Těším se jak malý dítě na tenhle den. Táta mě povzbuzuje že to dám. Sám je Avengers. A já možná budu taky. ,,Takže Amélie, pamatuj..." Nadech se a pokračoval. ,,Je to těžká zkouška, plná iluzí, klamů." Tohle mi opakoval už potolikáté, že to odříkám zpaměti. To se taky chystám udělat. ,,Musím být odvážná, pozorná a nesmím se nechat oblafnout atd, mám pokračovat?" Začala jsem se smát i s mím otcem. ,,Jde vidět že jsi moje dcera. Jsi stejně kousavá a okouzlující." ,,Děkuji za poklonu." Mírně jsem se před tátou uklonila, abych vyjádřila svůj vděk. Skoro se mi podařilo udržet stalou tvář, ale smích mě přece jen dostal k zemi. Do místnosti vešel Fury. Neobtěžovala jsem se přestat smát či zvednout ze země. Když jsem se střetla s jeho naštvaným pohledem, nasadila jsem ho taky (za rok jsem ho viděla tolikrát, že jem ho okoukala). Táta mě napjatě sledoval. Po chvíli jsem se musela začít smát a tak jsem se pozbírala ze země a se smíchem jsem se chtěla zbortit do židle. Ale můj milovaný tatínek mi jí nohou ukrad a já dost tvrdě dopadla na zem. Smíchy se skácel do židle, kterou mi ukrad. Tentokrát po ruce nebylo nic, co bych mohla využít k mému druhému pokusu dostat se na nohy. Fury už to nevydržel. Poslal ke mě jednoho agenta, který mi pomohl na nohy a já se rozešla k mému tatínkovy. ,,Tatíí, pustil by jsi mě na tu židly, prosííím." Koukala jsem na něj. Dřív než stihl něco namítnout, se do toho zapojil velice naštvaný Fury. ,,Mohla by jste konečně jít se mnou?" ,,Ještě jsme neskončily, opovaž se odejít z tý židle." Varovně jsem na něj ukázala prstem a rozešla jsem se za Furym.

Šli jsme chodbou v doprovodu dvou agentů. Došli jsme do tělocvičny. Vzala jsem si svou flašku a chtěla jsem se napít. Fury začal mluvit. ,,Takže tady ozkoušíme, co umíte, a pak váše bojové techniky, boj na blízko a vaší taktiku plánování boje. Začneme bojem na blízko. Ujme se tě Natasha..." Zastavila jsem se uprostřed pití. Flašku jsem upustila na zem. Kdyby neměla zátku, už by na zemi byla kaluž. Obsah mích úst jsem z poloviny vyprskla na agenta, co stál přede mnou a druhou jsem se začala dusit. Fury mě pobaveně sledoval. Ani on si neudržel vážnou tvář. ,,Pa-p-a-pa-rd-do-n." Zasípala jsem omluvu k agentovy, který kyvl a pousmál se, hned nato ale odešel. Když odcházel, ve dveřích se málem srazil s Natashou. Jen o píď se vzájemně vyhnuly. ,,Natasho, dobře že jste přišla, mohla by jste si jí přebrat a osvětlit jí, co jak bude dělat a celkově dohlížet na průběh zkoušek." Konečně jsem mohla dýchat a hnedka jsem toho využila. ,,Ale notak Fury, vy by jste na mě měl dohlížet, byla by větší sranda." Skuhrala jsem a nasadila jsem smutný výraz. Fury se otočil, protřel si obličej a odešel. Koukala jsem za ním pohledem. Pak jsem se postavila a tak jsem se postavila před dvě výzvy najednou, zda zvládnu zkoušky a jestli se mi povede ještě někoho provokovat. Jsem velice rýpavý člověk a ráda rejpu do každýho a při každý příležitosti. Ale do Natashy se jen tak rýpnout nedá, zato u Furyho jsem se dneska vyloženě bavila.

