°Marinette°

Vyřízena z toho uklízení se šourám domů. Najednou uvidím Adriena v parku, jak se tam fotí s nějakýma holkama a okamžitě k němu zamířím. Adrien mě uvidí a dává se na útěk. Limuzína zastaví těsně u něj a on do ní nasedá. Přestanu běhat a chci jít domů, jeho fanynky mě ale zastaví.
„To ty jsi od nás odehnala Adrienka? Za to zaplatíš!" Řekli stejně medovým hlasem, jako mluví Chloé na mě. Snažila jsem se od nich dostat pryč, a to se mi i povedlo. Za chvíli jsem byla u nás v pekárně.
„Ahoj mami a tati." Řekla jsem znaveně. Oni mě jen pozdravili a dál si mě nevšímali. Šla jsem do pokoje a odložila jsem si věci. Pak jsem se podívala na mobil. Psala mi Alya, Nathanael a neznámé číslo. Nejdřív jsem si přečetla zprávu od Alyi:

Ahoj kočko, tak co? Přišel? Mluvili jste o mě? Nebo on mluvil o mě? 😇

Odepsala jsem jí:

Vůbec se neukázal. Říkala jsem ti, že je to jen jeden velký fracek! 😡

Pak už mi neodepsala. Podívala jsem se na Nathanielovu zprávu:

Ahoj, doufám, že neruším. Chtěl jsem se zeptat, jestli nemáš můj sešit dějepisu, nějaký den jsem ti ho myslím půjčoval. Mohli bychom se vidět, abys mi ho předala? Docela to spěchá, víš přeci, že zítra píšeme z dějepisu, že? Domluvíme se teda nějak? ☺😊😇

Ach jo, já zapomětlivá! Ikdyž, vlastně si nepamatuju, že bych si ho od něj půjčovala... Okamžitě jsem Nathanielovi odepsala:

Jo, určitě ☺
Počkám tě třeba... V parku u školy? Nebo je to pro tebe moc daleko?

Za pár minut odepsal:

Ne, v pořádku tam dojdu. Tak třeba v 17:00?

Pak už jsem jen napsala dobře a naše konverzace skončila. Zbyla mi jen zpráva od neznámého. Samozřejmě, že to byli ty keci, co vám vždycky posílají operátoři...

°V parku°

Seděla jsem na lavičce a čekala na Nathaniela, přitom dělala náčrty nových šatů. Najednou na mě někdo vybafnul za zády. Leknutím jsem nadskočila. Byl to Nathaniel.
„Ahoj Marinette." Pozdravil. Ještě jsem pořád popadávala dech, takže jsem ho nemohla pozdravit. Jen jsem mu zamávala rukou a za chvíli se uklidnila.
„Tady máš ten sešit Nathe, úplně jsem zapoměla, omlouvám se." Předala jsem mu sešit. On se jen pousmál, ne-li začervenal.
„Nechceš někam teďka zajít? Mám docela hlad a nechce se mi jít samotný." Tahle výmluva je tak stupidní... Ale co, ráda si dám nějaké jídlo.
„Tak jo." Řekla jsem prostě a společně s Nathanaelem jsem šla do nějaké restaurace.
„Co máš vlastně s Adrienem? Ve třídě se povídá, že jste velcí přátelé a nejen to... A že říkáte, že jste nepřátelé, aby jste se vyhnuli pitomím narážkám Chloé." Nathanael začal rozebírat tohle téma. Chtěla jsem říct, že to není jeho věc, ale pokud ve třídě řekne mou pravdivou verzi, nikdo už nebude věřit té, co se ve třídě šíří...
„Ne, já a Adrien spolu nic nemáme. Já za sebe ho vážně nesnáším, jinak bych mu nedávala ty facky, ne? A kdyby jsme měli něco mezi sebou, přišel by dnes a postavil se tomu trestu, co jsme dostali... A kdo vlastně takovéhle kecy vykládá?" Nathanaelovi došli slova. Radši zastavil u restaurace, u které jsme se právě nacházeli.
„Co si dáš Marinette?" Zeptal se Nath. Popravdě, jídelníček nebyl zrovna podle mého gusta...
„Dám si to, co si dáš ty." Usmála jsem se na něj a on tedy objednal.
„Tak dvakrát vaši specialitu." Řekl Nathanael servírce.

Popravdě... Ten večer se mi moc nelíbil, jídlo mi nechutnalo a nemohla jsem si dát ani pití. Tento večer bych hodnotila 4. Ne, teď vážně. Nathanael celou dobu mluvil se svou matkou a když přinesli jídlo, dohovořil s ní. Ani mě nedoprovodil domů, protože někam nutně spěchal a navíc jsem musela své jídlo zaplatit já, protože Nathanael neměl tolik peněz, jak si myslel. Jsem na něho opravdu naštvaná, týdenní kapesné je pryč za hnusnou a nepoživatelnou hmotu, co jsme dostali. To je tak, když Marinette chce, aby kluk, co jí miluje měl radost...