Ohayo! Vítejte u mého příběhu, jak jinak, než Yaoi tématika :D. Kapitoly budou vycházet extrémně nepravidelně a podle volného času. Když dlouho nevyjde kapitola, prosím, neukamenujte mě! Každopádně budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu v průběhu psaní. Jestli se vám příběh bude líbit, určitě mi to dejte vidět, protože mě tím nakopnete, abych více psala a vydávala kapitoly pravidelně. Užijte si příběh!!!

Bylo to dávno...

Jediné co si pamatuji byl jeho výraz.

Vzhled...nic

Jméno...nic

Kontext...nic

Jen jeho veselý výraz, smích

Proč se na mě v tu chvíli usmál?

Nevím.

Jediný člověk, který mě uznal... nejspíš.

A já si pamatuju jen jeho úsměv.

Výrazné oči.

Kdo je to?

Žere mě to...

Proč se mi jeho výraz zaryl do paměti...

Chci to vědět...

Fakt moc.

Otevřel své oceánově modré oči a rozhlédl se. Je 5:50, říkaly digitální hodiny, které ležely na dřevěném nočním stolku vedle jeho jednolůžkové postele. Posadil se a promnul si ospalé oči.

Vyrušilo ho tiché mňoukání a zvuky, které jasně upozorňovaly, že se někdo dobývá do okna.

Spustil nohy podél postele a chodidly se dotkl chladné podlahy. Přešel k oknu, odtáhl bílé závěsy a nemohl přehlédnout kotě, které se tlapkami dobývalo do jeho pokoje. Otevřel okno a kotě hned vesele zamňoukalo.

"Ahoj, dobře se ti spalo?" zamumlal s neutrálním výrazem, zatímco kotě pohladil po hřbetě.

"Muichiro! Vzbuď Miki a pojďte na jídlo!" ozvalo se.

Povzdechl si "No Lonie... První den v nové škole. Nechci tam jít, bude to otrava" řekl otráveně. "Už musíš ven, jestli tě uvidí, budou problémy" špitl a jemně kotě vystrčil z okna ven. Zatáhl závěs a přešel ke skříni. Absolutně nevěděl, co si vzít.

Nakonec vyhrály obyčejné jeany a bílé tričko.

Rozpustil si drdol, který měl rozměr podobně, jako jeho hlava. Popadl hřeben a s otráveným výrazem si začal česat své dlouhé, černé vlasy s azurovými konečky.

Věřte nebo ne, je to přírodní barva.

Trvalo to, ale tuto nezáživnou činnost dokončil a vyšel ze dveří na chodbu. Chtěl zaklepat na protější dveře, ale ty se najednou otevřely a vyběhla dívka s krátkými růžovými vlasy. Její kaštanově hnědé oči byly ještě značně rozespalé.

Jakmile ho uviděla, tak strnula na místě a upravila si bílé šaty, které má na sobě.

"D-Dobré ráno Muichiro" zakoktala a sklopila pohled k podlaze ze světlého lina.

"Dobré Miki, máme jít dolů na snídani" řekl znuděně a bez dalšího slova se vydal dál chodbou.

Růžovovláska ho mlčky následovala po chodbě.

Chodba měla dohromady deset dveří.

Jedny z nich se najednou otevřely.

Muichiro se snažil zareagovat, ale to už do něj vrazily dvě menší děti a povalily ho na zem.

No menší... on sám byl na svůj věk malý, takže asi neměl co říkat.

Sykl bolestí, když mu jedno z dětí omylem šláplo na žebra.

"Promiň Muichiro!" vypískla holčička s brýlemi na nose. Na sobě měla dlouhé květované šaty, které se spíše hodily někam na pláž. V blonďatých vlasech se jí třpytila růžová sponka s motýlkem. Byla to ona, kdo mu málem zlomil několik žeber. Okamžitě z něj slezla "Nevšimli jsme si tě".

"Není ti nic?" vyhrkla Miki a pomohla mu na nohy.

