°Marinette, po škole a po uklízení°

„Máš takové štěstí... Dostaneš peníze a budeš pracovat s Adrienem, ty máš prostě opravdu velké štěstí. No nic kočko, jdu domů a budu přemýšlet o princi Adrienovi, tak zatím." Obejmula mě Alya a běžela domů.
„Marísku? J-Já ti něco musím říct." Oslovil mě někdo. Byla jsem překvapená, takhle mě ještě nikdo nikdy neoslovil. Otázkou je, jestli je to vůbec dobře...
„Promiň, ale už bu-... Nino?!" Nečekala jsem zrovna Nina, ale měla jsem...
„Prosím, chvíli tu zůstaň, musím ti něco říct." Přesně jsem věděla, co nastane. Nechtěla jsem ho odmítnout, nechtěla jsem, aby byl můj kamarád smutný.
„Nino promiň, ale já vážně musím jít, nezlob se." Snažila jsem se vymluvit. On mě však zastavil a vlepil mi polibek na rty. V tu chvíli jsem netušila, co mám udělat. Odtrhnula jsem se od něj.
„Já tě miluju Marinette, chápeš? Jsi tak milá, krásná a ty tvé rty... Miluju každé tvé slovo, co řekneš, miluju tvé něžné ruce, se kterými bys mě mohla hladit. Řekni, miluješ mě taky?" Pohladil mě po tváří. Najednou jsem viděla Adriena, jak stojí za Ninem a pozoruje nás. Byl smutný, tak moc smutný...
„Nino, já už budu muset jít..." Řekla jsem. Nino mě ale zase zastavil.
„Odpověz, prosím." Prosil. Po tváři mi stekla slza.
„Nechci ublížit sobě, tobě, ani jemu." Řekla jsem potichu. Pak jsem utekla a běžela za Adrienem. Vrhla jsem se do jeho náruče a začala brečet. Nino za mnou doběhl a viděl nás dva.
„Nino!" Křikl Adrien. Pak mě tam nechal a běžel za ním. Neslyšela jsem, o čem mluví. Šlo však vidět, že to oba moc naštvalo. Nino pak utekl a Adrien s falešným úsměvem došel za mnou.
„Co se stalo?" Zeptala jsem se.
„Nic, to nemusíš řešit." Usmál se. Jeho chováním jsem se naštvala.
„Řekni mi to." Drcnula jsem do něj.
„Řekl jsem mu to..." Sklonil hlavu a díval se do země.
„Co jsi mu řekl?!?!" Byla jsem zmatená.
„Řekl jsem mu, co k tobě cítím a co ty ke mě." Kopnul jen tak z nudy do zdi.
„Cože?!?! Teď to může říct Alyi, chápeš to?!? Nechci o ni přijít ani o Nina!" Dívala jsem se na něj svým naštvaným pohledem.
„To chceš radši přijít o mě?!? Na mě ti vůbec nezáleží?!?" Naštval se taky. Nebavilo mě se s ním hádat, najednou jsem se k němu přiblížila blíž a políbila ho. A takhle jsme tam stáli a líbali se do té doby, dokud nepřišli...

°Alya°

Seděla jsem doma u počítače, prohlížela si Adrienovi fotky a byla smutná. Vím, že mě nemiluje a ani nikdy milovat nebude...
Najednou někdo zazvonil. Šla jsem ke dveřím a otevřela je. Byla jsem sama doma a docela se bála, kdo přišel. Uviděla jsem Nina ve dveřích.
„Nino, co ty tady?" Divila jsem se. Bez pozdravu začal mluvit.
„On jí miluje, ona jeho, já jsem jen páté kolo u vozu..." Rozplakal se. Podala jsem mu kapesník a posadila ho ke mě do pokoje. Kapesník zahodil a udělal si ho ze mě. Zčervenala jsem.
„O čem to mluvíš?" Sundala jsem jeho kšiltovku a pohladila ho po jeho pichlavích vlasech.
„O těch dvou..." Usmála jsem se. Je tak hloupoučký, nebo mi to nechce říct?
„A to je kdo?" Usmála jsem se.
„Marinette a Adrien." Můj úsměv poklesl a já nevěděla co dělat.
„Jak to můžeš vědět?" Přestala jsem ho hladit a dívala se na fotku Adriena, co jsem měla na zdi.
„Pojď a uvidíš." Nasadil si zase kšilt, chytnul mě za ruku a táhnul ke škole. Došli jsme a viděli je se líbat. Zastavil se mi dech. Chtěla jsem utéct, nechtěla jsem se dívat na to, čemu bych nikdy nevěřila, ale spozorovala mě Marinette.
„Alyo?! Co ty tady?"

A sviňucha Nella to tady musí ukončit 😂😂😏

🐱Nell🐞