Stojím s Dylanem před stark towerem. ,,A park je tudy!" Vykřikla jsem a ukázala jsem náhodným směrem. Dylan se zasmál a ruku mi namířil o kousek jinam. Rozešly jsme se tím směrem. Šli jsme pomaličku. Když jsme byly skoro u parku, kotník mi dával dost bolestivě najevo, že se mu nelíbí moje aktivita. Zastavila jsem se. Nemohla jsem na něj znova došlápnout. Bolelo to. Překonala jsem se a zkoušela jsem pajdat za Dylanem. Ten si ale všiml, že nejsem vedle něho. Otočil se. ,,Eliz!" Přešel ke mě a podepřel mě. ,,Co se děje?" Došli jsme k nejbližší lavičce. ,,Já si ten kotník dneska nalomila a on mi dává najevo, že chce chvíli odpočívat." Mluvila jsem chladně. Když už ho mám skopnout na dno, tak ať je to věrohodný. ,,Dylane, musím ti něco říct. Vím že se mnou chceš chodit, ale já s tebou chodit nemohu. Oba víme, že stále miluješ Amélii a že já jsem labilní a neimponuji schopností s někým normálně fungovat. Neklapalo by nám to, věř mi." Mluvila jsem pomalu. Bylo na něm vidět, že je raněný. Stoupl si. ,,Všechno si to na mě hrála, a využívala jsi mě, mého zájmu!" Koukala jsem na něj z lavičky s ledově klidným pohledem. Poblíž se objevila Amélie. ,,Dylane?" Opatrně ho objala. Objal jí také. Ona mu něco pošeptala. On se narovnal a pak se smutně koukl na mě. ,,Eliz, já se ti omlouvám. Nevěděl jsem, že si to udělala kvůli Amélii. Fakt se ti omlouvám." Usmála jsem se. ,,V pohodě, já bych jančila ještě víc." Uklidnila jsem Dylana. ,,Zajdeme někam?" Zeptala se Amélie Dylana. Ten se koukl na mě. ,,Nemůžeme jí tady nechat s tím kotníkem." ,,To je dobrý, já se domu dostanu." Uklidnila jsem je. Odešli.

Zvedla jsem se a pomalu jsem pajdala směrem ke Stark toweru. V půli cesty se začal ozývat můj kotník. Procházela jsem temnou uličkou. Přede mě skočila dívka, asi mého věku. ,,Zabila jsi mi tetu! Vyvraždila jsi většinu hydry! Jsem jediná, která přežila. Ale já jsem mocnější, budeš za to pykat." Podkopla mi mojí zraněnou nohu, přitom mi dolámala kotník. Sykla jsem. Taky jsem jí shodila na zem. Začala jsem jí škrtit, ale kvůli zraněný noze jsem jí nemohla pořádně na zemi upevnit. Skopla mě ke zdi. O zeď jsem se bouchla do hlavy. Na chvíli jsem ztratila dech a zatmělo se mi před očima. Stoupla si nade mě. ,,Budeš pykat." Děsivě se usmívala a mířila na mě zbraní. Motala se mi hlava, nemohla jsem se postavit. Kotník mi krvácel, ztratila jsem hodně krve. Rukama jsem se posouvala dál od ní. Ona se ale blížila. Byla blíž a blíž. Mířila na mě pistolí. ,,Poslední přání?" ,,Jo, nech jí na pokoji." Ozvalo se za ní. To je Jason. Začal s ní bojovat. Koukla jsem na můj kotník. Pohromadě ho držela jen dlaha s obvazem. Stoupla jsem si na levou nohu a opírala jsem se o zeď. Jason prohrával, musím mu pomoct. V ruce se mi objevil luk a šíp. Namířila jsem na ní. ,,Jasone, kryj se!" Vykřikla jsem a vypustila jsem červený šíp. Provrtal se jí rovnou hrudníkem a jako všechny červený šípy bouchl. Jason si včas udělal bariéru, jinak by byl nehezky špinavý a asi o dva metry dál, na zemi. Nemohla jsem se na mojí bolavou nožičku postavit. ,,Děkuji za záchranu."

