V osm večer, chviličku po západu slunce jsem vyrazila dál...

Jsem na předposlední adrese. Za hodinu bude půlnoc. Vzala jsem pinetku a odemkla jsem si dveře. Mocí jsem projela barák. Mám tady pět chlapů, tři ženy a čtyři děti. Chlapy jsou vzhůru, ženy s dětmi spí. No tohle bude sranda. Začnu s těmi chlapy, do toho se asi zapojí ženy, i když nesmím nechat nikoho utéct. No, kolem stěn udělám bariéru. Změna, nejdřív zabiju děti, hnedka mi tam na ránu přiběhne zbytek. Akce! Potichu jsem se dostala do pokoje. Ležely tam čtyři spící děti. Vytáhla jsem pistol. Čtyřma ranama do hlav jsem je zneškodnila. Do prostornýho pokoje přiběhly ostatní a začaly po mě střílet. Převrátila jsem stůl a schovala jsem se za něj. Byly tady všichni. Zavřela jsem dveře. Schovaly se za skříň. Začal mi zvonit mobil. ,,Sakra, kdo ruší?" Vzala jsem mobil. ,,No, haló?" ,,Ahoj Eliz, máš čas?" Já snad Furyho zabiju. ,,No, jsem v přestřelce, ale mluvte, co se děje?" ,,Až dokončíte tuto adresu, zavolejte mi nazpátek, mám další práci, která je důležitá." ,,Jasně, zatím pá." Típla jsem to a pokračovala jsem ve střelbě. Sejmula jsem tří ženy a jednoho chlapa. No super, došli mi náboje. ,,Hej ty, seš dobrá, máme pro tebe nabídku." Hmmm, to mi hraje do karet. ,,A jakou?" Vykřikla jsem zpoza stolu. ,,Vedeme spolek nájemných vrahů, za slušný peníze a když jsi spacifikovala děti a ženy, hodila by se nám dívka do party." ,,Hmmm, a proč bych měla přestoupit k vám?" Zeptala jsem se jakože mě to zajímá. ,,Měla by jsi peníze, volný dny, zázemí, nemusela by jsi pracovat sama. Asi se o sebe i staráš sama, tady by jsi nemusela. Navzájem se respektujeme, cvičíme spolu. Tak co nato říkáš?" ,,No docela hezká nabídka, ale nemám zájem." Hned nato jsem vztala a jedním tahem jsem jim vzala zbraně. Vzala jsem je mojí mocí pod krkem. Jejich hlavy jsem nechala explodovat. Tak to je hotovo.

Vyšla jsem ven. Vzala jsem si telefón. ,,Ahoj Fury, tak, co pro mě máš?" ,,Ostatním, hlavně Tonymu, Amélii a Jasonovy tady chybíš. Prosí tě aby jsi se vrátila." ,,Moje odpověď zní ne, a co jsi mi chtěl jinak? Jo a dneska dokončím poslední adresu, co pak?" Zeptala jsem se. ,,No, mám tady jeden problém, ale pak už nic. Vyskytl se tady nájemný vrah, jako ty, ale zabíjí lidi od nás, potřebuju ho odklidit z cesty. Adresu bych vám poslal SMS, jasný?" ,,Jasně, zítra v noci se na to vrhnu, pokud se něco nepokazí. Pak k vám přijdu a domluvíme se, co bude dál, berete?" ,,Jasně, zatím na viděnou Eliz." Tipla jsem to. Tak jde se dál...

