Když jsem se rano probrala, kotník byl v pořadku. ,,Super! Meowe, ke mě!" Řekla jsem do komunikátoru. Šla jsem se převlíknout. Vzala jsem si džínový šortky a bílí tílko. Vlasy jsem měla černý a mikádo. K tomu jsem si nakonec vzala i černou vestičku. V tu chvíli se sem dobatolila Meowe. Šla jsem do koupelny a pořádně jsem si umyla obličej. Včera jsem na to úplně zapoměla. Nejdřív jsem ho pořadně vydrhla, a pak jsem ho namazala krémem. ,,Meowe, pojď se mnou do kuchyně, veď mě." Meowe se rozešla chodbama a já šla za ní. Za pár chvil jsme došli ke kuchyni. Tam byl i Tony. Ekaru měl na rameni. ,,Tony, taky je Ekara tvůj pomocník?" ,,Ne, je to můj společník." ,,Meowe mi právě ukázala cestu do kuchyně, bude to moje navigace." ,,Ty se tady stále nevyznáš?" Zeptal se Tony se smíchem. ,,Ne, nevyznám, nemůžu za to, že ten kdo to stavěl z toho udělal bludistě." Tony se zarazil. ,,Lichotíš mi, nebo ne?" ,,Já nevim!" Vyprskla jsem smíchy a došla jsem si pro vodu. Začala jsem pít. ,,Jak se těšíš na zítřejší show?" Polkla jsem. ,,No, netěším se, to bude trapas, měl by jsi si tam někam do zákulisí uklidit oblek." Tony se na mě zmateně podíval. ,,Proč?" ,,Kdybych dostala chuť, zabít Jasona, nebo moderátora. Hele, ať to dopadne jakkoliv, jedno vím jistě, dobře to nedopadne." Tony mě objal kolem ramen. ,,Neboj, jen se nenech vyvést z míry a vše bude v pohodě. On se bude snažit vyvést tě z míry, hodně přeháněj emoce, jen vynech stres, používej radost, smutek, údiv. To jsou tři emoce, který ocení." ,,Hmmm, díky za radu. A zapoměl jsi na klidný odpovědi. To umím, prostě mám být herečka, to zvládnu." ,,A co kotník?" ,,Jak o něm víš?" ,,Amélie mi to řekla." ,,Už je skoro zdravý, proč?" ,,Vědí o něm novináři?" ,,Pokud jim o tom nikdo neřekl, tak ne." Vklidu jsem mu odvětila. ,,Jo, na sebe si vem nějaký šaty a na ně jarní kabát, přece jen je duben." ,,Jo jasně, beru na vědomí." Mezitím, co jsem si s Tonym povídala jsem si připravila snídani, dva chleby s máslem a šunkovým salámem. ,,Kdyby něco, zavolej mi." Zvedla jsem ruku s náramkem. ,,Jo, jasně zavolám!" ,,Meowe, veď mě do pokoje."

Meowe se rozešla a já šla za ní. Pak došla do pokoje. Tam jsem si snědla snídani. ,,Pojď za mnou." Co to? Rozhlídla jsem se po pokoji. Zrak mi padl na Meowe. ,,Meowe? Ty umíš mluvit?" ,,Jo, pojď za mnou." ,,A kam?" Zeptala jsem se zmateně. ,,Překvapení." ,,Už jdu." Vstala jsem a šla jsem za Meowe. Ta šla chodbama, já ani nevím kam. Neznám to tady. Ale Meowe ví kam jde. ,,Běžíme!" Meowe se rozběhla chodbou. Nakonci chodby byly otevřený dveře. Tam měla Meowe namířeno. Vběhli jsme s Meowe dovnitř. Tam seděla Amélie. ,,Eliz, mohla bych jsi s tebou promluvit?" ,,Jasně, co se děje?" Zeptala jsem se klidně a pozorovala jsem jí. ,,Ty chceš chodit s Dylanem?" Zeptala se mě na rovinu.,,Ne, jen jsem se potřebovala zbavit Jasona. A navíc Dylan byl zklamaný, že jsi se s ním rozešla, chtěla jsem ho rozveselit." ,,Jo dobře, já bych chtěla s Dylanem chodit, ale ten si myslí, že má u tebe šanci. Chci aby jsi mi pomohla." Amélie si odkašlala a pokračovala. ,,Dneska odpoledne ve tři by jsi s Dylanem zašla do parku, tam bych byla schovaná já. Ty by jsi ho poslala ke dnu a já bych ho vytáhla." Zamyslela jsem se. ,,To zní dobře, jsme domluvený. A tobě se Jason nelíbí?" Zeptala jsem se jí. ,,Je hezkej, ale není to můj typ, on se ke mě nehodí, hodí se k tobě šílenko." Usmála se nad tím jak mě oslovila. Usmála jsem se taky. ,,Oslovení šílenka je báječný, hodí se ke mě?" ,,Pasuje na tebe na sto procent." Amélie se zasmála. ,,Tak já jdu hledat Dylana. Pápá!" Vyšla jsem na chodbu. ,,Meowe, půjdeš za mnou, já se jdu pokusit najít cestu do mého pokoje. A jelikož jí nenajdu tak rychle, najdu Dylana." Super plán. Rozešla jsem se chodbou.

