"Je mi to líto, ale opět usnul. Probudí se za pár hodin" pronesla doktorka smutně.

Nezuko neudržela slzy a obejmula ženu, která stála vedle ní "Mami..."

"Je v pořádku zlatíčko, jen si musí odpočinout..." Špitla a pohladila dívku po vlasech.

Muichiro mezi zuby drtil svůj jazyk, aby udržel slzy. Stále se nemohl zbavit dojmu, že je to všechno jeho chyba. Přeci jen kdyby ho Tanjiro nedoprovázel, mohl být na programu a nic se mu nemuselo stát.

Podlomila se mu kolena a on se musel opřít o lůžko.

"Měl by sis jít lehnout Muichiro, stres ti nepomůže" špitla Miki a položila mu ruku na rameno.

Černovlásek ucítil pod nemocničním povlečením pohyb. Pomalu zajel rukou pod peřinu a uvědomil si, že Tanjirovy prsty se hýbají. Okamžitě ho chytil za ruku a zvedl hlavu.

Tanjiro měl oči otevřené a s milým úsměvem se na něj koukal.

"Tanjiro!" Vykřikla vesele Nezuko.

Ve dveřích se zjevily dvě sestřičky.

"Muichiro, pojď musíš si jít lehnout" řekla a začala ho tahat od Tanjirova lůžka.

Když Muichiro pustil jeho ruku, Miki ho hned chytila za ruku a podepřela ho aby ulehčila práci sestřičce "Sestřička má pravdu. Musíte oba odpočívat".

Vyšli na chodbu a Muichiro už nedokázal udržet slzy.

"Shh, Muichiro tiše, neplač" uklidňovala ho Miki a utřela mu slané slzičky z tváří.

Zatímco si černovlásek něco neslyšně mumlal, odvedla ho sestrička spolu s Miki do jeho pokoje, kde ho uložily do bílého nemocničního povlečení.

"Bohužel zítra nepřijdu, mám trénink, ale pozítří mě tu čekej" ujistila ho a s milým úsměvem mu naposledy zamavala, než zmizela na chodbě.

Sestřička mu připojila kontrolku "Máš skvělou rodinu, že za tebou takhle všichni přišli" usmála se.

"Není to má rodina, jen mě adoptovali. Nejsem jejich krev" zamumlal černovlasý chlapec a opět zabodl pohled do bílého stropu nemocničního pokoje.

"A co? Vím o tvé rodině a amnézii, četla jsem tvůj chorobopis" Řekla s milým úsměvem "V rodině není důležitá krev, ale city. Láska. Všechna pouta. Taková můžeš cítit i s kamarády".

Muichiro se na ní trochu zmateně a nechápavě podíval.

"Přijdu zase večer, můžeš si chvíli schrupnout, udělá ti to jedině dobře" poradila mu a nechala ho v pokoji samotného.

Chlapec se musel zamyslet nad jejími slovy. Moc to nechápal, ale něco ho nutilo o tom přemýšlet. Stále dokola a dokola.

•°•°•°•°

"Jasně jsme ti zakázali chodit na hřbitov!"

"Já tam ale nebyl..."

"£¥¢€¥ tě viděl s tím malým klukem! Nebudeš mi tu lhát!"

"Au! Mami, to bolí! Prosím pusť mě!"

"Dobře víš, co si rodiče myslí o tom tvém pobývání na hřbitově! Můžeš si za to sám bráško!"

"Au, Nii-san, pomoz mi! Prosím!"

"Přestaň tu bulet jako dítě a začni se chovat jako dospělí!"

Muichiro vyděšeně otevřel oči a první co uviděl byla milá tvář sestřičky.

"Čas na snídani Muichiro" řekla s úsměvem a odhrnula z něj peřinu "Dnes odpoledne jdeš konečně domů, tvůj tatík si pro tebe přijdete kolem čtvrté".

Černovlásek znuděně přikývl a slezl z postele. Následovaly sestričku na chodbou k jídelně.

"Muichiro!" Ozval se někdo za ním.

Chlapec se otočil a překvapením se mu rozzářily očka.

Spatřil Tanjira, který se opíral o zábradlí a veselé na něj mával.

Muichirovi se opět chtělo plakat. Rozběhl se k němu a okamžitě ho obejmul. "Tanjiro..." Zavzlykal a jeho slané slzičky začaly dělat mokrý flek na Tanjirově nemocničním oblečení.

"Proč plačeš?" Usmál se a pohladil ho po vlasech.

"Omlouvám se..."

