°Adrien°

Nechtěl jsem včera nechat Marinette dřít se samotnou, ale někdo jako já, tam nebude umývat záchody a leštit okna...
Přišel jsem do školy a zavolal si mě okamžitě ředitel. Promlouval mi do duše a říkal, že ode mě nebylo spravedlivé nechat Marinette samotnou uklízet. Říkal, že dnes budu uklízet sám, tak jako ona. Hned, co jsem vkročil do třídy mě Marinette pořádně  seřvala. U ní jsem byl na tohle zvyklý, takže jsem neměl žádný problém si to vyslechnout a mít pořád na tváři úsměv. V hodinách jsem nedával moc pozor. Přemýšlel jsem, co provedu Marinette tentokrát. Za celý den jsem ale nic nevymyslel. Když nastal čas uklízení celé školy, pomalu jsem se šoural k úklidové místnosti. Nevím proč, ale byla tam i Marinette. Zřejmě neví, že dnes mám uklízet sám...
„Ahoj Marinettinko, dáme se do práce?" Začal jsem jí provokovat.
„Pokud tomu, co ty děláš říkáš práce, tak ano. Já bych tomu spíš říkala... Lenochodí pohyby." Zasmála se vlastnímu vtipu a hodila po mě koště.
„Haha, tvoje stěry jsou horší než Chloeéin obličej, blahopřeji. A Marinette Dupain-Cheng získává cenu za nejhorší stěry Francie, Evropy, zeměkoule, vesmíru... Mohl bych jistě pokračovat, ale nechce se mi tak dlouho mluvit, víš, Marinettinko." Popichoval jsem jí pořád. Začala mě ignorovat. Z toho důvodu jsem zahájil můj krásný zpěv...
„Aj heit jůů, aj lof jůů, aj heit jůů, aj vont jůů, jůů vont hér, jůů nýd hér, end aj'll never bý her." Zpíval jsem po celé škole. Pak jsem ještě různě komolil text atd...
„Můžeš toho laskavě nechat?!?! Docela mě to ruší!! A mimochodem, nikdy jsem neslyšela tak falešný zpěv, jako ten tvůj!" Křičela z vedlejších záchodů, těch holčičích.
„Já a falešný zpěv?! Tak se předveď ty, ty nádhero." Zařvu na ní.
„Jak chceš!" Začala zpívat. Popravdě, zpívala nádherně, ale to jsem přeci nemohl přiznat!
„Někdy nahraj svůj zpěv do mobilu a až potom uvidíš, co je falešný zpěv." Zasmál jsem se. Pak jsem slyšel nějaký řev, zřejmě od Marinette. Běžel jsem za ní.
„Jen malá nehoda, nic se nestalo." Mnula si Marinette hlavu. Jen jsem se zasmál a pomohl jí na nohy.
„Počkej, jsi špinavá." Oprášil jsem jí její sako. A pak mě napadlo...
„Adriene!!! Kolikrát ti budu říkat, že mě nemáš plácat po zadku?!?" Okřikla mě Marinette, když jsem běžel na chlapské záchody.

°Po úklidu°

„Hele Marinette, co si tak skočit na nějaký dobrý jídlo, co říkáš?" Zeptal jsem se jí.
„Ještě pořád jsme nepřátele, vzpomínáš? Ale máš pravdu, mám docela hlad. Navíc, všechno zaplatíš ty, takže mi to absolutně nevadí." Její reakce mě překvapila. Myslel jsem, že odmítne, protože ona taková je... Nabídl jsem jí rámně, to však odmítla. No jo, Marinette „Jak říkám, pořád jsme nepřátelé... To jen aby mezi námi bylo jasno, pane Agreste."
„Neměla byste tolik zlobit, paní Agreste." Marinette se na mě hned nechápavě podívala. Věděla, že jí zase provokuji, ale co už. Nic si z toho nedělala. Když jsme došli do restaurace, Marinette nemohla uvěřit svým vlastním očím. Zřejmě nikdy neviděla takový luxus, jako tady...
„To je nádhera Adriene... Teda, pane Agreste." Žasla nad tím vším. Jen jsem se usmál a mířil ke stolu. Někdo jako já totiž nepotřebuje rezervaci.
„Ahoj Adriene." Zdravili mě číšnice. Jen jsem na nu laškovně mrknul a už se konečně posadil ke stolu.
„Co si dáš, Marinettinko?" Zase jsem si z ní utahoval. Pod stolem mě kopla do nohy a dál spokojeně vybírala.
„Hmm... Třeba to, co si dáš ty." Položila jídelníček.
„Tak dvakrát vaší nejlepší specialitu, Margaret." Políbil jsem servírce ruku. Ta okamžitě zčervenala. No jo, jsem prostě skvělý...