°Marinette°

Hned ráno jsem nasedla do auta a jela za rodiči. Věděla jsem, že oni mě u sebe vždy nechají.
„Ahoj mami." Políbila jsem mámu na čelo.
„Co ty tady? Vůbec jsme tě nečekali." Ještě mě mamka obejmula. Je pravda, že jsem jim mohla zavolat, že se tu na pár dní ubytuju, ale tak nějak jsem to brala jako samozřejmost.
„Rozešla jsem se z Adrienem a teď nemám kde bydlet." Vyvalila jsem na ní hned. Jen nevěřícně vykulila oči.
„Ahoj, zlatíčko. Co se stalo?" Přišel táta a vložil se do rozhovoru. I jeho jsem políbila na čelo a začala mluvit.
„Prostě... Asi mě podvedl. Včera byl v baru, porval se tam s nějakým chlapem a když jsem ho přišla vyzvednout, říkal něco ve smyslu toho, že jsem tak šestá nebo pátá holka, co si pro něho přijela za tento týden." Táta byl docela překvapený, máma zklamaná a já už byla z toho všeho vyrovnaná.
„Zatím můžeš zůstat u nás, než si najdeš nějaké bydlení." Obejmul mě táta a šel dolů do pekárny.
„Děkuji vám moc." Rozběhla jsem se po schodech směrem k autu. Vytahovala jsem si kufry na chodník, když jsem si všimla Adrienova auta. Seděl tam a pozoroval mě. Nakráčela jsem k němu. Zaklepala jsem na okénko a on ho otevřel.
„Proč mě sakra sleduješ?!" Sklopil zrak k volantu. Pak se na mě ublíženě podíval.
„Protože tě miluju a nechci o tebe přijít." Chytnul mě za ruku. Naštěstí jsem se mu vytrhla. Pak za námi přišel táta.
„Chlapče, nemyslím si, že bys tady měl být... Marinette s tebou mluvit nechce, tak prosím odjeď." Táta si mě k sobě přisál.
„Vy to nechápete, já s ní potřebuju mluvit! Miluju jí, je pro mě všechno, co mám. Bez ní nemá můj život smysl." Málem se rozplakal. Už bych ho chtěla obejmout, jenže táta mě zastavil.
„To je možné, ale Marinette je teď celkem zaneprázdněná a navíc, kdyby pro tebe byla vším, nikdy bys jí neudělal to, co jsi udělal." Adrien sklopil hlavu, zavřel okýnko a odjel. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu... Zaslouží si to.
„Díky tati." Dívala jsem se, jak odjíždí. Táta mě jen pohladil po zádech a šel zase do pekárny. Já jsem šla ke svému autu a spozorovala Nina
„Ahoj Nino, co tady děláš?" Obejmula jsem Nina.
„Přišel jsem ti pomoct a... A něco ti říct." Zachvěl se mu trochu hlas.
„Tak jo, ale nejdřív mi pojď pomoct, než abys mluvil." Mrkla jsem na něho, popadla jeden kufr a šla nahoru. Když jsme je vynesli, sedli jsme si na můj balkónek a dívali se na Paříž.
„Tak... Co jsi mi to chtěl vlastně říct?" Dala jsem si nohu přes nohu. Vždycky jsem tak seděla, když jsem měla pocit, že budeme mluvit o něčem důležitém. „No... Marinette já... Jak to říct? Pamatuješ, když nám bylo 15 a já s Alyou jsme vás načapali, jak se spolu líbáte?" Nechápala jsem, proč to vytahuje.
„Na tohle se nedá zapomenut." Usmála jsem se... Vlastně, ani nevím proč.
„Tenkrát mi Alya vyznala lásku a já jí, ale... Byla to falešná láska. Nikdy jsem jí nemiloval a ani jí nebudu milovat, protože já miluju tebe." Nevěděla jsem, co říct. Nakonec jsem se však odhodlala.
„Nino, já vztah nehledám... Pořád Adriena miluju a navždy budu. On je má životní láska. Ikdyž s ním teď nejsem, pořád ho miluju." Zase jsem se usmála. Nino byl zklamaný, ale to já neřešila.
„Chápu... Ty jsi pro mě taky životní láska a vždy budeš. Chci, abys to věděla. A teď už půjdu, když jsem s tebou je to horší, než bez tebe." Zvednul se a odešel. Chtěla jsem zavolat Alyi, ale neudělala jem to, radši. Mohla bych jí tím ublížit a to bych nerada. Otázkou je však, jestli jí ublíží víc to, že jí Nino nikdy nemiloval a nebo to, že pořád miluje mě...