Tony rozdal všem pokyny co dělat. Nat a Clint přinesli z kufru ručníky. Thor ohřál bleskem z kladiva vodu a zbytek zůstal se mnou.

Steve mně uklidňoval a Tony zavolal pobočníkovi prezidenta, že ze závažných důvodů nedorazíme. Schůzka se odložila na dobu neurčitou.

Trvalo to asi hodinu a něco, než jsem bez problémů porodila. Když bylo po všem, přivítali jsme malou holčičku. 

Všichni se nad ní rozplývali a říkali jak je roztomilá atp. Dost jsme se oddechli a v autě opět zavládla příjemná atmosféra.

„Ahoj Peggy" promluvila jsem na malou holčičku s modrýma očima, když jsem jí konečně dostala do náruče. 

„Celá po tátovi" doplnila Nat a pohladila jí po hlavičce. Se Stevem jsme se na sebe usmáli a políbili se.

„Dobrá práce Bannere" pochválil Bruce Steve.

„Nedělal jsem to poprvé" vychvaloval se a zároveň si umýval ruce ve vodě.

„Zavolám tátovy. Ten nás odtud snad dostane" podala jsem Peggy Stevovi a vyndala jsem si mobil z kabelky. Vystoupila jsem z vozu a začala telefonovat.

Dotelefonovala jsem a vrátila se zpět. Oznámila jsem všem, že pro nás přiletí vrtulníkem. Asi za patnáct minut přiletěl a odvezl nás do nemocnice bez Tonyho, který zůstal se svým vozem.

Tam si Peggy převzali a prohlédli, jestli je pořádku. Kdyby nebylo Bannera, tak tu dnes Peggy možná není a za to mu vděčíme hodně. 

Malou dali do inkubátoru a šli jsme se za ní podívat.

„Jste slečna Smithová?" přiběhla za mnou zadýchaná sestřička.

„Ano, to jsem. Co se stalo?" zarazila jsem se a Steve mně chytil zezadu za ramena. 

„Právě přivezli paní Carterovou. Prodělala infarkt" vychrlila na mně a já spadla Stevovi do náruče.

„Nemůže nás opustit právě teď!" řekla jsem se slzami v očích a podívala jsem se na Steva. Pomohl mi si sednout na jednu ze sedaček a rozbrečela jsem se.