Po patnácti minutách
,,Jé ahoj Dylane, to je náhoda že jsme se potkaly." Pozdravila jsem Dylana s udivenou tváří jakobych tady vůbec nechodila patnáct minut. ,,No to jo." Řekl Dylan. On je nervózní? Z čehopak asi? Zasmála jsem se vlastním myšlenkám. Dylan si toho všiml. ,,Copak se děje šílenko?" Nasadila jsem vážnou tvář. ,,Toho si nevšímej, nechtěl by jsi dneska odpoledne zajít do parku?" ,,Jo rád, proč?" Podezíravě na mě koukl. Není zas tak důvěřivý. ,,Chtěla bych se projít, ale nemám s kým." Kývla jsem ledabyle rameny. ,,A co kotník?" ,,Chodit můžu a běhat taky, ještě teda není úplně dohojenej, ale zatím všechno zvládl. Co takhle ve tři?" Zeptala jsem se rovnou na čas. ,,Jasně, už se těším šílenko." Usmál se a odešel. ,,Jarve?" ,,Ano Eliz?" ,,Kolik je hodin?" ,,Deset hodin sedmnáct minut." ,,Děkuju." ,,Meowe, zvládla by jsi mi donést mobil." Meowe na mě koukla. ,,Pokud jo, naveď mě do tělocvičny, pokud ne, naveď mě do pokoje." Meowe se někam rozešla. Šla jsem za ní." Došli jsme do pokoje. ,,Díky." Vzala jsem mobil. ,,A směr tělocvična!" Zvolala jsem vesele a Meowe se rozešla do tělocvičny. Šla jsem za ní.

Došli jsme do tělocvičny. Tam jsem se koukla na mobil. Chtěla jsem tančit. Sice bych neměla namáhat můj zraněný kotník, ale já si prostě musím zatančit. Vzala jsem si mobil a řekla jsem si, že si zopakuju tance na písničky. Pustila jsem si New elektro #6- S.K.Y prox. (Viz média) To je ta nová, na kterou jsem tanec vymyslela nedávno. Pustila jsem si video a jela jsem s ním. Nakonci jsem měla poskok a otočku na špičce jedný nohy, druhá je pokrčená a její chodidlo je na koleni druhý nohy. Udělala jsem to a ke vší smůle jsem se měla točit na mým nedohojeným kotníku. Jen jak jsem se roztočila na pravý noze, mi křupl kotník a já se zřítila k zemi. ,,Sakra!" Bouchla jsem naštvaně do země. A za nevím jak dlouho mám jít s Dylanem na procházku. Super. Jemu to neřeknu. Musím to tajit. Opatrně jsem si stoupla na nezraněnou nohu. Opatrně jsem došlápla na pravou nohu. Zkřivila jsem obličej bolestí, ale mohla jsem na něj došlapávat, ale musela jsem opatrně, abych si ho nezničila. ,,Meowe, směr můj pokoj, jdeme pomaličku." Můj mobil jsem uklidila do kapsy a šla jsem za Meowe. Na noze jsem ještě měla obvaz, ale neměla jsem to zpevněný. Super! Když jsem se dopajdala do pokoje, rozvázala jsem to. Kotník nebyl úplně zlomený, ale jen nalomený. Ale docela hodně nalomený. ,,Meowe, přines mi lékarničku." Kouzlem jsem si začala rovnat kotník a zpevňovat kosti. Hodně bolestivý proces. Pak jsem si to zpevnila dlahou a ovázala. Budu moct pomalejš chodit, to zvládnu, je to procházka, ne maraton.