Čekala jsem hodinu, dvě i tři a pořád nic. Vyšla jsem z budovy a nikde taky nebyl. Sice byla tma, ale viděla jsem stále dobře a navíc svítily lampy.

Koukla jsem se na svůj mobil a byli dvě ráno. Pořád nikde nebyl a začala jsem si pomalu dělat starosti. Oka, je mu o 71 let více než mě, ale i tak.

Začala jsem být unavená a taky na mně začaly účinky toho pití. Moment, vidím někoho tamhle u lampy co zrovna nesvítí. Snažila jsem se jí rozeznat, ale marně. 

Jdu ze zvědavosti blíž a blíž. Postupně rozeznávám postavu se špinavým modrým oblekem s hvězdou.

„Steve?" zavolala jsem do dálky, ale postava se nepohnula. Pořád na mně nehnutě zírala a mně z toho začala běhat husí kůže po zádech.

Nedá mi to a jdu zase o trochu blíž.

„Tohle není vtipné!" zakřičela jsem a ani nevím proč. Zkoušela jsem zamrkat, postava tam byla.

Najednou cítím jak mi brní v kapse mobil a podívám se něj.

„Sam?!" vidím na displeji a zvednu to.

„Lucy?" ozval se na druhé straně jeho hlas.

„Ano Same?" odpověděla jsem mu.

„Stala se tragédie!" oznámil mi s roztřeseným hlasem.

„Jjj jaká!" zakoktala jsem.

„Steve je ve špitále" odpověděl mi.

„To není možné! Stojí tady přede mnou!" vyjela jsem a podívám se na místo, kde měla stát postava. Ta tam již nebyla. Rychle jsem se na místo té postavy rozeběhla a žádné stopy tam nebyly.

„Lucy poslouchej mně! Teď jsem tady na chodbě a byl jsem u něj. To není možné aby jsi ho viděla!" začal na mně ječet.

„Hned tam přijedu" řekla jsem nakonec a vypnula jsem hovor.

Já to nechápu. Já ho tu opravdu viděla, přísahám sama sobě, že tu byl! Já jsem snad viděla ducha a ten se mi snažil říct, že mu jde o život?!

Rychle jsem vytočila číslo Tonyho a ten mi to hned zvedl. Vysvětlila jsem mu situaci a souhlasil. Během pár minut pro mně přijel autem a jeli jsme.