Z pohledu Eliz
Tančím s Jasonem na diskotéce. Jsem spokojená, stejně jako on. Najednou všichni zmizely. Místo ostatních lidí nás obklíčily Avengers. S Jasonem jsme utíkaly. Vzduchem prosvištěly dva šípy. Jeden se zabodl Jasonovy do břicha. Pak slyším dva výstřely, mířící na Jasona. Oba dva ho zasáhly do hrudníku. Jak jsem se otočila na Jasona, druhý šíp mi provrtal rameno. ,,Auuu!" Vytrhla jsem si z rány šíp a začala jsem se bránit útočícím Avengerům. Objevily se tam všichni. Jason umíral. Já prohrávala. Najednou po mě letělo kladivo. Zasáhlo mě a udělalo se mnou díru do zdi. Zeď byla tlustá, takže ne díra, ale hluboký otisk. Padla jsem na zem. Doběhl ke mě Hulk a zařval na mě. Nehnutě jsem ležela, neměla jsem sílu na to, abych se postavila. Doběhly ke mě ostatní a nakládaly mě na nosítka. Pak jsme letěly. Asi na základnu S.H.I.E.L.Du. ,,A jak je na tom Jason?" Zeptal se Tony Natashy. ,,Jason je mrtvý." Prohlásila s klidem. Ne!

,,Jasone!" Probrala jsem se do sedu. Objala jsem se rukama. Celá jsem se klepala. Zorničky v oku se mi zmenšily, ale ne o moc. Byla tady tma, venku byla noc. Došla jsem opatrně k oknu. Vykoukla jsem ven. Byly jsme ve vesničce, ale tohle nebyla naše chatka. Takže je tady někde Amélie a Dylan. A možná i zdravý Jason, ale co si namlouvám, on je mrtvý. ,,Jasone?" Zašeptala jsem do ticha a zhroutila jsem se k rohu. Z očí se mi valily slzy. Smrt na sebe nenechala čekat a vzala si ho. Proč né mě? Já tady bez něj nechci být. Nemůžu! Slyšela jsem otevření dveří. ,,Eliz?" Otřela jsem si slzy. V kapse jsem nahmatala kapesníček. Začala jsem v rychlosti osušovat oči. Když jsem to dokončila, a asi budu vypadat normálně, někdo mi sáhl na rameno. Škubla jsem sebou. ,,Eliz?" Amélie mě jemně objala. Vstala jsem na nohy a nechala jí nechápavě sedět na zemi. Rozešla jsem se bezeslova pryč. Všechny emoce jsem zahnala. Prošla jsem chodbou. Šla jsem do lesa. Sice je noc, ale potřebovala jsem se uklidnit. Nikdo se ke mě nepřibližoval, nikdo se mě nesnažil zastavit. Vešla jsem do lesa. Vítr mi pročechral vlasy. Rozběhla jsem hlouběji. Běžela jsem lesem. Běhala jsem, dokud nohy nevypověděly poslušnost. Byla jsem stále nevyspalá, po nočních můrách nejsem vyspalá. Silou vůle jsem se vysápala na strom. Tam jsem si na silnější větev, asi dva metry nad zemí lehla a usnula jsem.

Vzbudilo mě, když mě někdo bral do náruče. Okamžitě jsem vyskočila, ale jakoby to dotyčný čekal, vrazil mě do kmenu stromu. Auuu, to bolelo. Ani jsem se nestihla odlepit a dotyčný si mě přitáhl k němu. ,,Klid Eliz, to je v pohodě." Objímal mě a hladil mě po ruce. Odtrhla jsem se od něj, ale vypadla mi taková důležitá maličkost. A to, že jsme ve vzduchu a na větvi. Dotyčný mě nechal spadnout na zem. Spadla jsem na záda, zřejmě jsem si vyrazila dech a koukala na něj nahoru. Snažil se zadusit smích a seskočil na zem do dřepu vedle mě. ,,Konečně jsem tě našel, co se stalo? Že jsi zdrhla?" Začal mě hladit na dlaních, snažil se mi tím dodat odvahu. ,,Mě se zdál sen, a já se bála že jsi mrtvý." Zašeptala jsem zdrceně. Nutila jsem moje emoce, aby mě neprozradily. Nechtěla jsem před ním být za slabocha a brečet. Jason mě objal. ,,Ventiluj emoce, pomáhá to." Zašeptal mi a hladil mě po zádech. Stavěla jsem ochranné zdi, ale on je nevědomky boural. Odtrhla jsem se od něj a moje psychické bolesti narostly o 200% procent. Zavřela jsem oči. Pak jsem se znenadání otočila a běžela jsem hlouběji do lesa. Skočila jsem do smrku. Obličej jsem si kryla rukama. To jehličí příjemný rozhodně nebylo. Vylezla jsem o pár větví výš a rozbrečela jsem se. Byl to perfektní ventil emocí. Je to pravda, to jak říkal Jason, nesmím to v sobě dusit. Ono to chce upouštět, ale jen když jsem sama. Když jsem se uklidnila, vylezla jsem ze své skrýše. Procházela jsem se po lese. Pořád mi bylo smutno, proč? Ani nevím, chci být s Jasonem, jinže jak jsem utekla, bude si o mě myslet, že jsem slaboch. I když to vlastně jsem, proto se nechci vrátit. Šla jsem rovně ani nevím kam.

Můj instinkt mi moc nepomohl. Nevaroval mě a já se objevila před vesnicí. ,,Sakra!" Zaklela jsem a otočila jsem se, ale za mnou byl Dylan. Úskokem se dostávám do ucházející vzdálenosti. On se začal smát. ,,Tobě je to k smíchu?" Kárám ho a taky se začínám smát. ,,Málem jsem dostala infarkt!" Chytám se za srdce a dál se usmívám. ,,Eliz?" Narovnala jsem se a se zmateným pohledem jsem se otočila. ,,Jasone?" Zopakovala jsem jeho větu, a ani nevím proč, ale objevil se ve mě náznak chladu. Znal mě, věděl o mě všechno, děsí mě to. ,,Tak já se asi vypařím." Dylan se otočil a během sekundy zmizel. Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala místo, kde mi zmizel Dylan z dohledu. To jsem dělávala často. Jason mě chytil za rameno. Tentokrát jsem sebou necukla. On mě objal. ,,Eliz, děje se něco?" Zeptal se konejšivě. Otočila jsem se k němu. ,,Ty se ptáš? Stejně víš, že ti to neřeknu." Obořila jsem se podrážděně. On mě chytil jeho rukou opatrně kolem ramen. ,,Jdeme se uklidit dovnitř, brzo bude pršet. Zítra vyřešíme Amélii a Dylana." Během jeho proslovu jsme došli k naší chaloupce. ,,Kde je Amélie a Dylan?" ,,Jsou v chatce pro hosty." Lehly jsme si do postele. Jason mě objal rukou kolem pasu a přitáhl si mě. V těsném objetí jsme usnuly.

Z pohledu Amélie
Ležím s Dylanem v pevném objetí a přemýšlím, jak se mohl můj život takhle zvrtnout, kdo byl moje mamka, že se mi něco takového děje a jak na mě nahlíží můj taťka. To mě asi zajímá nejvíce. S touto otázkou v hlavě usínám bezesným spánkem.