"Říkala jsme ti, aby jsi neběžela tak rychle!" okřikla jí dívka, která byla úplně jako její kopie, jen bylo na pohled jasné, že zdědila více rozumu.

"Jsem v pohodě" odsekl bez zájmu a šel dál.

"Ikanami! Kazaki! nesmíte tu běhat! Mohli jste někomu ublížit!" okřikne je Miki, ale jakmile postřehne že Muichiro šel dál, tak se za ním rozběhne.

Ty dvě je následují, než sejdou schody dolů do obývacího pokoje, kudy projdou do jídelny s velkým stolem.

U stolu už sedělo několik lidí.

Kluk kolem patnácti let ve školní uniformě s kostkovanou kravatou a mobilem v ruce.

Muž s černými vlasy v tmavém obleku, který měl na klíně pětiletého blonďáčka v modrých lacláčích a oranžovém tričku.

I nově příchozí děti se usadil ke stolu a někteří okamžitě navázali konverzaci.

"Těšíš se na první den ve škole?" zeptala se okamžitě Miki.

Muichiro se na ní otočil "Je mi to jedno, ani ne..." odsekl znuděně a pohodlněji se usadil na židli.

"Nii-san bude ve třídě s Miki?" Zeptá se ten malý chlapec a zvedne hlavu ke staršímu muži.

"Máš pravdu Subaru. Miki mu určitě pomůže si najít přátelé" usměje se na něj muž.

"Spolehni se Shime" ušklíbne se Miki a vstane. Přejde do kuchyně "Mahi, nepotřebuješ s něčím pomoct?" Zeptá se.

"To budeš hodná zlatíčko" ozve se něžný a milý ženský hlas z kuchyně.

Během chvíle se Miki vrátí a v každé ruce drží jeden tác. Na každém tácu jsou chleby namáhané různými pomazánkami.

Hned po ní přijde vyšší žena se zrzavými vlasy. V rukou nesla mísu plnou krásné vypadající zeleniny. Vše se položí na stůl a obě dívky si sednout.

"Než se pustíte do jídla děti" začne Shim "Yoraku, dej si pozor na uniformu, aby jsi nešel do školy, jako čunátko. Ikanami, Kazaki, ve škole žádné neplechy, abych nemusel opět do ředitelny. Muichiro, Miki, omlouvám se, ale musím hodit Subaru do školky, takže buď pojedete se mnou, nebo pojedete autobusem" pronesl a všichni ztichli.

Měl bych to vysvětlit že? Mojí životní situaci. Určitě tě napadl dětský domov. Částečně máš pravdu. Pan Shim a paní Mahi nemají žádné děti, takže místo toho adoptovali několik dětí bez rodin. Některé z nich už dosáhli dospělosti a žijí samy. Já tu žiji měsíc. Proč?

"Pojedu autobusem" odpověděl Muichiro bez zájmu.

"Jsi si jistý zlato? Je to pro tebe první den, nebude lepší, když tě manžel odveze?" Namítla nejistě Mahi.

Černovlásek zavrtěl hlavou "Ten první den je uprostřed října, takže je to jedno" odpověděl.

Miki si povzdechla "Určitě Muichiro?".

On jen přikývl a všichni, až na něj se pustili do jídla.

Muichiro se nakonec v tichosti zvedl a odešel. Došel do pokoje a začal si chystat tašku. Pár sešitu, učebnice, pouzdro, Svačina od Mahi, klíče, peněženka. Svůj černý batoh si hodil na záda s natáhl se na noční stolek pro mobil a sluchátka.

Najednou někdo zaklepal na dveře.

Šel je otevřít a za prahem jeho pokoje stál malý pětiletý Subaru.

"Nii-san, jsi v pořádku?" Zakňoural se smutným výrazem ve tváři.

Je to divný kluk. Už tu žije dva roky. Prý. Proč mi říká Nii-san? Nevím, oslovuje tak jen mě. Podle ostatních takhle nikdy nikomu neříkal. Nevím proč zrovna já.

"Jsem Subaru, jen se musím chystat do školy" odpověděl Muichiro a dřepl si k němu.