Tanjiro vůbec nechápal "Za co?".

Muichiro na sucho polkl "To kvůli mě tě postřelili. Kdyby jsi byl na tom programu..."

"Tohle tě trápí?" Přerušil ho Tanjiro pobaveně "Nedávej si to za vinu, ty jsi tu zbraň nedržel. Navíc jsme oba v pořádku, což je hlavní" usmál se.

"A-ale..."

"Takhle mi neutíkej Muichiro. Mohlo se ti něco stát" napomenula ho sestrička, která se u nich objevila "Jestli chcete, můžete si dát snídani spolu. Pokud vím, měl bys tam mít teď namířeno, ne, Tanjiro?" Zeptala se.

Tanjiro vesele přikývl "Vidíš, můžeme si ještě popovídat při jídle" řekl pozitivně a poplácal Muichira po zádech.

Po chvíle se přesunuli do jídelny a oba se usadili u stolu.

"Zjistili nakonec příčinu toho tvého otřesu mozku?" Zeptal se Tanjiro, aby prolomil ticho, když do sebe násilím rvali to hnusné jídlo.

Muichiro se zarazil a zrudl "N-Ne, ale já si na to vzpomněl, byl to jen dočasný výpadek paměti..." Špitl a sklopil hlavu.

Tanjiro se na něj nedočkavě podíval "Tak co se stalo?".

"N-no..."

"Ale povídej! Pil jsi?"

"Ne!" Vyhrkl Muichiro skoro okamžitě. "Vlastně jsem tě šel hledat a našel tě úplně opilého někde za jídelnou. Odtáhl jsou tě do pokoje, jenže...."

"Jenže co?!" Vyhrkl Tanjirovi.

"Trochu jsi po mě vyjel..." Zamumlal Muichiro, aniž by si uvědomil že je rudý jako rajčátko.

"Já tě zmlátil?!" Nechápal Tanjiro a vyděšeně se na něj podíval.

Mucihiro pohotově zavrtěl hlavou "Ne to ne! Spíš jsi... Mě políbil...".

Tanjiro se na něj překvapeně podíval.

"Po pár minutách to začínalo zacházet dál a já nevěděl jak to zastavil, když jsi byl opilý. Nemohl jsem hýbat rukama, ani nohama, takže jsem tě praštil čelem do čela. Nevěděl jsem ale že máš tak tvrdou lebku. Omráčil jsem tě, ale mě samotného to vyplo a z toho máme ty modřiny na čele a já ten otřes mozku..." Zamumlal a schoval si rudé tváře do dlaní.

Tanjiro na něj koukal s otevřenou pusou a nevěřil tomu co slyší. "Takže ta značka na tvém krku...".

Mucihiro jen mlčky přikývl.

"Omlouvám se! Kdybych se ovládal, nestalo by se to!" Vyhrkl s lítosti rudovlásek.

"Ne to nic!"

Jejich konverzaci vyrušily dvě sestřičky, které se u nich objevily.

"Vidím že už jste dojedli. Vezmu tě na pokoj Muichiro" řekla s úsměvem jedna z nich.

Oba přikývli a než oba odešli na jinou stranu tak si nevinně zamávali.

Sestra zavedla černovláska na pokoj a uložila ho do postele "Máš zvýšený tlak a teplotu, dej si tyhle prášky a zapij je vodou" řekla s úsměvem a podala mu bílý prášek se sklenicí vody.

Mucihiro přikývl a beze slova prášek zapil.

•°•°•°•°

Černovlásek se převlékl do svého oblečení a batohem s jeho věcmi opustili svůj pokoj. Vydal se chodbou dál, protože měl v plánu se ještě rozloučit s Tanjirem.

Tiše zaklepal na dveře jeho nemocničního pokoje a nakoukl dovnitř.

Bohužel zjistil, že druhý chlapec spí.

Tichými krůčky došel k lůžku a jemně Tanjira pohladil po vlasech "Snad tě brzy taky pustí..." Zamumlal prosebně a láskyplně ho políbil do vlasů.

Naposledy se na spícího chlapce podíval a se smutným výrazem odešel.

Jakmile se zavřely dveře Tanjiro pomalu otevřel oči. Potěšeně se usmál a slabě se začervenal.

"Tady Muichiro!" Zakřičela Miki, která vykukovala z okýnka auta.

Černovlásek došel k autu a sedl si na sedadlo spolujezdce.

"Jsi rád že jedeš konečně domů?" Zeptal se Shim, zatímco startoval motor.