,,Amélie? Co si vyvedla dneska?" Hahahaha. ,,Jááá, vždyť já jsem nikdy nic špatného neprovedla." Podařilo se mi hlas udržet na vysoké oktávě, jakoby mě urazila. Pobaveně si nade mnou zakývala hlavou. ,, Jdeme začínat, takže..." Začala jsem se pobaveně dusit smíchy. ,,Tak jo, už jsem si na tvoje časté výkývy nálad kvůli úplným kravinám zvykla, takže, co je to tentokrát." ,,Ty jsi řekla jdeme začínat, to přeci nedává smysl?" Povzdychla si nade mnou a zvedla mě za paži. ,,Budu lítat, lítát!" Začala jsem ječet jak pominutá a smyslů zbavená. Pustila mě zpátky na zem. Trpělivě počkala až se uklidním. Pak jsem vstala a začaly jsme se věnovat zkouškám.

,,Amélie, zkus mě srazit na zem." ,,Zkusit to můžu, ale na zemi skončim já ne ty." Přemýšlela jsem jak jí dostat k zemi...
Potom, co se mnou asi desetkrát plácla o zem, jsem si myslela, že v těle není kost, která by nebyla zlomená. ,,Aaagghjllrt!" Natasha se na mě trošku zmateně podívala. ,,Kolikrát si dostala do hlavy?" Zakroutila jsem si nad ní hlavou a vstala jsem na nohy. Hned nato jsem se ocitla na zemi. ,,Kolikrát se mnou ještě flákneš o zem?" ,,Dokud budeš mít sílu na to, abys vstala. A dokud nezačneš pořádně bojovat." Vstala jsem a odrazila jsem její útok. Vzplála ve mě nová energie. Odrážela jsem její útoky s naprostou ladností. Nakonec jsem jí podrazila nohy. V té rychlosti, jakou jsem útočila to nepostřehla a spadla na záda. ,,Ooohhh! Já tě srazila k zemi!" Začala jsem křičet. ,,Jsem booží!" Už jsem byla smyslů zbavená. ,,Vezmeme tě, jsi dobrá." Můžeš jít domů, tvůj táta čeká před budovou. ,,Tak ahóój!" Rozloučila jsem se a rozlítla jsem se k autu.

Vlítla jsem do auta. ,,Ahóój!" Zapísklala jsem Tonymu do okýnka. Tony na mě mávnul. Narovnala jsem se a zůstala jsem stát s nechápavým výrazem. Tony si sundal špunty do uší. ,,To si děláš srandu? Jáá se snažííím nasadit co nejvyžší hlas a ty si dáš špunty?" ,,Ty se divíš?" ,,No ne." Nasedli jsme do auta a já dala do přehrávače mojí kazetu. Začala hrát Cant hold us. Začala jsem si nadšeně zpívat (ječet) text, který jsem znala nazpamět. Ještě jsem jí dala opakovat pořád dokola. Tony si dal něco do uší a v klidu se věnoval řízení. Povzdechla jsem si a sjela jsem do sedačky. ,,Takhle to není zábava." Vyprskla jsem. Tony se zasmál. ,,Ty mě slyšíš?" ,,Jo, ale Jarvis mi vše stlumí, či dá nahlas, tak abych tě slyšel, ale nebolela mě hlava." Opřela jsem se o okno a pozorovala okolí. Hodně jsem se nudila. Zavřela jsem oči a snila jsem o něčem svým.

O dva měsíce později
Probrala jsem se ve své cele. Jsem tady asi tak dva dny. Hodně se nudím. Jsem tady zavřená jak zvíře. Podle nich jsem nebezpečná, zezačátku jsem bojovala za to že nejsem, ale nyní už sama nevím. Jak se to mohlo tak zvrtnout. Jo to je na dlouhý vyprávění, taky jsou to dva měsíce. Tak, doneste mi teploučké kakao, teplou deku a něco dobrýho k jídlu a já vám to povím. Je tady zima a k pití dostávám jen studenou vodu. Moje vylepšná imunita to přestává zvládat. Takhle nastydnu. A to hodně rychle. Už mě bolí v krku. A já tady sedím v tílku a legínách. A jídlo je studený a taky není nejdobřejší. Otevřely se dveře a v nich stál nějaký agent. Byl postarší, plešatý s pivním bachorem tak velkým, ze se divým, že si vůbec zavázal tkaničky. Motavým krokem se plahočil i s klíčema kolem cel se mnou a ostatníma. Páchl z něj alkohol na kilometry. Jeho pohled spadl na mou celu. Natiskla jsem se do rohu. Ale co tady dělám?