Usmála jsem se na Jasona. ,,Není za co." Jason došel ke mě a vzal mě do náruče. ,,Opovaž se pípnout, oba dva víme, že v tomhle stavu by jsi sama nikam nedošla." Usmála jsem se a objala jsem ho. ,,Promiň, za všechno." ,,To je v pohodě." Stmívalo se. Šli jsme při západu slunce domů. Stark tower se v posledních paprscích slunce třpytil jako by byl ze zlata. Vešli jsme dovnitř. Jason mě odnesl do nemocniční části a začal mi to ošetřovat. Kde se to naučil? ,,Kde ses to naučil?" ,,Ve vesničce naučily mě to, škoda jen, že byly od hydry." ,,Pár jsem jich potkala při mé půlroční misi." Prohodila jsem jakoby nic. ,,Těšíš se na zítřek?" ,,Ne, to bude katastrofa." ,,Kdyby něco, já i Tony jsme ti oporou. Jasný?" ,,Moc díky." Musela jsem ho obejmout znova. ,,Půjdeme do pokoje, nebo spíš ty půjdeš do pokoje." Jason pochopil mojí narážku a vzal mě do náruče. Můj kotník potřebuje klid. Usmála jsem se jak andílek a s tím úsměvem jsem se nechala odnést. Zítra si na něj už možná stoupnu.

V pokoji jsem se rovnou v sedě převlíkla do pyžama a koukla jsem na Jasona. ,,Koukneme se na něco?" Stále jsem se usmívala. Že bych na chvíli byla normální. ,,A na co se chceš koukat?" ,,Jarve, máme stáhnutý poslední lovec čarodějnic a sebevražedný oddíl?" Zeptala jsem se s úsměvem na tváři. ,,Jasně slečno." Povzdechla jsem si. ,,Jarve, říkej mi Eliz, ne slečno. Když už teda speciální oslovení, tak slečna to fakt nebude, spíše šílenka. Takže si vyber, buď Eliz, nebo šílenka." Jason na mě koukal s pozvednutým obočím a já se usmívala jak moucha na hnoji. ,,Jasně, Eliz." Řekl Jarve. ,,Zbožňuji tě Jarve! Moc tě lavískuju!" Pískala jsem a přitom jsem se válela po posteli. Pak mě smích přešel, ale dobrá nálada zůstala. ,,Tak Jasone? Na co koukneme?" Ptala jsem se a skenovala jsem ho pohledem. Kohokoliv jinýho by tohle hodně znervóznilo, když vypadám, jak vypadám. Svítivě černý oči, který v boji mění barvu na černý, nebo modrý. Jak nad tím přemýšlím, moje oči si ty barvy mění jak chtěj. K tomu šílený úsměv a takhle ho hypnotizuji. Koho by to neděsilo? Jeho. ,,Co takhle na obojí. Máš půl pátý." Aha. ,,Tak jo, na obojí, to se mi líbí. První bude lovec čarodějnic a pak sebevražedný oddíl!" Jason si sednul ke mě a společně jsme koukaly na filmy.

Právě jsme dokoukaly sebevražedný oddíl, je tak půl desátý. Měly jsme mezi filmy pauzu. Zalehla jsem do postele. Všechny papírky ode mě ležely vedle koše, protože se prostě netrefím, a Jasonovy papírky byly v koši. Sedla jsem si. Natáhla jsem ruku a papírky jsem jeden po druhém pinkala do koše. A je smutné, že u poloviny jsem se nemohla trefit na první pokus. ,,Pojď spát, šílenko." Jason mi řekl šílenko? A ještě to řekl tak jinak jak ostatní. Naběhla mi z toho husina. Jason si sedl. ,,Lehni si, a jdeme spát, zítra je přece mise jménem televizní show." Se zamručením jsem si lehla. ,,Zítřek bude katastrofa, cítím to." Jason mě objal kolem pasu a přitáhl si mě blíž. ,,Neboj to zvládneme, společně." Musela jsem se usmát. S míchanicí pocitů jsem usnula.