°Adrien°

Čekal jsem u záchodu netrpělivě na Marinette. Zvracel jsem a nos jsem měl celý od krve. To je tak, když si dovolujete na většího chlápka...
„Adriene?!?! Adriene!!" Volala zřejmě Marinette.
„Tady." Řekl jsem z plných sil. Marinette se rozběhla za mnou.
„Panebože, co se ti stalo?!?!" Začala mi utírat nos svou košilí.
„Nic... Jen jsem se nepohodl s jedním chlápkem." Postavil jsem se.
„Adriene! Ty mě opravdu dokážeš jen naštvat!" Zastěžovala si. Najednou jsem to nevydržel a zase zvracel. Marinette mě potom odtahovala z klubu. Všichni se na ní dívali, zejména chlapy.
„Ale, ale, kočička už si přijela pro svého kocourka! To je pátá, nebo šestá za tento týden, Agreste?" Otázku mířil na mě. Marinette se na mě po jeho otázce naštvaně podívala. Sakra, tohle říkat neměl. Dala mi pořádnou facku, až jsem se z ní válel na zemi. Lidi v klubu se mi smáli. Rychle jsem se zase postavil a běžel za Marinette. Ta už však dávno odjela. Běžel jsem domů a viděl, že se všude svítí. Vešel jsem dovnitř. Marinette si balila své věci a já najednou neměl slov.
„Co to děláš?" Zeptám se jí. Ruky jí obmotám kolem pasu, ale odtrhne se ode mě.
„Běž radši za svými kočičkami!!!" Balila se čím dál rychleji.
„Marinette, nemůžeš přeci věřit nějakému týpkovi z baru! Tohohle chlapa jsem tam viděl poprvé, vůbec mě nezná!" Obhajoval jsem se, to však bylo marné.
„Nemám důvod ti věřit! Jen mi lžeš, na tom se zakládá náš vztah!! A teď mě pusť." Věděl jsem, že nemá cenu se s ní dohadovat. Pustil jsem jí.
„Aspoň mi řekni, kam chceš jako jít!" Řekl jsem, když odnášela poslední kufr.
„To netuším, asi někam daleko od tebe! A pokud si to ještě nepochopil,je konec!" Podívala se na mě naposledy a bouchla hlasitě dveřmi. Měl jsem hlad a ještě pořád mi bylo blbě. Jenomže, kdo se teď o mě může postarat, když tu jsem sám?

°Marinette°

„Alyo? Můžu jít k vám?" Volala jsem Alyi. Jela jsem rychle a nevnímala barvy na semaforu.
„Jasně, ale proč? Stalo se snad něco?" Alya byla spíš zvědavá než natěšená na mě...
„To až potom..." Položila jsem hovor a zastavila u bytu Alyi a Nina. Vzala jsem si sebou jen pár věcí a i s nimi šla nahoru. Zazvonila jsem na dveře. Otevřel mi velmi překvapený Nino.
„Ahoj Mari, co ty tady?" Zeptal se.
„Dlouhý příběh..." Obejdu ho a jdu k Alyi.
„Ahoj kočko... Co se stalo?" Posadila jsem se i s Alyou na jejich postel.
„Já a Adrien... Rozešli jsme se." Prohlížela jsem si fotku, na které jsme byli my čtyři. Bylo to tak krásné období, když nám bylo 15...
„COŽE?!?!?" Vylétla Alya z kůže.
„Slyšíš dobře, prostě jsme se rozešli." Odložila jsem fotku. Říkala jsem to docela s klidem, což mě opravdu překvapilo.
„Ale proč?!? Vždyť vám to spolu tak slušelo..." Zatěžovala si. Její druhou větu jsem však ignorovala.
„Tak za prvé: Nepřišel na slíbenou večeři. Za druhé: Pořád mi lže a za třetí... Podvedl mě." U těch dvou posledních vět se mi zatřepal hlas a to nejen jednou. Stekla mi po tváří slza a za ní další.
„Neplač Marinette... A od koho to víš?" Pak jsem jí povyprávěla celý příběh s Adrienem.
„Takže pokud chápu dobře, vy jste se rozešli?" Objeví se za dveřmi Nino. I přes smutnou situaci se obě musíme zasmát.
„Ale kam teď půjdeš? Můžeš zůstat zatím tady, pokud budeš chtít, ale jak jistě víš, není tohle zrovna byt pro tři..." Starostlivě řekne Alya.
„Já vím, stejně zůstanu jen jednu noc, pokud můžu... Jsem unavená, můžu si jít lehnout do obýváku?" Zazývu.
„To je jasné, že můžeš. Ustelu ti a ty se můžeš jít zatím umýt." Mrkne na mě. Poslechnu jí a jdu se umýt. Pak si jen lehnu na sedačku a usnu...