"Ale zněl jsi smutně"

Černovlásek si povzdechl "Opravdu se nic neděje. Jdi za Shimem, aby tě stihl zavést do školky" odvětil klidně.

Subaru přikývl a rozběhl se chodbou pryč.

Muichiro si vzal všechny věci a šel dolů. Obešel obývací pokoj a vyběhl z domu.

Bydleli ve velkém rodinném domě, proto nebyla nouze o pokoje, nebo o peníze.

Autobusová zastávka nebyla zas tak daleko. Zhruba patnáct minut cesty.

Bylo tam hodně lidí s čímž on nepočítal.

Někteří se na něj otáčeli a něco si šuškali, ale on se to snažil ignorovat.

Zůstal trochu stranou ode všech a dál si do uší sluchátka. Někteří bohužel mluvili tak hlasitě, že je i tak slyšel.

"Vsadím se s tebou o co chceš, že má kluka, takže máš smůlu" ozval se něčí škodolibý hlas.

"A to je problém? stačí jeden pohled do mé tváře a svého přítele by hned opustila" řekl někdo ze stejné skupiny, jen mnohem víc arogantně a namyšleně.

Muichiro je nevnímal, protože nepotřeboval slyšet kecy o nějaké holce. Najednou mu někdo zaklepal na rameno. Otočil se a uviděl za ním stát dvě dívky.

"Ahoj, nikdy jsem tě tu neviděla" promluvila jedna z nich "podle čipu na tvých klíčích chodíš na stejnou školy. Jsi tu nová?" zeptala se usmála se na něj.

On na jí jen nechápavě zíral. Nejdříve se podíval na své klíče v jeho ruce a poté zase na ty dvě.

Už zase...

Neodpověděl a prostě otočil pryč. Stávalo se to často, že si ho lidé pletli s holkou. Měl drobnou postavu, krásné oči a dlouhé vlasy.

Ty dvě ne něj chvíli koukali ale po chvíli prostě odešli.

Autobus přijel a černovlásek rychle nastoupil ,aby se vyhnul zbytečným očním kontaktům. Bylo tu hrozně moc lidí z jeho nové školy. Poznal to podle čipů na klíčích, které fungovaly jako přístupová karta do školy, nebo na obědy.

"I kdyby, tak k ní stejně nepůjdeš a nikam jí nepozveš!" zasmál se někdo za jeho zády.

"To se ještě uvidí!" ozval někdo další.

Autobus jel zhruba patnáct minut, než zastavil na zastávce, kde Muichiro vystupoval. Společně s ním však vystupovala skoro polovina autobusu, takže to tak jednoduché nebylo.

Konečně se nadechl čerstvého vzduchu a vydal se za skupinou lidí, kteří šli stejnou cestou.

Byla to velká škola. Hodně lidí.

Procházel branou areálu, ale někdo ho vyrušil.

"Promiň, a-ale nechtěla by jsi po škole někam zajít?" ozvalo se mu za zády.

Otočil se a stál tam kluk, který byl minimálně o hlavu vyšší než on. Nervózně se na něj usmíval.

Muichiro pozvedl obočí "Odpal" sykl bez zájmu a šel dál.

Ani se neotáčel, protože ho jeho reakce nezajímala.

Pomocí čipu se dostal do budovy a šel hledat šatny.

"Muichiro!" zakřičel známý hlas přes celou chodbu.

Všichni se začali otáčet na růžovovlasou dívku, která k němu běžela.

"Konečně jsem tě našla! Mohl ses tu ztratit" řekla káravým hlasem.

"Nemusíš tak křičel" odsekne otráveně a sklopí pohled, protože mu vadí pohledy, které se na ně upírají.

Miki se zasměje "Promiň, promiň. Pojď, ukážu ti šatnu a pak třídu" vyvalila na něj, popadla ho za zápěstí a rozběhla se chodbou dál.

Chtěl protestovat, ale věděl, že proti ní to nemá cenu. Po chvíli uviděl první řady skříněk.

Miki mu ukázala kde a on se odložil všechny věci.

Poté se vydala ke své třídě Muichiro jí následoval.

