubl z rukou a než se ostatní stačili vzpamatovat, byl pryč.

Miki si třela bolavý prst "Říkala jsem vám to, takhle to z něj nedostanete" řekla a opustila kumbál.

"Nevěděl jsem, že má takovou sílu..." Zamumlal překvapeně Zenitsu.

"Ale máme stopu! Ten řetízek!" Vyhrkla Kanao o něco pozitivněji.

"Stopu?" Nechápala Aoi.

Kanao si povzdechla "Když přijdeme na nějaký kontext k tomu řetízku, tak určitě přijdeme na to, proč se trápí" vysvětlila vesele.

"MÁM HLAD!" Zakřičel Inosuke po dramatické pauze a odešel.

"Za chvíli začíná hodina, pojďme" upozornil Zenitsu a začal ostatní vyhánět z kůmbalu.

•°•°•°•°

Muichiro seděl ve stínu pod schody a znuděně u toho jedl ovocnou tyčinku.

"Muichiro?" Ozvala se Miki, která se před ním objevila "Můžu si přisednout?" Zeptala se s úsměvem, přestože věděla, že se jí odpovědi nedostane.

Nakonec si přisedla a pohladila chlapce po tváři "Promiň za to předtím, já jim říkala, že je to blbý nápad. Ale neukázal by jsi mi ten řetízek? Nikdy jsem tě s něčím takovým neviděla. Je to nějaká tvá cennost? Je to ze zlata?" Zeptala se napjatě.

Černovlásek si jen v tichosti přiložil dlaň na hrudník, jakoby se to snažil více zakrýt přestože to zakrývala jeho bílá košile.

"Prosím, neřeknu to ostatním" špitla a obejmula ho "Jsem přece tvoje starší sestřička" usmála se.

Muichiro dál mlčel. Ani nezvedl pohled.

V tu chvíli se chodbami rozezněl hlasitý zvonek, který ukončoval jejich pauzu na oběd.

Miki se postavila a vytáhla na nohy i menšího černovlasého chlapce "Tak pojď, nesmíme přijít pozdě. Budu na tebe čekat po škole ano?" řekla s úsměvem a rozběhla se chodbou pryč.

Chlapec na ni nijak nereagoval a rozešel se chodbou ke své třídě.

"Taky mě to sere, ale co s tím že j-"

Jedny dveře se najednou otevřeli Muichirovi přesně před nosem a shodily ho na zem.

Bolestivě si přiložil ruku na čelo, do kterého ho dveře praštili a zvedl hlavu. Jakmile však uviděl kdo je před ním, zamrzl na místě.

Byl to Rai s nějakým černovlasým klukem a oba ho překvapeně skenovali pohledem.

V černovláskových očích se zrcadlil takový strach, který ani nešel popsat. Nejdříve začal couvat, než se konečně dostal na nohy a nejrychleji, jak dokázal, se rozběhl chodbou pryč.

Rai ho nechápavě sledoval, ale po chvíli jeho nechápavý výraz vystřídal zlomyslný úšklebek.

•°•°•°•°

Muichiro si u skříňky přezouval boty a užíval si krásného ticha, které kolem vládlo, protože šatna už byla prázdná a nikdo tu nebyl.

"Co tak sám?" ozval se hlas, který Muichiro moc dobře znal.

Se strachem v očích se otočil a nad ním se tyčil Rai s pobaveným úšklebkem ve tváři.

Vyděšeně se nalepil zády na skříňku, ale ta už ho nepustila dál.

Rai se nad něj trochu naklonil "Ale copak... Nemáš snad důvod se bát ne?" ušklíbl se a palcem přejel přes jeho třesoucí se rtíky. "Ten strach ve tvých očích jsem poznal okamžitě. Vzpomněl sis, že ano?" špitl pobaveně a hltavě si přivlastnil jeho rty.

Muichirovi začaly hned klouzat slzy po tvářích, ale o nic se nepokusil a nijak se nebránil. Jakoby věděl, že to nemá cenu.

Ten vyšší se po chvíli odpojil pro vzduch "Tak je můj hodný králíček" zatetelil se a pohladil černovláska po vlasech "Nejradši bych si tě vzal tady a teď, ale bohužel mám trénink. V šest přijdeš ke mě a rodičům řekneš, že přespíš u kamaráda, chci si tě po tak dlouhé době pořádně užít" pronesl, otočil se na podpatku a odkráčel si to šatnou pryč.

Chlapec se slzami v očích sjel po skříňkách na podlahu a začal zoufale, ale tiše vzlykat.

"Je tu někdo?" ozval se jemný dívčí hlas, který se rozléhal šatnou.

Muichiro překvapeně zvedl hlavu a uviděl postavu, která se zjevila na druhé straně šaten.

Postava předstoupila o pár kroků kupředu "Muichiro! To jsi ty!" vypískla radostně Nezuko a rozběhla se za ním. Úsměv se jí však ztratil, když si všimla jeho uslzených očí. "Stalo se něco? proč pláčeš?" zeptala se a dřepla si k němu.

Černovlásek si jen bez řečí setřel slzy z tváří.