Další den večer
Tak, stojím před menší chatou, kde údajně bydlí ten vrah. Adresa mi došla, poslední mise proběhla bez problémů, Jason se neukázal. Akce! Došla jsem k bytu a potichoučku jsem otevřela dveře. Ty se se zavrzáním otevřely. Sakra. Pistole i nože na svým místě. Šáhla jsem si k pistoli. Vzala jsem si jí do ruky a vydala jsem se opatrně jak policista, který prohledává dům, kde se stala vražda. Šla jsem opatrně chodbou. Je vůbec doma? Když jsem byla na druhý staně chodby, zabouchly se za mnou dveře. A stál tam Jason. Mířila jsem na něj zbraní. ,,Ahoj Eliz, nepřehodnotíš svůj názor?" Tvářil se smutně, snažil se mě obměkčit? Mě, vražedkyni, co zabíjela děti, dospělý, kohokoliv? To si dělá srandu. ,,Vážně? Snažíš se mi hrát na city?" Zeptala jsem se a začala jsem se šíleně smát. ,,Jsem vražedkyně, zabila jsem hodně lidí, všechny ty, nevyřešený vraždy. Nekoukal si na zprávy?" ,,Koukal, to nejsi ty, pojď se mnou zpátky, nedělej mi to težší." Celou místnost obalil kouzly. ,,Pokud chceš odejít, budeš mě muset zabít. Tak střílej." Stál přede mnou, hlavu u hlavně pistole. Jeden výtřel, a je po něm, ale jsem toho schopná, jsem schopná ho zastřelit? Střelila jsem ho do ramene. Vyrazil mi pistol z ruky. Chytil mě tak, aby nebylo snadný se mu vykroutit a píchl mi injekci s uspávadlem. Bylo ho tam tolik, že jsem nezvládala látku porážet. Padla jsem na kolena, jen jak mě pustil. Sklonil se ke mě. ,,Věděl jsem že nejsi schopná zabít mě." Šeptl mým směrem, než jsem padla do říše snů.

Probrala jsem se připoutaná k posteli. Byly jsme nevím kde. Snažila jsem se uvolnit ruce, ale nešlo to. Nohy byly taky spoutaný. Na očích jsem měla šátek, nic jsem neviděla. Nemohla jsem aktivovat kouzla. Pak jsem zkusila nahmatat ruce. Měla jsem na nich ty rukavice. Aha, takže schrňme si to. Byla jsem vražedkyně, unesl mě můj expřítel, ten mě tady drží spoutanou, slepou a bezmocnou. No, jsem v háji. ,,Ahoj Eliz." Zněl bezcitně. Takového jsem ho neznala. Neodvažovala jsem se dýchat. ,,Pusť mě!" ,,Uklidni se. Tady ti zatím nic nehrozí." ,,Až se mi podaří dostat se z těch řetězů, přísahám že tě zabiju!" Různě jsem sebou trhala a házela. Ale bezúčinně. Akorát mě začínaly pálit zápěstí. ,,Elizabeth, oba víme, že nemáš na to mě zabít." Chytil mě za lokty. Namířila jsem obličej jeho směrem a zašklebila jsem se. ,,Nefandi si tolik." ,,Vážně?" Zeptal se a jedním pohybem mi strhl šátek z očí. Začala jsem rozmrkávat světlo. Pak jsem konečně zaostřila a můj pohled se přesměroval k němu. Vpaloval se mi jeho pohledem do mých očí. ,,Zvládla by jsi mě zabít?" Ptal se klidně. Chtěla jsem říct že ano, ale nemohla jsem. Asi jsem zapoměla dýchat. Je tak hezký, tak sebevědomý. Když jsem si uvědomila, že mi kouká do očí nějak dlouho, odvrátila jsem pohled. ,,Tak je to pravda. Nedokážeš mě zabít." Chtěl se mi kouknout do očí, ale měla jsem odvrácenou hlavu. Chtělo se mi brečet. Slzy jsem zahnala až tu nebude. On mě chytil za hlavu a natočil mi jí tak, aby mi viděl do očí. Snažila jsem se na něj koukat klidně, ale nešlo to. ,,A vida, konečně se v někom probíraj emoce." Vyškubla jsem se mu. ,,Jen tak dál, vzpamatuj se." Opatrně dal jeho ruku na moje lopatky. Začala jsem sebou škubat a házet. ,,Nešahej na mě! Nech mě být!" Křičela jsem jak smyslů zbavená, ale on mi ucpal pusu. ,,Ššš, nekřič tolik, vždyť nevíš, kde seš." Zase jsem hlavou trhla na stranu, dál od něj. Chtělo se mi brečet, bála jsem se ho. ,,Nech mě bejt." Šeptla jsem a odvrátila jsem hlavu stranou. Objal mě druhou rukou. Začala jsem se klepat. ,,Pusť mě, prosím." Vydechla jsem rozklepaným plačky hlasem. A on mě pomalu pustil. Stále mě ale držely provazy. Přestala jsem se klepat. On se mi zadíval do očí a hlavu mi držel tak, abych nemohla ucuknout. ,,Není to naposled, co se vidíme." Řekl klidně a pustil mě. Narovnal se a odešel z pokoje. Začala jsem trhat rukama. ,,Já chci pryč!" Nepomáhalo to.