"Miki! potřebuji vám dvou něco říct" ozve se někdo za jejich zády.

Miki se otočí "Co se děje sensei?" zeptá se překvapeně.

"Bohužel tvůj bratr nemůže být se tvé třídě. Vzhledem k jazyku, který si vybral to není možné. Snažil jsem se to oznámit vašemu otci, ale včera mi nebral telefon" řekl muž s brýlemi na nose.

"Cože?! opravdu to nejde?" vyhrkla naléhavě Miki.

Sensei zavrtěl hlavou "Je mi to líto, ale bude hned ve vedlejší třídě. Pojď za mnou Muichiro" pokynul mu rukou, aby ho následoval.

Muichiro přikývne a jde za ním.

"Uvidíme se po škole Muichiro!" zakřičí na něj naposledy Miki, než zmizí ve své třídě.

Odvede ho do vedlejších dveří. Bylo tu hodně lidí, takže už tu nejspíš skoro všichni byli.

Když si jich všimli, tak zvedli pohledy a začali si Muichira prohlížet.

"Můžeš si sednout kam chceš. Po zvonění přijde váš třídní učitel a vysvětlí ti ostatní potřebné věci" řekne s úsměvem a odejde.

Černovlásek uviděl jediné volné místo a to v zadní lavici u okna. Snažil se ignorovat pohledy všech a došel až k zadní lavici, kde si položil tašku a sedl si na židli.

Ale to, že není ve třídě s Miki bral i pozitivně. Určitě by ho začala se všemi seznamovat, což on neměl za potřebí.

Během pár minut zazvonilo a ve dveřích se objevil muž v pruhovaném svetru a znuděným výrazem ve tváři. "Dobré ráno třído. Myslím, že jste to už zaregistrovali, ale máme tu nového žáka. Jeho jméno je Tokito Muichiro, tak ho nějak seznamte v tím, jak to tu probíhá" řekl a všichni se otočili na černovláska, který by byl v tuhle chvíli radši neviditelný.

"Každopádně budeme pokračovat v naší hodině literatury..." Řekl sensei a zapl dataprojektor.

První hodina utekla, druhá, třetí a nakonec i čtvrtá.

Všichni se začali přesouvat mimo třídu, protože byl čas oběda.

Muichiro si vzal klíče a vyrazil do šatny.

Ze skříňky si vytáhl mobil a sendvič, který měl připravený k obědu.

Už zamykal skříňku, ale uslyšel divné ubrečené pištění a hulákání. Chtěl se rozhlédnout, odkud to jde, ale najendou se u něj objevil kluk se žlutými vlasy, který do něj narazil, až se se Muichiro rozplácl o skříňku, jako moucha.

"Tanjiro! Pomoc!" Křičel ten kluk.

Černovlásek zakoulil očima. Opět však uslyšel, jak někdo řve.

"Tebitsu! Srabe! Pojď se prát!" Ozvalo se přes celou šatnu.

Než se stihl Muichiro vzpamatovat, tak ho někdo strčil, on ztratil rovnováhu a udeřil se hlavou o vedlejší skříňku.

Položil si ruku má čelo a zpozoroval hnědovlasého kluka, který běžel stejnou trasou, jako ten předchozí.

Muichiro se podíval na svou ruku a uviděl, že ji má ušpiněnou od krve. "Super, první den a už jsem si rozbil hlavu" zamumlal otráveně.

"Zenitsu! Inosuke!" Zakřičel klučina, který se objevil na druhé straně šatny.

Jakmile zpozoroval Muichira, tak se za ním rozběhl. "Promiň, ale neviděl jsi tu probíh-" zarazil se a začal si ho prohlížet. Všiml si kapky krve, která mu tekla z čela po tvářích. "Ty kráčíš?!" Vykřikl hystericky, chytil ho za ramena a začal s ním třást "Co se ti stalo?!".

Muichiro byl celkem zařazený, ale nakonec sesmolil odpověď "Proběhli tu dva kluci a omylem mě strčili hlavou do skříňky" řekl zaraženě.