"Ach ano, zapomněla jsem, že už pár dnů nemluvíš... Ale potřebovala bych s něčím pomoct, uděláš to prosím pro mě?" zeptala se s trochu nervózním úsměvem a vytáhla ho na nohy.

Muichiro chvíli váhal, ale nakonec nepatrně přikývl.

Nezuko se rozzářily oči, popadla ho za ruku rozběhla se s ním pryč.

Doběhli k další řadě skříněk, kde se dívka zastavila a došla ke skříňce ze které trčela růžová mikina.

"Zasekla se mi tu a nejde to vyndal, ani odemknout. Určitě máš větší sílu než já, zvládneš to vytáhnout?" zeptala se a ukázala na vysící mikinu.

Chlapec pevně chytil mikinu a bez větších potíží mikinu vytáhl a podal majitelce.

"Děkuji! Už jsem myslela, že budu muset jít pro školníka" usmála se a pohladila ho po hlavě. "Málem jsem zapomněla, slíbila jsem Tanjirovi, že ti od něj vyřídím pozdrav a tohle" usmála se štípla Muichira do tváře.

Muichiro se na ni překvapeně podíval, ale nic neřekl.

"Taky říkal, že kdyby sis chtěl promluvit, můžeš se u nás stavit a on si tě rád vyslechne a pomůže ti. Ode dneška je doma a za pár dnů se vrátí do školy, ale i tak chtěl, abych ti to vše vyřídila" řekla s úsměvem a začala rvát mikinu do už tak plného batohu.

Černovlásek si překvapeně položil dlaň na tvář, do které ho Nezuko štípla, ale nijak neodpověděl.

Po troše snahy tam mikinu nacpala a hodila si batoh na záda "Tak pojďme, za chvíli zamykají hlavní bránu!" usmála se, chytla ho za zápěstí a rozběhla se k východu.

Muichiro byl až překvapený, jak moc příjemně se v její blízkosti cítí. Bylo to skoro, jakoby s ním byl teď Tanjiro. I tak by byl ale mnohem raději s ním.

Před školou se rozloučil a Nezuko se vydala svou vlastní cestou domů.

Po zhruba deseti minutách konečně došel domů.

Před domem si hrála dvojčata s míčem a hned jak ho uviděla se na něj usmála.

"Ahoj Muichiro! Jak ses měl ve škole?" zakřičela na něj vesel Ikanami, jenže nedávala pozor a míč jí trefil přímo do hlavy.

Muichiro jen nenápadně kývl hlavou na pozdrav a zmizel vevnitř.

V předsíni zrovna stála Mahi a rovnala rozházené boty na botníku "Ahoj zlato, jak bylo ve škole?" zeptala se s úsměvem a pohladila ho po tváři.

Chlapec jen pokrčil rameny, zul si boty, vzorně je dal na botník a odebral se přímou čarou nahoru do svého pokoje.

Zavřel za sebou dveře, batoh hodil do kouta a unaveně padl do své postele, kde se zavrtal do peřin, přestože byl ještě v oblečení.

Netrvalo dlouho a dveře se otevřely.

"Nii-san, já chci za tebou" řekl Subaru, který nakoukl dovnitř a rozběhl se k posteli. Vyškrábal se nahoru, zavrtal se k Muichirovi do peřin a pevně ho obejmul.

Muichiro ho pohladil po blonďatých vlasech a otočil se na bok.

"Co se děje?" zeptal se a smutně se na něj podíval.

Druhý chlapec chvíli mlčel "Ale nic. Řekneš potom Mahi, že přespím u jednoho kamaráda?" zeptal se tiše.

Subaru chvíli váhal, ale po chvíli přikývl "Dobře. Rokuta mi říkal, že už je jeho bráška doma a za pár dnů se vrátí do školy, jsi šťastný?" zeptal se o něco veseleji.

Muichiro s jen nepatrným úsměvem přikývl.

"Jsem rád, že máš radost!" uculil se a více se k němu zavrtal.

•°•°•°•°

"Ano? Zenitsu?" zeptal se Tanjiro do telefonu.

"Ahoj Tanjiro" ozvalo se na druhé straně "Jak ti je?"

Tanjiro se usmál "Docela dobře, už mě ten pohodový režim nebaví, chybí mi tréninky" zastěžoval si.

"Taky nám to chybí. Všichni jsme odhlasovali, že nebudeme trénovat bez vás dvou"

"Dvou? Muichiro už přece je ve škole ne?" zeptal se překvapeně.

"To ano, ale říkal jsem ti už včera, jak se teď chová. Nemluví, neodpovídá, ani se nesměje".

"Opravdu nic nového?" posmutněl.

"Ne. Kanao přišla s úžasným nápadem, jak to z něj dostat, ale dosáhli jsme jen toho, že nosí na krku nějaký přívěsek a je na něj hrozně háklivý. Když se na něj Miki chtěla podívat, dokonce ji kousl".

"I Miki? Až mě rodiče pustí, asi ho půjdu navštívit a vyspovídat ho, každopádně si musím jít pro prášky, zavoláme si zase zítra?"

"Dobře, měj se Tanjiro!"