°Adrien°

Otočil jsem se a uviděl něčí postavu. Viděl jsem dva malé culíčky a došlo mi, kdo to je.
„Ty nikdy." Pokusil jsem se usmát. Kvůli Ninovému rozhovoru to však nebylo vůbec lehké...
„Stalo se něco?" Dotkla se mého ramene. Jen tak z ničeho nic jsem cítil blížící se slzy.
„Ne, jen-..." Přerušili mě slzy, přes které jsem nedokázal mluvit. Marinette mě obejmula a hladila po vlasech. Měla ve vlasech popcorn, který jsem musel okamžitě spacifikovat do mého břicha. Naštěstí si toho nevšimla. Když se však ode mě odtáhla, Marinette brečela taky.
„A co se stalo tobě?" Řekl jsem tak trochu vyděšeně. Tahle křehká Marinette byla... Byla jiná.
„Já... Slyšela jsem ten váš rozhovor.    T-Teď jsme na tom stejně, Adriene." Podívala se do země. Nechápal jsem stejnost našich problémů.
„Jak to myslíš?" Zeptal se. Pohladila mě po tváři a upírala na mě pohled.
„Až na to přijde, odmítneme toho, kdo nás miluje a navíc k tomu nebudeme moct být se svými láskami, protože by to odmítnutého mohlo ještě víc zranit." Nechápal jsem jí čím dál tím víc.
„Já mám pocit, že ti vůbec nerozumím..." Připadal jsem si jako naprostý blbec.
„Hloupoučký Adrienku... Já tě miluju, chápeš?" Dala mi na tvář pusu a odešla. Pořád mi to neodcházelo. Možná, že jsem vážně hloupý...

°Ráno, Adrien°

Až teď nějak jsem si uvědomil, co mi včera Marinette řekla. Jakobych zaregistroval jen: Hloupoučký Adrienku...
Na druhou část jsem vůbec nezareagoval.
Všichni už se chystali do školy a já jako jediný ležel v posteli. Díval jsem se, jak Nino mluví s Marinette a zamilovaně na ní kouká. Taková slaďárna...
„Dobré ráno, Adriene." Přisedne si ke mě Alya a zastíní mi obličejem pohled na ty dva.
„Ahoj Alyo, jak se ti spalo?" Řekl jsem. Alya se hned rozpovídala a já jí nevnímal. Až když jsem zjistil, kolik je vůbec hodin, jsem začal poslouchat. Okamžitě jsem vystartoval z postele a vše rychlostí blesku udělal. Všichni na mě netrpělivě čekali, jen jediné Alyi připadalo mé spěchání snad roztomilé.
„Brácho pohni, už bychom měli být před školou." Volal na mě Nino.
„Běžte klidně napřed, doženu vás!" Křiknul jsem po nich. Zabouchli se dveře a já myslel, že odešli. Najednou však vykoukne ze dveří Marinette.
„Adriene rychle, přijdeme pozdě a já budu mít zase problém u učitelky..." Zastěžuje si Marinette.
„Klid, už budu hotový." Uklidnil jsem ji. Po asi pěti minutách jsme šli do školy, samozřejmě jsme vše stihli a celý den se úspěšně nudili. Na mou štěstěnu mě 3× vyvolali učitelé... Kdyby tam nebyla Marinette, dostal bych ze všeho pětku, to jsem si jistý...

°O přestávce, Marinette°

„Díky moc, Mari. Bez tebe bych měl už 3 pětky." Už zase to oslovení. Jsem z něj zmatená, smutná a tak potěšená... Ikdyž, je to jen pitomé oslovení.
„Není zač." Usmála jsem se.
„Marinette a Adrien, pojďte prosím za mnou." Přišel k nám ředitel. Okamžitě jsme měli oba v puse knedlík a báli se, že nás vyloučí.
„Co potřebujete, pane řediteli?" Zeptal se odhodlaně Adrien. Bylo vidět, že i on se bál vyloučení...
„Mám pro vás takovou nabídku. Paní uklízečka se včera velmi vážně zranila a je možné, že už nebude moct chodit, tudíž hledáme uklízečku. Když jste dostali ten trest a uklízeli školu, vždy tu bylo perfektně uklizeno, dokonce byla i radost se dívat na tu podlahu... Byl bych moc rád, kdyby jste na dobu neurčitou zase uklízeli. Samozřejmě byste dostali i zaplaceno, v tom nevidím problém. Zvažte to a pokud se rozhodnete pro tuto brigádu, přijďte po škole k uklízečskému kumbálu, budu tam na vás čekat. Tak, a teď už běžte do třídy." Zvedli jsme se a se slovem "nashledanou" odešli.
„Co na to říkáš, Adriene? Bylo by to super, tak, jako předtím..." Podívala jsem se do jeho očí. Byli zelené, jako vždy. Líbili se mi, protože jsem jakživ neviděla tak zelené oči. Někdy mi připadalo, jakoby si do nich dával Adrien neonovou barvu, co se dává do zvýrazňovačů...
„Já si myslím, že to není vůbec špatný nápad... A navíc, budeš tam jenom ty a já." Dal mi pusu na krk a beze slova odešel...