Kluk ho pustil a začal se uklánět jako pomatený "Omlouvám se! Omlouvám se! Byli to mojí přátelé! Opravdu se omlouvám!" Zakřičel tak hlasitě, že to snad slyšeli i o patro výš.

Černovlásek na něj překvapeně koukal "A-A proč se omlouváš?" Zakoktal se, protože ho jeho chování velmi zarazilo.

"Protože kdybych je pohlídal, nestalo by se to!" Vyhrkl a začal se něco lovit v kapse.

Muichiro tak pořád jen zaraženě stál "T-to je v pohodě, N-nic to není" řekl.

Druhý chlapec najednou vytáhl z kapsy klíče "Počkej tu prosím, hned se vrátím!" Vykřikl a rozběhl se pryč, ale po pár krocích se zarazil. Otočil se zpět na Muichira a pak na číslo jeho skříňky. Po chvíli zaraženého stání se vrátil zpět k němu a odemkl skříňku, která byla přímo vedle něho.

Chvíli vztřebávál informace, ale poté mu to došlo "Ty jsi ten náš nový spolužák že ano! Omlouvám se úplně jsem na tebe zapomněl!" Vykřikl a začal skříňku prohledávat.

"Ty jsi se mnou ve třídě?" Řekl překvapeně Muichiro. Vůbec ho totiž ve třídě nepostřehl s teprve teď si ho pořádně prohlédl.

Ten kluk měl do ruda zbarvené vlasy, krásné vínové oči a zvláštní jizvu na čele. Nemluvě o velikých naušnicích.

Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu od něj nemohl odtrhnout oči.

Druhý chlapec se na něj po chvíli otočil a v ruce měl vatový polštářek, ubrousek a lepící pásku. "Jen ti to zalepím, aby ti ta krev netekla po tváři!" Vyhrkl a bez varování se k němu rychle přiblížil. Odhrnul mu černé vlasy z čela a začal mu utírat krev, kterou měl na čele.

Muichiro ztuhl a nedokázal se pohnout. Byl hrozně blízko!

Poté mu zalepili místo, do kterého a bouchl a odtáhl se "Hotovo!" Vykřikl vesele.

Druhý kluk však jen stále stál zaraženě na místě a nedokázal se pohnout.

"Eh ~ děje se něco?" Zeptal se nejistě a trochu s ním zatřásl.

Muichiro se vzpamatovat "N-ne nic, promiň" zamumlal nejistě.

"Mám bych se představit!" Vykřikl najednou, až se druhý chlapec lekl "Jsem Kamado Tanjiro, ale říkej mi Tanjiro" usmál se.

"Já jsem Tokito Muichiro. Můžeš mi říkat Muichiro" řekl nejistě.

Tanjiro se na něj usmál "Těší mě" pronesl vesele, zamkl svou skříňku, chytil Muichira za zápěstí a rozběhl se pryč.

"C-co to děláš?!" Vyhrkl zmateně Muichiro.

"Nebudeš přece obědvat sám ne?" Usmál se a pokračoval dál.

Proběhli skoro celou budovu, než vyšli na dvůr školy, kde posedávali ostatní žáci a vychutnávali si svůj oběd.

Tanjiro chtěl dál, ale Muichiro se odmítal pohnout.

"Děje se něco?" Zeptal se starostlivě a pustil jeho zápěstí.

Černovlásek přikývl "Je tu moc lidí, půjdu si radši najít nějaké klidné místo bez lidí" zamumlal tiše otočil se zpět ke vchodu do školy.

Tanjiro se na něj otočil "A já s tebou můžu jít, nebo chceš být opravdu sám?" Zeptal se se zářivým úsměvem na tváři.

Muichiro vůbec nechápal, proč s ním chce pořád být a hlavně proč se o něj vůbec zajímá. "Proč by jsi se mnou chodil? Máš přece své přátele ne?" Odvětil nechápavě.

"Protože jsi tu nový a s takovým přístupem si žádné další přátelé nenajdeš" řekl klidně.

V tom se Muichiro zarazil.

D-další?