Muichiro pokročil rameny "Měl jsem tam docela klid..." Zamumlal a zapl si pás.

"Ale nemluv tak" zasmála se Miki "Subaru se na tebe těší".

"Byl bych radši, kdybych nemocnici opustil spolu s Tanjirem..." Povzdechl si a pohlédl do zrcadla.

Modřina na jeho čele už skoro zmizela, což bylo pozitivní.

Shim se usmál "Pokud vím, měli by ho za pár dní pustit ne?".

Muichiro přikývl.

Miki si povzdechla "Ale notak Muichiro, proč nemůžeš být trochu pozitivnější?" Sykla po něm a opřela si tváře o dlaně.

"Až bude důvod, tak pozitivnější budu" odsekl znuděně a opřel si hlavu o okénko.

"Žena se rozhodla ti udělat tvoje oblíbené jídlo, když jsi musel přežívat na tom nemocničním jídle" snažil se ho povzbudit Shim.

Miki přikývla "Navíc ostatní se na tebe velmi těší" dodala s úsměvem.

"Hm" odbyl je Muichiro unaveně.

Po zhruba deseti minutách dojeli domů a jen co vešli, se všichni seběhli dolů.

"Muichiro!" Vykřikla dvojčata a běžela ho obejmout.

Než stihl něco říct, tak mu někdo vyskočil na záda.

"Nii-san!" Vypískl nadšeně Subaru a zavěsil se mu na krk.

"Su-subaru..." Zasípal černovlásek a začal se naklánět dozadu.

V tu chvíli přiběhla Miki a chlapce z něj sundala "Subaru! Takhle by jsi ho udusil!" Napomenula ho přísně.

Subaru se zamračil a bez odpovědi se přisál Muichirovi na nohu.

"Z kapesného jsem ti koupil novou mangu "Královská hra", doufám že mi jí pak půjčíš" ozval se Yoraku, který se objevil u dveří a v ruce držel onu knihu.

"Uklidily jsme ti v pokoji!" Zakřičela děvčata se samolibým úsměvem.

Muichiro za ten čas v nemocnici úplně zapomněl, jak to u něj doma každý den vypadá "Děcka, na mě nemůžete tak rychle" povzdechl si.

"Pojďte k jídlu!"

•°•°•°•°

Černovlásek vešel do svého pokoje a rychle zavřel dveře. Konečně měl chvíli čas pro sebe a věděl, že ho nikdo nepřijde zkontrolovat.

Okamžitě zamířil ke své posteli, kde si lehl a spokojeně se zachumlal do peřin.

Otočil se na bok a zadíval se do poličky, kde měl vyskládané mangy, seřazené podle sérií.

Pohledem zabloudil až na horní poličku, kde byla velká kartonová krabice.

Opět si vzpomněl na ten zvláštní sen.
Věděl co v té krabici je.
Nebo jinak.

Nevěděl co v ní přesně je, ale jednu věc věděl. Byla to krabice, kde měl své staré věci z doby, kterou si nepamatuje.

Z nějakého důvodu se na ně tehdy po nehodě nechtěl podívat a jen je odložil na vrchní poličce.

Po chvíli váhání se vyhrabal z peřin a a přitáhl si židli, která byla u jeho psacího stolu.

Vyskočil na ni a krabici opatrně sundal dolů na svou postel.

Krabice byla zalepená lepící páskou, takže musel někde najít nůžky.

Prolezl celý pokoj a po nějakém hledání jedny objevil.

Přeřízl lepící pásku a zaváhal. Zhluboka se nadechl a krabici otevřel.

Jako první na něj vykoukl zarámovaný obraz, nebo spíš citát.

"Krev na tvých rukou zabarví oblohu i její drahocenné mraky do ruda. Z utrpení vás obou vzroste nová růže, která určí tvůj osud za branami" přečetl nahlas a nechápavě nad textem naklonil hlavu.

Po chvíli se mu lehce začala motat hlava, takže se radši posadil.

Proč by měl něco takového doma?

Zvedl to a položil na postel.

Jako další na něj vykouklo několik zarámovaných fotek.

Na jedné z nich byla jen růže položená v trávě.

Další byl on někde v parku. Vlastně tam byl dvakrát. Na té fotce byl někdo, kdo vypadal stejně jako on sám, jen oba byli o několik letech mladší.

Podíval se na třetí, ale vyděšením ji upustil na zem. Sklo rámu se roztříštilo na několik desítek skleněných střepům.

"Muichiro, co to bylo za hluk?!"